Jak svět přichází o básníky byla vaše vůbec první filmová zkušenost?
Ano. Byli jsme v maturitním ročníku na konzervatoři a měli jsme to ze školy zakázaný. Pokud si dobře pamatuju, tak režisér Dušan Klein hledal dvojici, která funguje i normálně v životě. Nechtěl před kamerou lepit dva lidi, kteří se neznají.
Takže vy jste Pavla Kříže znal už dříve?
My jsme spolužáci, takže toto kritérium jsme splňovali. Ale vím, že na konkurzu byli i lidi, kteří v té době již byli známí. Pamatuji si třeba Marka Ebena, ale už nevím, koho měl k sobě.
Když jste šli na konkurz, napadlo vás, jaký úspěch ten film může mít?
Nevěděli jsme vůbec nic a vlastně nikdo to netušil. Dušan byl renomovaný režisér, ale detektivek. Najednou mu někdo řekl, ať natočí komedii z prostředí postpubertální mládeže.
Film byl údajně chvíli i zakázaný…
Asi tři měsíce. Protože normalizační kulturní redaktor Jan Kliment z Rudého práva napsal zdrcující kritiku a ta tomu filmu paradoxně strašně pomohla. (smích)
Takže se dostavil úspěch hned?
V té době nebylo těch filmů tolik co dnes, ale lid se o tom filmu dozvěděl pomocí šuškandy. Ta kritika na to upozornila a hodně lidí se šlo podívat ze vzdoru nebo ze zvědavosti. Pamatuji se, že divácké projekce byly vyprodané a před kinem se stály fronty, což u filmů v té době nebylo příliš obvyklé.
Kdy se začalo uvažovat o pokračování?
To já vůbec nevím. Dokonce si ani nepamatuji, kdy byly jednotlivé díly natočeny a jak jdou po sobě.
Kdy jste si uvědomil, že role Kendyho s vámi bude spojena navždycky?
Já to neměl tak horký. Přece jen to není hlavní role, ale kamarád hlavního hrdiny a rozhodně jsem se nestal lamačem dívčích srdcí. Ale kolem druhého nebo třetího dílu jsem si začal uvědomovat, že Kendy je stigma, se kterým se budu muset nějak vyrovnat. Samozřejmě i u mě bylo období, kdy jsem měl pocit, že jsem udělal zásadnější věci a že v divadle bych se mohl uhrát k smrti, ale nikdy to nebude mít takový dopad. Trošku jsem na tu roli žárlil. To období je už ale za mnou a teď jsem s tím naprosto srovnaný a naopak to považuji za velké požehnání.
Kendy se Štěpánem se ve filmu objevují už pošesté. Váhal jste znovu na roli kývnout?
Je to kult. Já nemůžu jedné generaci diváků říct „Mám jiný názor na český film, umělecky jsem jinde a seru vám na to“. Je to do jisté míry závazek vůči Dušanu Kleinovi a Pavlu Křížovi a vlastně vůči celé té partě. A i když si normálně mezi scénáři hodně vybírám, tak v tomto případě vlastní ambice odkládám.
Jak se vám vlastně líbí nejnovější díl Jak básnící čekají na zázrak?
Z těch porevolučních dílů je nejlepší. Je tam méně politiky a takových těch privatizačních srandiček. Je to hodně o padesátnících. Jestli člověk v padesáti má nárok na štěstí a právo se ještě o něco pokoušet.
Vznikne i sedmý film se Štěpánem a Kendym?
Já jsem ten poslední, kdo by o tom měl mluvit. Ale párkrát jsem se teď setkal jak s Dušanem Kleinem, tak se scenáristou Ladislavem Pecháčkem a všichni jsou názoru, že ty postavy, aby to mělo vůbec smysl, potřebují zase čas, aby se dostaly v životě dál. A to už bohužel není možné z fyziologického hlediska. A pokud se bavíme hypoteticky, že by se toho ujal producent a nechal to napsat nebo režírovat jinými lidmi, tak to říkám na rovinu, že do toho bych nešel.
Hrávali jsme s pankáčema na jednom pódiu úplně v pohodě. Až pak se z toho najednou stala ideologická častuška, na kterou se nabalili lidi s komplexy.
Poprvé jste se v Kendyho proměnil před maturitou, naposledy v třiapadesáti. Co má Kendy společného s Davidem Matáskem?
Pětatřicet let, to je strašné, co? Ale asi ta role toho protipólu vůči romantizujícímu, poetizujícímu Štěpánovi, cynik, pragmatik a glosátor – to mi jde (smích).
Sám jste říkal, že lidé vás znají hlavně díky Kendymu, ale už dlouhou řadu let hrajete v Národním divadle. Jak se díváte na jeho roli ve společnosti?
Národní divadlo si uvědomuje, že musí projít zásadní změnou ve vnímání lidí. Je to určitá konstanta, ke které by se měli vztahovat nebo vymezovat se buď mladí, nebo tvůrci, kteří mají jiný názor. Samozřejmě že každý se snaží dělat tu nejlepší práci, ale nic jako nejlepší herec neexistuje.
Byla doba, kdy tu vycházelo šest časopisů a když se někdo objevil na titulce, byl hned slavný. Stačilo o někom v těch šesti časopisech napsat, že je to vynikající herec, a hned tak byl vnímán. Mě ale na současné podobě Národního divadla baví, že kromě té veřejnoprávní funkce, kterou musíme splňovat, bychom občas měli „ustřelit“ někam úplně mimo všechny kategorie. Máme prostředky, prostory a schopnosti udělat něco převratného. Jsem vděčný minulému i současnému vedení, že se nebojí jednou nebo dvakrát za sezónu pozvat „nějakého divocha“, jakým byli třeba Honza Nebeský, Jan Frič nebo Petra Tejnorová, a dát mu volnou ruku. Dokonce si myslím, že je i naše povinnost dát talentům, kteří hledají neobvyklé cesty, tu možnost. Všechny velké světové scény to tak mají a lidé by měli rozlišovat, zda jdou do divadla, kde je Hynaisova opona a kde se nabízí velký repertoár, nebo na Novou scénu, kde na ně skoro doplivneme.
Nový šéf činohry Dan Špinar má za sebou první premiéru s hrou Manon Lescaut. Viděl jste ji?
Ještě ne a nevím, kdy ji uvidím, protože hraju ve hře, která se uvádí vždy ve stejný čas a jde takzvaně proti ní. Ale zajímá mě to a určitě ji chci vidět.
Jsou Špinarovy úpravy změnou k lepšímu?
Je to naprosto legitimní přístup inscenování, který ověří až historie. Vím, že ji docela brutálně seškrtal a dal ji svůj otisk. Nikdo se nemůže splést, že by ji dělal někdo jiný. Je výrazně výtvarná a expresivní. Sjednotil styl svých inscenací a hraní v nich. Když ho herci poslouchají a dělají, co on chce, tak je ten soubor vzácně vyrovnaný. Nikdo netrčí a u nikoho nemám pocit, že kouká na hodinky, kdy jeho šichta skončí. To se mi jeví jako správné. Můžeme se bavit, zda to chvílemi není povrchní. Ale celkově to prověří čas.
Jste přítelem Daniela Landy, hráli jste spolu na přelomu 80. a 90. let v kapele Orlík. Jak se díváte na jeho afghánské aktivity a jeho boj s takzvaným Islámským státem?
Upřímně jako na úlet a přiznám se, že se s ním na toto téma vůbec nebavím. Já se tomu záměrně vyhýbám, protože mi to přijde už za hranou.
Není to hra, nebo psychická nemoc?
On to schválně zlehčuje a dává tomu nejrůznější kryptojména a dělá tomu jakoby pohádkovou atmosféru.
Oba vás spojuje účast v Orlíku. Byl jste tam čistě kvůli hudbě nebo ideologii?
Samozřejmě to začalo muzikou. Já jsem vždy chtěl kapelu a zároveň jsem měl pocit, že je nutné se společností a se sebou něco udělat. A přišlo mi, že Orlík je docela dobrý kopanec. Ale v roce 1992 jsme to rozpustili a pro mě to skončilo. Není to nic, co bych tabuizoval. Nemám problém se o tom bavit se svými dětmi nebo rodiči.
Začalo to pár let před revolucí, jezdili jsme po zakázaných akcích. Hrávali jsme s pankáčema na jednom pódiu úplně v pohodě. Až pak se z toho najednou stala ideologická častuška, na kterou se nabalili lidi s komplexy a stal se z toho prodejní artikl, což jsme absolutně odmítali. Důkazem je, že jsme nenatočili ani jeden klip a nenafotili žádnou promo fotku.
Hvězdné války
David Matásek je velkým fanouškem Star Wars od jejich začátku. „Když táta přijel z Ameriky a popisoval nám, jak na letišti v kině viděl Star Wars. To jsem musel vidět,“ vzpomíná herec. „Trvalo další dva roky, než jsem od nějakých veksláků sehnal videokazetu a u někoho jsem se mohl podívat. Pro mě je to hrozně silný kult. Hrozně těším na film Rogue one, který bude mít premiéru v prosinci. Ten vypadá hodně temně.“
Cítíte, že to téma Orlíku je pro lidi i v roce 2016 přitažlivé?
Je. Vlastně každý rozhovor se k tomu stočí. Dan je hrozně katalyzační typ. Řekne nějakou věc a najednou se vidíte, jak kopete do popelnic, což byste normálně neudělal (směje se). Fakticky má velký vliv a podléhá mu mnoho lidí, u kterých byste to nečekal. Vůbec bych netušil, že lidé jako Václav Cílek, Jiří Grygar nebo Daniel Herman budou naslouchat Danielu Landovi a notovat si s ním.
Celý život máte rád Indiány, jak jste k tomu přišel?
Asi mám romantickou duši a hrozně rád mám přírodu. Když jsem byl dítě, tak tu nebyli skauti a tak jsme si to vynahrazovali v rodině. Děda byl přímý účastník začátků trampingu v Československu. Bavilo mě cestovat podle jeho map ze třicátých let minulého století. Mimochodem mapy jsou další moje úchylka. Jsem schopný hodiny v nich číst. Miluju porovnávaní historických a současných map. A s tím pobýváním v přírodě souvisejí přírodní národy a prérijní Indiáni. Tehdy jsem si často představoval jejich dobrodružství.
Souvisí s cestováním a mapami nějak i vespa, na které jste přijel na rozhovor?
To už je skoro dvanáct let, co jsem si koupil první vespu. Já jsem jezdil po Praze pořád na kole a po čtyřicítce jsem zažil několik nehezkých pádů. Najednou mi došlo, že přímý krok, pokud nechci trávit čas postáváním v MHD nebo hledáním parkovacího místa, je přesednout na vespu a okamžitě jsem byl chycený.
Vy jste i v klubu lidí, co jezdí na vespě, že?
Úplnou náhodou jsem potkal podobné blázny, kteří mi nechali vzkaz pod sedlem, ať zajdu pokecat do hospody. Přišel jsem tam a zjistil jsem, že založili klub a vstoupil do něj. Loni jsme oslavili deset let. Vespa je dokonalý prostředek na cestování jak po republice, tak mimo ni. Každý rok jezdíme do Středomoří a poznáváme tamní kulturu zblízka. Nevím, jestli je to benzínem, ale tam ten skútr jezdí ještě lépe. Je tam prostě doma.
