Jak jste se s manžely Horváthovými seznámila?
Poprvé jsme se potkali v roce 2008 na letišti, když jsem se svým partnerem mířila na doktorandský pobyt do Švédska. Manžel znal shodou okolností Ivana od vidění, takže jsme se dali do řeči a zjistili jsme, že máme společnou cestu. Horváthovi se totiž právě stěhovali do Göteborgu. I když jsme se pak vrátili na Slovensko, nadále jsme s nimi udržovali kontakt. Jak nám, tak Horváthovým se pak narodily děti a nějakou dobu se život odvíjel očekávatelným směrem. Až do roku 2017, kdy Marvin udělal coming out.
Do té doby jste netušila, že by Marvin mohl být transgender?
Nějaké indicie tam byly. Marvin například ještě před tranzicí začal psát erotické romány, které byly vždycky vyprávěné z mužského pohledu a vystupovaly v nich homosexuální postavy. To mě popravdě trochu zarazilo, ale nijak jsem po tom nepátrala. Jeho coming out mě pak nejdřív překvapil, protože jsem to vnímala z hlediska vlastní mateřské zkušenosti. Velmi rychle jsem ale Marvinovu identitu přijala. Jako antropoložka jsem se už dříve věnovala tématu trans dětí, takže jsem pro jeho zkušenost měla pochopení. Možná i proto pak Marvin cítil, že se mnou může mluvit otevřeně.
Nepochyboval, jestli má svůj příběh sdílet před kamerou?
Když jsme se do natáčení pouštěli, ani ve snu by nás nenapadlo, že vznikne celovečerák, který bude koprodukovat HBO a bude se promítat na mezinárodních festivalech. Nabalovalo se to až postupně jako sněhová koule. V době, kdy jsme na filmu začali pracovat, byl Marvin zrovna v prvotní fázi tranzice. Prožíval jednak úzkost z toho, co přijde, a zároveň hněv kvůli tomu, jak společnost k trans lidem přistupuje. Cítil tedy potřebu dodat sílu i dalším, kteří si podobnou zkušeností procházejí. Věřil, že jim jeho příběh může pomoct.
Sama jsem si pak uvědomovala, že i když už dokumenty i hrané filmy o trans lidech existují, často jsou v nich vyobrazovaní jako nějaká krajnost. Řada tvůrců téma genderové dysforie bulvarizuje a vybírá si z něj hlavně aspekty, které mají diváky šokovat. Já jsem ho naopak chtěla vrátit na zem - porozumět Marvinově jedinečné zkušenosti, kterou si většina z nás neprošla, ale zároveň ukázat, že se jeho rodinný život od těch našich nijak zvlášť neliší.
Pocit, že genderová identita neodpovídá vašemu pohlaví, je na druhou stranu jen velmi těžko přenositelný.
Ano, pro cisgender člověka je ta zkušenost nepředstavitelná. Vzpomínám si ale na jeden zážitek, který by ten pocit částečně vysvětlit mohl. Když začal během pandemie tvrdý lockdown, potýkala jsem s poměrně silnými úzkostmi. Pak jsem si jednoho dne volala s Marvinem a popisovala jsem mu, jak mám třeba už týden pocit, že realita, ve které jsem se ocitla, přece nemůže být můj život. Seděla jsem doma, z okna jsem se dívala na prázdné ulice a nedokázala jsem přijmout, že takhle teď bude svět kolem mě fungovat. Marvin mi tehdy řekl, že lidé s genderovou dysforií prožívají něco podobného vůči vlastnímu tělu. To byl pro mě velký aha moment.
Předpokládám, že tenhle nesoulad Marvin pociťoval mnohem dřív, než se už jako manžel a dvojnásobný rodič odhodlal podstoupit tranzici.
Ano, jenže stejně jako já vyrůstal na přelomu 80. a 90. let, kdy se příběhy lidí z řad sexuálních menšin v masových médiích a populární kultuře téměř neobjevovaly. A když už ano, tak to byli většinou gayové a lesby. Znali jsme Freddieho Mercuryho a Martinu Navrátilovou, občas se k nám dostaly varovné zprávy, které homosexualitu stereotypně spojovaly s AIDS, a tím to končilo. Trans lidé byli vytlačení na okraj zájmu. Maximálně jste v nějakých varietních představeních mohli zahlédnout transvestity, což je ale úplně jiný příběh. Prvním krokem k uvědomění si vlastní identity tak pro Marvina bylo psaní, kterému se věnoval už v dětství. Kdykoli ale zkoušel psát z pohledu ženských postav, nebylo mu to vlastní. Mužský rod mu vždycky připadal mnohem přirozenější.
Psaní se pro něj tedy mohlo stát terapií, která mu pomáhala jeho vnitřní boj zvládnout.
Je to možné. Pro každého tvořivého člověka je koneckonců psaní únikem do světa, ve kterém se cítí příjemně a bezpečně. Otázka bezpečí je pro trans lidi zásadní, protože jsou podobně jako jiné menšiny velmi zranitelní. Než se pak Marvin v dospělosti odhodlal ke coming outu, musel si v sobě pochopitelně vyřešit řadu dilemat. Takový životní krok totiž může zasáhnout do vašich vztahů s partnerem, dětmi i rodiči. Jejich schopnost situaci přijmout potom významně ovlivňuje, jak se cítíte vy sami.
Tranzice tedy zdaleka neobnáší jen samotný chirurgický zákrok.
Přesně tak. Ve veřejné debatě se tranzice stále redukuje hlavně na medicínské a právní změny, které k ní pochopitelně patří. Trans lidé podstupují hormonální terapii, operaci a v Česku a na Slovensku bohužel stále i sterilizaci. Pak si nechávají změnit jméno a další osobní údaje. Součástí celého procesu je ale právě i přijetí ze strany nejbližšího okolí a širší společenské komunity, což obnáší třeba oslovování správným genderem a jménem. Každý trans člověk má zároveň jiné potřeby a někdo například operativní zákrok ani absolvovat nechce.
Jak už jste zmiňovala, Marvin žije s rodinou v Göteborgu. Mají to trans lidé v progresivně liberálním Švédsku snadnější než v Česku nebo na Slovensku?
Pokud jde o přijetí ze strany společnosti, panuje ve Švédsku úplně jiná situace. Často například dostávám otázku, jak se s Marvinovým coming outem vyrovnaly jeho děti. A tady je třeba si uvědomit, že vyrůstají v prostředí s mnohem větší diverzitou. Ve třídě mají několik spolužáků, které vychovávají dvě maminky nebo dva tatínci, takže ostatní jejich rodinu nevnímají jako nic exotického. Co se týká samotného medicínského zákroku, nejdůležitějším rozdílem oproti Česku a Slovensku je, že ve Švédsku už několik let neplatí povinná sterilizace. Stát dokonce zpětně odškodňoval lidi, které přinutil k tomu, aby se takhle zmrzačili.
Celý proces, který operaci předchází, ale ve Švédsku trvá podobně dlouho jako u nás. Stejně jako v Česku a na Slovensku do něj vstupuje spousta odborných komisí, které posuzují, jestli člověk je, nebo není dost trans, případně jestli rozhodnutí podstoupit tranzici nemůže souviset s nějakým přidruženým duševním onemocněním. Tím ale vzniká začarovaný kruh. Pokud totiž potřebujete podstoupit zákrok, abyste byli v souladu sami se sebou, a ten zákrok se stále oddaluje, protože jiní lidé rozhodují, jestli na něj máte právo, váš psychický stav se přirozeně čím dál víc zhoršuje. Ocitáte se pod neuvěřitelným tlakem, prožíváte depresivní a úzkostné stavy, a lékaři se tak začnou ptát, jestli netrpíte nějakou duševní nemocí. Místo aby společnost trans lidem pomáhala, klade jim další překážky.
Vrátil bych se ještě k otázce, jak Marvinův coming out přijaly jeho děti. Říkám si, jestli v předškolním věku vůbec mohly porozumět problematice genderu a jak jim natolik abstraktní pojem vysvětlit.
Mladší syn tím zatím proplul úplně bez problému, protože byl v době Marvinova coming outu příliš malý na to, aby si jakoukoli změnu uvědomil. První reakce starší dcerky pak byla velmi milá a dětská - zeptala se, jestli si teď musí taky ostříhat vlasy nakrátko, když si je tak ostříhal Marvin. Marvin ji samozřejmě uklidnil, ať se nebojí, že si vlasy zkracovat nemusí, a tím to překvapivě haslo. Myslím, že platí věta, která zaznívá i ve filmu: Děti to téma vůbec neřeší, pokud jim jejich okolí nedá najevo, že je s jejich rodičem něco v nepořádku.
Zároveň je třeba si položit otázku, jestli je pro děti lepší, aby žily v láskyplném prostředí fungující rodiny, nebo aby byl jeden z rodičů dlouhodobě nespokojený sám se sebou a propadal se do depresí. Až si diváci filmu s Marvinem projdou celé ty čtyři roky, kdy jsem ho sledovala, na konci jasně uvidí, že je teď v mnohem lepším psychickém rozpoložení než předtím, což se pak příznivě odráží i na kondici celé rodiny.
Soňa G. Lutherová (41)
- Sociální a vizuální antropoložka původem z Bratislavy působí v Ústavu etnologie Slovenské akademie věd. Zkoumá měnící se identity v postsocialistických zemích, věnuje se materiální kultuře a kultuře bydlení.
- V dokumentu Zatopené vyprávěla o osudech lidí spojených se zámečkem v obci Parížovce, který zanikl kvůli vodní nádrži Liptovská Mara. Na letošním ročníku festivalu Jeden svět uvedla film Šťastný člověk, v němž zachycuje příběh Marvina Horvátha, který si v dospělém věku prochází tranzicí.
Velkou oporou je Marvinovi jeho partner Ivan, který ve filmu říká, že mu nevadí Marvinův mužský vzhled, ani to, že jeho samotného může okolí vnímat jako homosexuála, přestože gay není. Přijímal opravdu všechno s takovým klidem, nebo jen nedával veškeré pocity najevo?
Tuhle otázku jsem řešila během celého natáčení a neustále jsem se Ivana snažila pošťouchnout k tomu, aby mi řekl, jak se cítí. Po těch čtyřech letech jsem ale přesvědčená, že je s Marvinovou tranzicí opravdu vyrovnaný a přijímá ji tak klidně, jak působí před kamerou. Může to souviset jak s jeho povahou, tak s jeho povoláním, protože pracuje jako psychiatr, a na zvládání těžkých životních situací má tedy odborný trénink. Mnohokrát mi někdo namítal, že to pro Ivana přece musí být hrozné a že by se s Marvinem na jeho místě rozešel. Když ale s partnerem máte za sebou dlouhé roky vztahu, vychováváte spolu děti a prošli jste si řadou formativních zážitků, uvažujete nad tím úplně jinak.
Dokument Šťastný člověk Marvina zachycuje v období, kdy už má za sebou coming out a čeká ho operace. Váhal, jestli ji podstoupit, nebo byl od začátku pevně rozhodnutý?
Myslím, že si stejně jako každý trans člověk prošel dlouhým obdobím váhání. Často se setkávám s pomýlenou představou, jak se tam na Západě lidé ze dne na den rozhodnou, že si změní pohlaví, a pak si to po operaci zase rozmyslí. Náš film přitom ukazuje, že i pro Marvina, který je svým způsobem velmi privilegovaný, protože žije ve Švédsku a může si dovolit soukromou péči, je takový krok velice těžký. Předpoklad, že lidé tranzici podstupují jen tak z plezíru, je tedy naprostým nepochopením situace.
V Česku podobné argumenty zaznívají i od některých odborníků. Varují před tím, jak se dnes teenageři na sociálních sítích snadno doslechnou o trans lidech, sami začnou mít pochybnosti o své genderové identitě a pak se neuváženě rozhodnou pro změnu pohlaví.
U běžné populace takovým obavám rozumím. Sama jsem matka, takže chápu, že mají rodiče o své děti starost. Obzvlášť v období puberty, kdy jsou velmi zranitelné, protože najednou vystoupí z bezpečného kruhu rodiny, snaží se zorientovat ve světě kolem sebe a najít v něm své místo. Pro odborníky, kteří ke strachu z trans lidí přispívají, už na druhou stranu příliš pochopení nemám.
Pokud teenager prožívá nejistotu ohledně vlastního genderu, rodiče by mu měli dát prostor, aby sám sobě porozuměl, snažit se ho obdobím hledání provést a být jeho ochranou před okolním světem, který může být nepřijímající a ohrožující. Tím, že jeho snahu přijmout sebe sama budeme potlačovat a nutit ho do genderové polohy, v níž se necítí přirozeně, můžeme napáchat strašné škody. Dospívající pak často upadají do depresí a úzkostí. V krajních případech se uchylují až k sebevraždám.
