Koncem února můžete získat cenu Vinyla za desku roku. Vnímáte nominaci jako signál, že se česká společnost začíná čím dál víc zajímat o zkušenost vietnamské menšiny?
Určitě, ten zájem je obrovský a jsem moc rád, že už se teď v českých médiích píše o Vietnamcích převážně pozitivně. Na to jsem většinu svého života nebyl zvyklý. Celé moje dětství se tady omílaly příběhy o tom, jak vaříme v nehygienických podmínkách, jíme kočky a psy, neplatíme daně a prodáváme drogy. Dneska naproti tomu do vietnamských restaurací chodí každý. Rybí omáčku, která lidem ještě nedávno smrděla, najednou všichni milují. Trvalo třicet let, než většinová společnost na vietnamskou komunitu změnila názor, a projevuje se to samozřejmě i v hudbě. Pokud člověk touží po pozornosti, může si ji snadno získat tím, že je exotický. Proto se chci v textech do budoucna věnovat i jiným tématům, aby se pořád dokola neřešilo, že jsem Vietnamec, který rapuje o svém dospívání ve večerce.
Deska No More Drama, na které reflektujete svoje dospívání v Sudetech, na druhou stranu přináší do českého rapu po dlouhé době silný příběh. V žánru, který se v současnosti točí hlavně kolem konzumních témat, je to příjemná změna.
Společenská témata a silné osobní zkušenosti ale v rapu hledá spíš dospělejší publikum. Když je vám patnáct, tak chcete od raperů slyšet právě to, že mají prachy, holky a hulí hrozně moc trávy. Proto nejsem pro mladší rapové posluchače zajímavý - nejsem bohatý ani namakaný, nikdy jsem nebyl cool. K rapu samozřejmě můžete přistupovat čistě marketingově, zaměřit se na témata, která zasáhnou co nejširší cílovku, a udělat si z hudby krásný byznys. Já chci ale prostřednictvím rapu vyprávět příběhy, které jsem sám zažil nebo které znám ze svého okolí. Tím pádem nevyprodávám kluby a chodí na mě hlavně moji vrstevníci. Spousta undergroundových, alternativních interpretů dneska rapuje o politické situaci nebo environmentálních problémech, jenže do mainstreamu se tahle témata nedostanou.
Texty na desku No More Drama jste prý napsal přímo za kasou večerky v západočeském pohraničí, kde jste v době covidu pomáhal svojí mámě. Jaké období jste tehdy prožíval?
Před třemi lety jsem se odstěhoval do Vietnamu a plánoval jsem tam zůstat aspoň rok. Chtěl jsem si k němu najít vztah, protože když jsem byl mladší, trávil jsem tam čas hlavně u svých příbuzných. Viděl jsem jenom místa, kam mě pustili strejda nebo otec, a nepoznal jsem Vietnam z vlastního pohledu. Proto jsem se rozhodl vydat na jih země, kde jsem na rozdíl od severu žádnou rodinu neměl, abych mohl být sám se sebou, aniž by mě někdo hlídal. Nechal jsem se zaměstnat v kuchyni, abych se naučil vařit, a do toho jsem chodil do školy na jazykové kurzy. Když jsem totiž v Saigonu napsal svoji první desku ve vietnamštině, zjistil jsem, že mám strašně slabou slovní zásobu.
Po půl roce ale přišel covid, ve Vietnamu zavřeli hranice a odcestovat zpátky nebylo lehké. Přesto se mi to nakonec podařilo, a protože v Praze jsem tehdy neměl práci ani bydlení, vrátil jsem se po šesti letech za mámou do Sudet. Najednou jsem zase seděl dvanáct hodin denně za pokladnou, a abych se nenudil, začal jsem se vypisovat ze vzpomínek, před kterými jsem utekl. Vybavovaly se mi všechny ty emoce, které jsem prožíval na střední škole, a protože jsem chtěl, aby mi rozumělo i české publikum, rozhodl jsem se rapovat v češtině.
Narodil jste se v Německu. Proč jste tam s mámou nezůstali a místo toho skončili v sociálně vyloučené lokalitě na Sokolovsku?
Máma z Vietnamu emigrovala na přelomu 80. a 90. let. Původně mohla vycestovat do Ruska, jenže tam zůstat nechtěla, a tak ilegálně odešla do NDR, kde jsem se jí narodil já. Ve východním Německu ale tehdy vietnamských přistěhovalců bylo už moc, takže nás po dvou letech vyhostili. Můj otec se ještě předtím vrátil do Vietnamu a s mámou jsme skončili v Česku. Pohraniční oblasti na západě Čech byly pro Vietnamce z hlediska podnikání výhodné. Němci tam jezdili nakupovat levné zboží - hlavně alkohol a cigarety. Od Chebska přes Karlovarsko až po Ústecko vznikaly vietnamské tržnice, a tak jsme se usadili právě tam.
Pokud se nepletu, nejdřív jste bydleli v Aši.
Ano, a pak jsme ještě dlouhé roky měli večerku v Habartově - městě, ve kterém nenajdete nic jiného než velké panelové sídliště. Vzniklo totiž hlavně proto, aby se tam mohli ubytovat horníci, kteří pracovali na místní šachtě. Aš sice není nijak zvlášť hezká, ale v Habartově jsem se ocitl mezi lidmi, kteří žili na hranici chudoby. Poslední tři roky mamka provozuje obchod ve městě Oloví v Krušných horách a nejdřív jsem si říkal, že to tam bude o něco lepší. Když jsem jí tam ale během covidu pomáhal a ve volnu jsem se procházel po ulicích, viděl jsem zase hlavně spoustu polorozpadlých domů, ve kterých byly sestěhované nejchudší společenské skupiny. Máma se do Oloví přesunula hlavně kvůli levnému nájmu. Kromě vietnamské večerky a benzinové pumpy tam nic není, takže pokud člověk nemá auto, jinde než u nás si nenakoupí.
V Sudetech se vedle vietnamské komunity dlouhodobě koncentruje taky romská menšina a člověk tam snadno narazí i na partičky pravicových extremistů. Jak jste se s tímhle prostředím během dospívání sžíval?
Na sídlišti jsem vídal jak nácky, kteří na Silvestra chodili po městě a hajlovali, tak Romy, kteří před nimi utíkali nebo se s nimi prali. Všichni si přitom kupovali oblečení na vietnamské tržnici. Pamatuju si, jak mamka v devadesátkách Romům prodávala široké kalhoty a baseballové kšiltovky a skinheadům zase kanady a bombery. Připadal jsem si tedy sice v centru dění, ale zároveň se mě nic z toho netýkalo, protože jsem nepatřil ani k Romům, ani k fašounům.
Sám jste rasovým útokům čelit nemusel?
S projevy nenávisti jsem se samozřejmě setkával, ale rvačkám jsem se naštěstí většinou vyhnul. Mezi Vietnamci nikdy nevznikaly partičky, které by se šly s někým z ideologických důvodů poprat. A protože jsem se zdržovali hlavně na tržnici, kde nás byly stovky, skinheadi si na nás v deseti lidech naběhnout nedovolili. Vietnamci čelili spíš jiným problémům - bojovali se zátahy celníků.
K těm jste se v dospívání připletl?
Zažil jsem jich spoustu. Když jsem byl menší, máma mi dokonce kvůli zátahům zakazovala na tržnici chodit. Víc času jsem tam začal trávit až někdy ve dvanácti. V jednu dobu tam totiž pravidelně jezdila komanda těžkooděnců, kteří prohledávali stánky, házeli s Vietnamci na zem a zabavovali jim zboží. Nejdřív pátrali po pašovaném oblečení a cigárech. Pak se ale začaly ve větším měřítku prodávat drogy a tehdy byly zátahy agresivnější. Víc se zatýkalo a několikrát jsem viděl, jak někdo leží na podlaze s rukama v poutech. Vietnamci to pak řešili stahovacími roletami, které se dole zacvakly, aby nikdo nemohl dovnitř. Když dostali echo, že se blíží policajti, během minuty byla celá tržnice zavřená.
Na desce No More Drama rapujete taky o tom, jak jste poprvé odletěl do Vietnamu za svým otcem. Co mámu přimělo k tomu, aby vás tam poslala?
To bylo kolem roku 2008, když mi bylo čtrnáct patnáct. Vypukla finanční krize a zároveň končila éra tržnic. Vietnamci se pomalu přesouvali do odvětví služeb - otevírali kadeřnictví, nehtové salony, herny a bary. Večerky začali otevírat až později. Máma tehdy přišla o stánek, byla dlouhodobě nezaměstnaná, a protože neměla moc peněz, rozhodla se mě poslat za mým otcem, který o mě projevil zájem. Nabídl jí, že si mě vezme do péče, a já jsem byl docela rád, že vypadnu z Aše, kde jsme tehdy nevedli úplně hezký život.
Z textu skladby Rehab jsem ale pochopil, že první zkušenost s Vietnamem nebyla nijak zvlášť pozitivní.
Nebyla. Mamka totiž nevěděla, že otec žije v chudinské čtvrti. Nejdřív jsem prožíval euforii z toho, že jsem svého otce a rodinu z jeho strany konečně poznal. Vietnamsky jsem ale tehdy skoro vůbec neuměl a škola fungovala v hrozných podmínkách. Když jsem tam přišel, byl jsem jako evropský Vietnamec okamžitě středem pozornosti. Všechny děti si mě chtěly prohlédnout nebo si na mě sáhnout. Zároveň jsem se chytil kolektivu svých bratranců, kteří v šestnácti letech jenom kradli a brali drogy. Protože jsem byl puberťák, který hledal sám sebe, svezl jsem se na té vlně s nimi. Mamka naštěstí brzo pochopila, že takhle žít nemůžu.
Po jaké době jste se vrátil do Evropy?
Po půl roce. Přihlásil se strýc z Německa, že bych se mohl odstěhovat za ním, což byla jednoznačně změna k lepšímu. Strýc se mi hodně věnoval a stal se pro mě otcovským vzorem, který mi chyběl. Problém byl v tom, že jsem tehdy ještě neměl potřebné doklady, abych tam mohl žít. Neměl jsem české občanství, ale jen povolení k trvalému pobytu. Proto jsem chodil půl roku do integračního programu, který se skládal z jazykových kurzů a praxe v německém prostředí. Když jsem zvládl všechny zkoušky, musel jsem si ještě doplnit základní vzdělání, které jsem v té době kvůli neustálému stěhování neměl dokončené. Všechno bylo na dobré cestě, jenže to zkrachovalo na tom, že strýc nebyl můj pokrevní příbuzný, ale jen rodinný přítel, takže mě nedostal do péče. Po necelém roce v Německu jsem se tak v sedmnácti znovu vrátil do Česka.
Co vás doma čekalo?
Máma se zrovna odstěhovala z Aše, chystala se otevřít večerku a potřebovala, abych jí tam pomáhal. Návrat na sídliště byl bolestivý, musel jsem se smířit s tím, že na dlouhé roky skončím za kasou a že už mě možná ani nic jiného nečeká. Mezitím jsem si ale dodělal maturitu a později jsem se rozhodl přihlásit na vysokou. Potřeboval jsem hlavně utéct z večerky, tak jsem si vybral školu, u které jsem měl stoprocentní jistotu, že mě vezmou. Nastoupil jsem do Prahy na mezinárodní vztahy, ale vydržel jsem tam jen necelý rok.
Pak jsem zase odjel do zahraničí pracovat, abych si vydělal vlastní peníze a mohl o svém osudu konečně rozhodovat sám. Nejdřív jsem strávil léto v Hamburku, kde jsem prodával kopečkovou zmrzlinu, a po sezoně jsem vyrazil do Švýcarska, kde jsem dělal skladníka a řidiče. Do Prahy jsem se vrátil s dostatečně velkým finančním polštářem na to, abych mohl být nějakou dobu bez práce a zjistit, čemu se chci věnovat a čemu ne. Krátce nato jsem začal rapovat a vařit.
Na rozhovor jste dorazil z asijské restaurace, kde pracujete na zkrácený úvazek. Chápu správně, že vás teď živí hlavně gastronomie?
Ano, dva roky jsem pracoval na plný úvazek v jednom bistru a momentálně platím nájem z částečných úvazků a brigád. Přes léto pracuju víc než v zimě - vařím na pop-up akcích, pořádám food festivaly, taky koncertuju a občas pomáhám u filmu. Zároveň se často vracím za mamkou, abych jí pomohl v obchodu. Potřebuju být flexibilní. Kdybych pracoval od devíti do pěti, neměl bych čas na hudbu ani na to, abych si zaletěl do Vietnamu.
Neuvažoval jste o tom, že byste si otevřel vlastní restauraci?
Parťáci, kteří se mnou gastro akce organizují, se mě k tomu snaží dotlačit. Sám si ale říkám, že všechno má svůj čas. Pokud bych si chtěl otevřít vlastní podnik, musel bych si vzít hypotéku a toho se bojím. Nerad bych se vzdal bydlení na Vinohradech a skončil v exekuci, protože bych nedokázal splácet dluhy. Pop-up eventy nejsou tak rizikové a taky se mi líbí, že je můžu pořádat příležitostně, když mám zrovna chuť. Pokud bych z vaření udělal svoje jediné živobytí, mohl bych postupně ztratit nadšení, což platí i v hudbě. Kdybych se rozhodl živit rapem, musel bych každou chvíli vydávat novou hudbu nebo jezdit na otočku na druhý konec republiky, abych tam odehrál hodinový koncert a pak zase hned pokračoval dál. Byl bych pod neustálým tlakem a přestalo by mě to bavit.
Přesto už pomalu pracujete na další desce. O čem bude?
Bude se jmenovat EU Passport a řeším tam rozdílnou situaci lidí, kteří mají evropské občanství, a přistěhovalců, kteří ho nezískají a nedostanou ani povolení k trvalému pobytu. Jedni mají otevřený celý schengenský prostor, mohou studovat i pracovat ve všech zemích Evropské unie a druzí sem jdou s vidinou lepšího života, ale pak tady žijí desítky let načerno a pro většinovou společnost jsou neviditelní. Reflektuju problémy ilegálních imigrantů, kteří mají mizivou šanci, aby se v cizí zemi začlenili. Bez dokladů jsou odsouzení k tomu, aby je v každé práci vykořisťovali, nemají nárok na slušné bydlení, zdravotní péči ani vzdělání. I když ale nová deska bude o mnohem drsnějších tématech, než jsou vietnamská identita nebo rasismus, nebude tak smutná jako ta poslední. Rapuju na ní o tom, jaké jsem měl štěstí, a že české občanství je moje největší bohatství. Proto na obalu bude fotka mých dokladů.
