HBO udělala další krok na své cestě za otestováním pojmu „quality TV“, o jehož definici se poslední dobou rádi dohadujeme. Jestli nadále nebude patrné, co se tímto označením myslí, půjde říct jednoduše: Westworld.
Dostáváme se do světa zábavního parku budoucnosti stylizovaného do podoby Divokého západu, obydleného pokročilými roboty na pohled nerozeznatelnými od lidí. Mezi nimi se pohybují bohatí znudění muži, kteří se mohou účastnit příběhových linií a hledat poklady či bojovat proti banditům, nebo jednoduše pít alkohol, pobíhat po městě, střílet všechny okolo a znásilňovat. Proč by ne, když mají před sebou jen umělý svět strojů a rekvizit?
Sci-fi westernový seriál podle kultovního filmu spisovatele Michaela Crichtona (Jurský park) z roku 1973 sdružuje a velmi přirozeně užívá vše, co si s moderní televizní tvorbou spojujeme. Production values blížící se pomalu hollywoodské produkci už jsou samozřejmostí, navíc tu máme i silný koncept, propracovaný scénář nerozmělněný, ale naopak prohloubený seriálovou stopáží a áčkové herce (Anthony Hopkins, Ed Harris, Jeffrey Wright, Evan Rachel Wood).
Nolan se vším všudy
Projekt zaštítil především scenárista a režisér Jonathan Nolan, bratr režiséra moderních Batmanů, Počátku a Interstellaru, jenž se svým sourozencem často úzce spolupracuje. A rozhodně můžeme říct, že vedle slavnějšího Christophera pouze nepostává s rukama v kapsách.
Naplno rozvíjí především osobní rovinu děje. Když pochopíme, že zákazníky vraždění a znásilňovaní roboti pomalu nabývají vědomí a stávají se z nich myslící bytosti, nejde než být předloženým konfliktem fascinován.
Nevadí proto, že svět Westworldu nedává ze své podstaty tak úplně smysl a očekává se od nás, že jeho premisu přijdeme bez kladení odporu. Je patrné, že v něm sledujeme alternativní historii budovanou po vzoru představ sedmdesátých let, podle níž budoucnost umělé inteligence spočívala v tvorbě stále dokonalejších robotů. Po připojení na web lidstvo tuhle myšlenku opustilo a technologie se vydala jinou cestou, Westworld tedy není ani tak futuristický, jako spíš archaický. Jeho realistické pojetí snažící se spojit ho s dneškem někdy působí nevěrohodně.
Smysl příliš nedává ani vnitřní funkčnost zábavního parku – není úplně jasné, co všechno jeho operátoři o myšlenkách a chování svých loutek vědí a jejich moc se jakoby mění podle potřeby děje.
Nic z toho ale nebrání v zážitku. Podobně jako u seriálu Ztraceni, který Westworld svým oddalováním odpovědí a budováním velkých dějových otazníků připomíná, není ani tak důležité řešení záhad a dokonalá logika světa, jako spíš reakce hrdinů na situace, v nichž se octnou. I díky skvělým hercům tahle rovina nemá chybu.
Výstava konfliktů
Zatímco původní snímek byl spíš přímočarým hororem, seriál mnohem víc mluví. Není to překvapivé. Popkultura dnes nechce jen bavit, ale dává ráda najevo svou hloubku. Takže pokud Michaeli Crichtonovi stačil v jeho filmu splašený Yul Brynner střílející zákazníky westernového parku, nový Westworld pro jistotu začíná monologem o smyslu života.
Na jednu stranu se díky tomu může mnoha myšlenkám věnovat do větší hloubky, na druhou se do určité míry vytrácí kouzlo objevování a odkrývání. Crichton si nepochybně všechna morální dilemata svého díla uvědomoval a počítal s tím, že si je uvědomí i někteří diváci. Nestavěl je ale stejně do popředí. Částečně proto, že nemohl, částečně proto, že to nebylo nutné.
Původní Westworld mohl být pro některé diváky prostě nápaditou strašidelnou střílečkou, zatímco jiní v něm nalezli tím víc, čím víc o něm přemýšleli. Sedm let před Blade Runnerem, jedenáct let před Terminátorem a dvacet čtyři let před Truman Show přišlo sci-fi otevírající otázky o lidské identitě tváří v tvář systému, který ji objemově, vědomostně a technologicky dalece převyšuje.
V novém Westworldu v tomto ohledu není co objevovat, divákovi jsou od počátku naočkovány konflikty, otázky i moderní dilemata. Snad ani nejde jimi nebýt vtažen a unášen, ale můžeme se ptát, jestli tak Nolanův tým nedělá totéž co zábavní park, o němž vypráví – jestli nebuduje prostředí vznešených myšlenek, v němž si diváci kompenzují neschopnost o komplikovaných otázkách uvažovat tam, kde jim nejsou předloženy na stříbrném podnosu.
I kdyby to tak ale bylo, jen stěží to lze považovat za chybu Westworldu. Ten je zkrátka dílem vzniklým na pozadí moderních trendů, stejně jako jeho předloha. A jako takový se ve své polovině jeví takřka bezchybně. HBO nejspíš pomalu přemýšlí, čím nás za dva roky, až skončí Hra o trůny, ohromí. Svůj vrchol rozhodně nemusí mít za sebou.
