Recenze - První republika je po Sedláčkově a Kosatíkově Českém století prezentována jako další z "výkladních skříní" produkce České televize. Návrat k tradici velkých rodinných ság. Vždyť dvaadvacet hodinových epizod pokrývajících tři dekády osobního i historického vývoje zní rozhodně jako ambiciózní projekt.
Návštěva rané historie naší demokracie navíc neumožňuje rozněžněné vzpomínání na léta normalizace, takže návrat nejproblematičtějšího aspektu nostalgického Vyprávěj, jehož tým se dal z velké části znovu dohromady, naštěstí nehrozí. Jinak se ale tvůrci nezapřou.
Z úvodních epizod i přes přítomnost války, vražd a dávných křivd čiší především snaha vygenerovat příjemné pokoukání pro diváka toužícího odpočinout si a nemuset přitom přepínat na přiznané telenovely komerční konkurence.
Velký třesk
Solidní herecké obsazení v čele s Pavlem Baťkem, Jiřím Vyorálkem a Markétou Plánkovou doplácí především na lajdácký scénář. Ten selhává na úrovni škrobených dialogů i celých dějových souvislostí. První republika trpí především syndromem „velký třesk", kdy se zdá, že před pilotním dílem postavy nežily a nekomunikovaly, pouze poslušně a nehnutě čekaly na první klapku a vznik svého vesmíru.
Mladá služka se od starší dozvídá o dráždivé minulosti rodiny až před zraky diváka, jako by šlo uvěřit, že by upovídaná drbna kolegyni nezasvětila už dávno. Marnotratný syn se náhodou po letech vrací zrovna pár hodin poté, co jeho matka poprvé našla odvahu jít se vyzpovídat o svém podezření, že je vrah. Postavy se velmi náhodně a příhodně potkávají na důležitých místech, aby mohlo docházet k jejich konfrontacím. Tak by šlo pokračovat dál a dál.
Jde o chyby tak klasické a začátečnické, až se dá uvažovat o tom, nakolik jsou důsledkem omylu a nakolik bylo scenáristovi Janu Gardnerovi zkrátka jedno, jestli jím vedené situace dávají smysl. Vyberte sami, která varianta by byla smutnější.
Jen těžko si pak lze představit návaznost a schopnost rozvíjet a uzavírat dějové oblouky na ploše dvaadvaceti epizod, když už první dvě začínají co do přesvědčivosti zadrhávat. Na tvrdší soudy si samozřejmě musíme počkat, ale nedbalost vykreslení fikčního světa je u rodinné fresky, v níž máme po mnoho týdnů žít a stárnout spolu s hrdiny, jistě zásadním nedopatřením.
Uklizení Němci
Historickou přesnost na rozdíl od Českého století nemá smysl řešit, protože První republika velké otázky neotevírá. Němci a němčina jsou někde uklizeni, aby neprovokovali, a veškeré důležité události se odehrají na tak vzdáleném pozadí, jak jen mohou.
Není ani přesně stanovena politická angažovanost rodinné firmy, jež za války dodávala zbraně Vídni a po vyhlášení republiky má stále vyvěšené císařovy portréty, přesto byl jejich syn v legiích.
Sice bez vědomí rodičů, což evokuje možnost zajímavého rozporu, nicméně po jeho návratu nedojde k žádné konfrontaci, prostě je přivítán a otec se jím chlubí a snad ho i využívá jako „maskota" při komunikaci s úředníky. To vše bez jediného slova vysvětlení.
Velmi televizní výprava nedovoluje přílišný rozmach, proto vojákova uniforma po návratu z války rozhodně nevypadá, jako by prošla zákopy. Spíš jako by ji někdo na chvíli vytáhl z archivu, aby ji pak do něj zase opatrně vrátil. To se asi nesluší České televizi příliš vyčítat, možnosti produkce byly samozřejmě omezené.
Jistá chudost a neživotnost prostředí, korespondující s neživotností děje ale splývá a tvoří velmi viditelný konstrukt. Ještě patrnější, když připočteme chvílemi hrající instrumentální hudbu odpovídající dnešním trendům a vytrhávající nás z už tak vratké dobovosti.
Všechny výtky se s pozdějšími epizodami mohou rozplynout, ale tu možnost má smysl připouštět spíš ze slušnosti, než že by byla opravdová naděje v náhlé navození uvěřitelného tónu. Na to se První republika rozjela až příliš špatným směrem. Nejspíš nepůjde o dílo trestuhodně nezvládnuté, mezi zbylou produkcí ale nezazáří, jak by si ambiciózní tvůrci přáli. Jakkoliv tým sliboval, že nás nečeká prvorepublikové Vyprávěj, právě tak zatím výsledek vyhlíží.
