Svatojánský věneček Jiřího Stracha měl být původně vysílán na Štědrý večer, ale Česká televize ho nejspíš při vyhlídce Tří bratrů nasazených Novou donutila takticky ustoupit až na Boží hod vánoční, aby si tuto "hlavní" a hvězdně obsazenou pohádku pustilo víc lidí.
Na Jiřího Stracha tedy vsází, což dává smysl - nejednou dokázal, že umí udržet řemeslnou kvalitu a splnit zadání. Dělá to v podstatě i nyní.
Jenže každému plus náleží alespoň jedno minus, a jako má Jan Hřebejk svého Jarchovského, má Strach Marka Epsteina. Kdysi nadějného scenáristu, který podivně "zblbnul" a jeho práce v posledních letech čítá jeden průšvih za druhým (Signál, Clona, Wilsonov). Strach na něj ale nedá dopustit a brání svého kolegu a kamaráda proti stále narůstající kritice, ačkoliv i v případě Svatojánského věnečku tu spolupráce skřípe.
Děje se moc, a přitom ne dost
Například už jen proto, že sledujeme příběh Ondry (Jiří Mádl), kluka z vorařské rodiny, který by šel rád ve šlépějích svých předků a sourozenců, ale nemůže, protože "má slabé srdce". Rodina ho tedy vyšle studovat na kuchaře, z čehož má komplexy a neustále prohlašuje, že jednou bude plavcem. Na této dějové linii je zajímavé, že ji Epstein se Strachem neustále připomínají, ale ve filmu není ani náznakem uzavřena - nakonec ustoupí a všichni o ní prostě přestanou mluvit.
Aby ne, řeší se totiž důležitější věci. Princezna na vdávání (Eliška Jansová) zadala podivný úkol svým neodbytným nápadníkům (úkol "vytvořit z ničeho v krabičce něco" natolik vágní, že ho nejde nesplnit), aby získala trochu času před nechtěnými vdavkami. Její otec, pan král a svérázný vynálezce (Bolek Polívka), mezitím svou neschopností ruinuje království a jeden z nápadníků (Pavel Liška), jenž se ukáže být synem samotné Smrti (Vilma Cibulková), zahajuje plán na ovládnutí království. K tomu všemu se Ondra připlete potom, co v řece vylovil princeznin věneček.
Zdá se toho moc? Ve skutečnosti je toho ještě víc! Ke cti autora scénáře se však sluší říct, že děj při své nahuštěnosti, krom zmíněného opuštění nosného motivu, neztrácí přehlednost. Bohužel přeplácanost zabraňuje zdárnému zužitkování rozjetých motivů. Například Liškův zakomplexovaný záporák, jenž je spíš trapně snaživý než zlý, tvoří zajímavý odraz pro Ondru, který se rovněž snaží vyrovnat sám se sebou. Tato paralela by si zasloužila vkusně rozvíjet a mohla by se stát základem plnohodnotného filmu. V důsledku je však odsunuta do kouzelné říše zkratek a karikatur.
Příběh nedokáže najít těžiště a krom této paralely rozjíždí souběžně ještě střet Ondry symbolizujícího selský rozum a princezny, jež je vzdělaná a chtěla by si vzít univerzitního profesora. Vzhledem k tomu, jak málo prostoru Epsteinovi zbylo, však tento souboj hodnot vyznívá "kluk je trouba a holka má moc volnýho času". Rozumnější by bývalo bylo vybrat, o čem chce vlastně vyprávět.
Totalita happy endu
Nešťastné obsazení Jiřího Mádla poněkud zastírá pochopitelnost příběhu, kdy Ondra má být podle všeho neduživý a neschopný těžší fyzické práce. Mádl je ale i přes nižší vzrůst (jenž navíc ze záběrování nevyplývá) poměrně zdatný, takže se leda ptáme, proč by vlastně nemohl být plavcem (a na zmínku o nemocném srdci tvůrci zapomínají, když nechají hrdinu porůznu pobíhat, aniž by se zadýchal). Tato asymetrie pak, jako tolik dalších rozhodnutí, ještě zvýrazňuje danost a nekompromisnost zobrazovaného světa, v němž prohlašovaná tvrzení ani nemusí být smysluplná, aby se jim dění zázračně přizpůsobovalo. Hrdina na to prostě nemá, tečka, a že vypadá, jako by přišel z fitka, není důležité.
Svatojánský věneček se samozřejmě uzamyká do zakonzervovaného vesmíru hystericky pitvořivých českých pohádek, v němž vše existuje jen pro svou jednu funkci ve vyprávění, postavy jsou koncipovány mechanicky a jejich interakce postrádají lidský rozměr. Neexistuje zde svobodná vůle a všudypřítomná pevná příčinnost, kdy každá akce má svou žánrovou reakci bez ohledu na činy všech přítomných, působí až zrůdně. Vše visí ve vzduchu tak, jak to bylo deklarováno. Jde v důsledku o velmi tísnivý svět, protože postrádá dvojznačnost, lidskou složitost a jakoukoliv bohatost života.
Občas vykoukne lidská emoce, tím mrtvolněji však celek, v němž je ubita a pohřbena mimo dohled, působí. Samotný Strach si tuhle podstatu svého díla uvědomuje a naznačuje, že vznik takto koncipovaných snímků není vůlí filmařů, ale diváků. Že většina tvůrců by raději dělala hodnotné věci, které mohou dospělé nebo děti posunout, poučit nebo vyvolat otázky přiměřené jejich věku a inteligenci - což jsou vše věci, které české pohádky nedokážou a není to ani jejich ambicí.
A skutečně je namístě zdůraznit, že Česká televize tu jen naplňuje touhu diváků uniknout z reality do mrtvého světa totality dobra, kde je každý součástí křečovitého happy endu, k němuž nevedou žádné cesty a není důsledkem lidských rozhodnutí. Byl prostě vykonstruován vyšší vypravěčskou mocí. Jde o svět, jaký neexistuje, nikdy neexistoval a existovat nebude, k ničemu se nevztahuje a nic krom potvrzení nejzákladnějších stereotypů z něj nevyplývá.
Na jednu stranu není fér vybrat si zrovna Svatojánský věneček a vyčítat mu problém sahající daleko za filmové preference diváků, na druhou stranu tvůrci na tuto vlnu dobrovolně nastoupili a zcela jí podlehli. Strach nabídl "adekvátně" pitvořivou režii a Epstein svůj překombinovaný text zavřel do žánrové klece.
Hodnocení: 35 %
