reklama
 
 

Hřebejk překročil hranici. Je tak špatný, až je zábavný

13. 1. 2015 7:52
Televizní minisérie Případ pro exorcistu je zábavný mišmaš, u nějž se můžeme jen dohadovat, co mysleli tvůrci vážně a co už ne.

Recenze - Je vlastně kupodivu, jak málo často se stává, že by nepovedené české seriály byly svou špatností zábavné. Jako by se nám doposud vyhýbal fenomén guilty pleasures, kdy vznikají kulty okolo děl, jejichž nepatřičnost si diváci dokáží užít. Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským to nyní "napravili".

V trojdílné televizní minisérii Případ pro exorcistu olomoučtí vyšetřovatelé pátrají po vrahovi dívky nalezené v kostele s vypáleným znamením 666. A my můžeme především pátrat po odpovědi na otázku, co tu tvůrci myslí vážně a co se jim už naopak absolutně vymyká z rukou.

Do programu České televize se každopádně dostala jeho prostřednictvím  kriminálka okořeněná černým humorem, takže část legrace je nepochybně záměrná a povedená (především výkony Miroslava Krobota a Kláry Melíškové). Jenže pak tu najdeme šedou zónu desítek dalších prvků a motivů, u nichž víme, že by v nich někde měla být hranice mezi směšností a dramatem. Jenže právě tu je hodně těžké najít.

Co se to děje?

Jan Hřebejk je po technické stránce neoddiskutovatelně velmi talentovaný režisér, který by rád točil divácky úspěšné a zároveň kvalitní filmy, ale jako by už své publikum nedokázal přečíst a uspokojit. A Petr Jarchovský je scenárista, na jehož práci vždy vidíme sebeuvědomělost a teoretickou vybavenost, nicméně jeho texty se vyznačují schematičností a chtěností.

Spolu tvoří autorské duo opakovaně se pokoušející naplnit své nemalé ambice a poslední roky v tom opakovaně selhávající. Případ pro exorcistu dokonale demonstruje, proč tomu tak je.

Jako by oba pánové velmi pečlivě nastudovali žánrová pravidla krimi, jasně chápali, kam směřují bratři Coenové, a věděli, čím zaujal Temný případ. Zkrátka jako by nasáli současné zahraniční trendy a pokusili se z nich udělat extrakt snesitelný pro českého diváka.

Vznikl neskutečný mišmaš, kde se mísí motivy rituální vraždy a „všudypřítomného zla“ se situačními gagy Miroslava Krobota. Kde neustále hraje otravně návodná a hlasitá hudba, jejíž afektovanost rve uši. Kde se postavy chovají jako karikatury, aniž by bylo nějak naznačeno, v jakých intencích nadsázky se vlastně pohybujeme. Kde každá scéna dává smysl, ale tím to končí.

U kriminálky jako u málokterého žánru se však sluší znát zákonitosti fikčního světa coby celku, abychom věděli, co očekávat a jak o vývoji děje uvažovat. Autoři zmiňují nahlas jako svůj vzor americkou minisérii Fargo, kterou může Exorcista (i díky skvělé Kláře Melíškové) evokovat, tak si ji vezměme jako příklad.

Ve Fargu mírně vyšinuté postavy obývají svět ne nepodobný našemu. Rozhodně o řád bizarnější, ale živoucí. Coenové navozují pocit soudržného, byť svérázného vesmíru obydleného dýchajícími postavami. Mohou si pak dovolit různé krkolomné zvraty, protože nastavují jednotnou laťku a v rámci jejich světa podivnosti dávají smysl.

Podobná autenticita Případu pro exorcistu chybí, protože scénář neustále přeskakuje od jedné myšlenky ke druhé, od Coenů k skoro artovým kamerovým jízdám, od dramatických charakterů bez špetky nadsázky (kněz Jana Budaře) až k nesnesitelně bodrým a plochým postavám (Krobotův policejní šéf), o nichž máme mít názor hotový po dvou minutách.

Stačilo si vybrat

Sérii nemůžeme vytýkat, že se v ní postavy chovají jako jednorozměrné vyšinuté karikatury. Nebo že jsou přepjaté. Nebo že režie je místy manýristicky samoúčelná a že přehnaná návodnost nás bez ustání nepřirozeně postrkuje někam, kam bychom se sami nevydali (Krobotův sympatický rasista, xenofob, homofob etc.). Vyčítat však můžeme, že se to děje najednou.

Chybou Hřebejka s Jarchovským je jistá nenasytnost. Chtěli obsáhnout všechno. A výsledek je na nic. Případ pro exorcistu se hroutí pod vahou množství protichůdných a protiřečících si prvků, jež mohou fungovat jen tehdy, pokud je zaštiťuje nějaká jednotící myšlenka nebo motiv ospravedlňující poněkud divoký mix.

Pokud tím motivem mělo být policejní pátrání, nedaří se. Divácký zájem o vyšetřování (troufám si říct, že obecně) bude minimální, protože až příliš brzy pochopíme, že se tu budou detektivové jen náhodně přesouvat z bodu A do bodu B a C, aby se nakonec ukázalo, že zabíjel někdo úplně jiný, u koho jsme to nemohli čekat. Vyšetřování tedy spíš než jednotící prvek zastává úlohu lešení, o které se opře, co zrovna přijde vhod. U Jarchovského ne poprvé.

Přes výše zmíněné ale Případ pro exorcistu lze doporučit, protože je s ním legrace. Všechna ta přepjatost proměňovaná ve zcela náhodné výjevy pokoušející se střídat všechny různé emocionální polohy působí bizarně zábavným dojmem a aktivní divák dumající nad tím, co se tvůrcům honilo hlavou, si opravdu přijde na své. Svým způsobem ani nejde o selhání, protože o zábavný seriál jít nepochybně mělo.

autor: Martin Svoboda | 13. 1. 2015 7:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama