reklama
 
 

Bolek Polívka: Já že jsem jako Bohumil? Hluboký omyl!

5. 2. 2014 14:24
Rozhovor s Bolkem Polívkou o druhém Dědictví, o němž tvrdí, že je to první česká komedie pro dlužníky i věřitele. Se svou farmou si finanční problémy prožil na vlastní kůži.

Rozhovor - S Bolkem Polívkou jsem se sešel na Ještědu, abychom probrali především jeho chystané druhé Dědictví. Nakonec přišla řeč i na jeho další role a mediálně propírané finanční těžkosti.

"Konkrétní sumy mých příjmů a výdajů vlastně neznám, a nebudu proto jmenovat. Dlužím ale jen jedné konkrétní osobě a splácím," říká Polívka.

Oblečený jako měsíc Leden a pokrytý vrstvou nefalšovaného sněhu byl zrovna uprostřed natáčecího dne chystané muzikálové pohádky Jana a Zdeňka Svěrákových Tři bratři. Kromě toho se objevuje v kriminálním seriálu České televize Případy 1. oddělení a také v Andělech, dalším projektu Alice Nellis, s níž pracoval už na Revivalu. Přesto nepřipouští, že by kvůli financím přijímal všechny role, které se namanou.

Aktuálně.cz: Pokračování Dědictví byla vaše iniciativa?

Bolek Polívka: Vyvíjelo se to už dlouho. On nadějný byl vlastně už otevřený konec prvního filmu. Samozřejmě že tenkrát mě ještě ani nenapadlo, že bude dvojka, ale z různých míst se hlasy ozývaly vlastně vždy. Po dvaceti letech, jak se doba mění, to začalo jako zajímavý nápad připadat i mně. Nejde ale o klasickou dvojku. Spíš něco jako „Mušketýři po dvaceti letech“. Ten dlouhý časový rozestup je zásadní. Bylo pro mě důležité, aby na snímek mohli přijít a plně ho pochopit i diváci, kteří třeba jedničku vůbec neviděli. Má jít o samostatný, plnohodnotný film se začátkem a koncem.

A.cz: Kdy jste na druhém Dědictví začal aktivně pracovat?

Na přesná data nemám paměť, ale nejspíš před dvěma, nebo možná třemi lety.

A.cz: Bylo těžké přesvědčit téměř všechny herce k návratu?

Snad ne přímo těžké, ale pochyby z různých stran se rozhodně objevovaly. Jestli to vůbec má cenu.

A.cz: Třeba Irenka odmítla...

Ano, z Irenky se stala maminka a asi se nechce opět objevit v roli ženy k ničemu a schopné všeho.

A.cz: Bohumil Stejskal je možná něco jako vaše životní role. Někdo, s kým si vás hned každý spojí. Vnímáte ho tak? A jste spokojený s tím, že zrovna on vás pronásleduje?

Bohumila jsem napsal jako sloučeninu mnoha lidí, které jsem ve skutečnosti znal a znám. Najdeme v něm hlučnost, ale i citlivost a víru, takže je to ve své jednoduchosti docela složitý chlapík. Takový povrchní a zároveň hluboký. Jestli mě s ním někdo spojuje, budiž. Ale jestli někdo skutečně věří, že Bohumil jsem já, tak se hluboce mýlí. Nejvíc mě mrzí, že se lidé koukají zas a znova jen na Bohouše a neberou v potaz třeba Zapomenuté světlo nebo Sedím na konári a je mi dobře.

A.cz: Chystáte tedy nějakou další dramatickou roli, jíž byste připomněl své charakterní herectví?

Ano, skutečně chystám, ale nesmím o tom zatím mluvit. Ani naznačit, protože kdybych naznačil, bylo by vám hned jasné, o co půjde. Snad příští měsíc to oznámíme světu.

A.cz: Věra Chytilová prý z počátku měla o režii zájem, proč jste ji nakonec do projektu nezapojil?

Upřímně řečeno myslím, že pro Věru Chytilovou v jejím věku už není vhodné se namáhat, zvlášť když mnohdy panovala při natáčení opravdová vedra.

A.cz: Dobře, ale proč jste ji nepřizval ani k psaní scénáře? Vy přece nejste zvyklý být jediný autor, naopak spolu s ní jste se už pod text nejednou podepsal.

Ono to bylo jinak. Scénář k Dědictví jsem nejprve připravil, až potom jsme se o něm spolu bavili. Mé samostatné práce v něm bylo opravdu hodně. A nakonec je jedno, jestli píšu s někým, nebo sám, když celková vize a námět jsou z mojí hlavy. Vesnici a lidi v ní znám, bylo pak snadné dostat je na plátno.

A.cz: Volba padla tedy na Roberta Sedláčka. Proč?

Dlouho jsme s producentem přemýšleli, koho vybrat, nabízela se různá jména. Nakonec přišel Robert a řekl: „Bolku, nechci vás přemlouvat ani si příliš lichotit, ale já jsem pro vás nejlepší.“ V tu chvíli jsem měl připravená zadní vrátka. Kdyby se film nepovedl, mohl bych si říkat: „Já mu bohužel uvěřil,“ a kdyby povedl, tak naopak: „Bohudík.“ Dnes už můžu s klidem říct právě „bohudík.“

A.cz: Takže se vám spolupracovalo dobře?

Jsme si v mnohém podobní. On pochází ze Zlína, já z Vizovic, máme to od sebe čtrnáct kilometrů. Často se tedy smějeme stejným věcem. Někdy hořce, jindy ne. Měli jsme ale spoustu sporů, natáčení bych nemohl nazvat nekonfliktním. Někdy holt byly těžkosti, jindy se nám pracovalo fajn, důležité však je, že to prospělo filmu.

A.cz: Přebere Dědictví i Sedláčkovu snahu o větší závažnost, jakou předvedl třeba v Rodina je základ státu nebo Českém století?

Druhé Dědictví má, myslím, ostřejší hrany než předchozí. Přičítám to nejen jeho režii, ačkoliv má určitě vliv, ale samotné době, kdy se dvojka odehrává. Působí tvrději. I lidi jsou krutější. A to se samozřejmě na příběhu odráží.

A.cz: V Liberci právě točíte pohádku Tři bratři s Janem Svěrákem. Jak probíhá natáčení v docela nehostinných podmínkách vrcholu Ještědu?

Tak já tu hraju měsíc Leden, docela malou roli. Sedím u táboráku, polykám uhlíky odlétající od ohně a okolo fouká vítr 160 kilometrů v hodině. A ať se sprchuju, jak se sprchuju, večer jsem pořád od toho kouře cítit. Takže mám za sebou docela silný zážitek.

A.cz: Co si myslíte o úrovni současné české pohádky?

Sleduju pohádky s dětmi a myslím, že jsou dobré, zábavné. Když jsou tam koně a čerti, stačí nám to. Co do úrovně nevím, asi záleží na lidech, kteří zrovna točí.

A.cz: Navíc se coby detektiv objevujete v seriálu ČT Případy 1. oddělení. Což je, pokud se nepletu, pro vás role velmi netradiční. Jak jste se k ní vlastně dostal?

Taky se divím, jak se to semlelo. Ale dal mi vědět Ondra Vetchý, známe se z divadla, že by mi ta role sedla. On všechno zpunktoval. Nakonec to byla velká zábava. Navíc oceňuju, že seriál nepřehání a zobrazuje skutečné případy a přibližuje práci reálných policistů.

A.cz: Přečtete si recenze na Dědictví? A co z nich budete vyvozovat?

Vždycky recenzím přikládám váhu, i když se třeba tvářím opačně. Kritiky prvního Dědictví mě velmi zasáhly. Naštěstí mám pocit, že postupně začali přicházet i ti, kdo snímek původně odsuzovali, nebo přímo ho rozstříleli na padrť, a začali mi říkat, že „uzrál“. Je to s podivem, ale i kritika se nejspíš někdy mýlí.

A.cz: První Dědictví bylo svým způsobem kontroverzní právě tím, že dodnes vlastně nechává diváky hádat, jak k němu přistupovat. Jde zkrátka o těžko uchopitelný počin. Šlo o záměr? A bude taková i dvojka?

Neumím odhadnout, jestli se různorodost přijetí zopakuje. Jen odhaduju, že kritiky budou přísné a drsné. A samozřejmě doufám, že budou lidé považovat nové Dědictví za dobrý film. Já si to o něm myslím. Hlavně si zakládám na tom, aby se diváci spolu s pobavením mohli i zamyslet. Chci vytvořit ozvěnu. Chci, aby diváci věděli, čemu se smějí. A třeba se divili, že se smějí i něčemu tak vážnému, co se nakonec ukáže mnohem důležitější, než se na pohled zdálo.

A.cz: Byl byste radši, kdyby Dědictví uspělo finančně, ale mělo příšerné kritiky, nebo naopak?

Musím přiznat, že v mé situaci bych byl rád, kdyby vydělalo peníze. I když se zdá, že vydělat dnes na filmech je věc téměř nemožná. Lidé už do kina skoro nechodí.

A.cz: Dědictví snad zvládne nalákat, jde přece jenom o známou značku.

Já vím, však v to doufám.

A.cz: Nemůžu se nezeptat na souvislost vaší zvýšené aktivity u filmu a v televizi s vašimi dobře známými finančními těžkostmi, zvlášť když jste je sám naznačil. Souvisí tolik rozdílných rolí s vašimi dluhy?

Musím říct, že přímo nesouvisí. Navíc bych to rád uvedl na pravou míru. Já nemám dluhy. Dlužím jen jedné konkrétní osobě a dluh splácím. Nemám dluhy vůči státu, bance ani nikomu dalšímu. Ty role jsou náhoda. Jak říkám, kdyby se mě Ondra (Vetchý - pozn. red.) nezeptal, ani mě nenapadne hrát detektiva. A co dál? Malá úloha v pohádce Jana Svěráka, Revival, pak Andělé... samé dobré role. Laťka jejich kvality mi přišla vysoko. Každou nabídku zvážím, a když se mi zdá zajímavá, tak ji přijmu.

A.cz: Takže tak závažné, abyste musel brát, cokoliv se namane, vaše potíže nejsou?

Vlastně ne. Konkrétní sumy mých příjmů a výdajů vlastně neznám, a nebudu proto jmenovat, ale nesmíte si plést hrušky s jabkama. Jedna věc je firma v krachu, podnik, který zkrachoval, protože jsme ho holt neuměli uřídit, a druhá můj osobní stav. A já jsem na tom docela dobře. Navíc ten dluh ani nebyl přímo závratně vysoký.

A.cz: Odráží se vaše finanční těžkosti v příběhu Dědictví?

A jak! Však svět je dneska krutější. I když vše podávám srandovněji. Kdybych to nezažil, nevěřil bych, kam jsou jistí lidi ochotní zajít, jak jsou bezohlední a zlovolní. Jak já říkám, Dědictví je první česká komedie pro dlužníky i věřitele. Ale nakonec jde bankrot označit za takové nouzové přistání. A když se nouzové přistání povede, mají posádka i pasažéři ještě naději. Jsou lidé a firmy, co se dostali do problémů, ale nakonec se zvedli. Všechny ty události vnímám jako trpkou, i když poučnou zkušenost.

A.cz: Vaše farma vám zjevně přirostla k srdci...

Ano, ale pokud mi bude něco chybět, tak ne samotná restaurace nebo hotýlek, ale ten prostor jako místo zábavy, kde se lidé mají dobře a kde má kultura obrovský smysl.

A.cz: Herci si zdá se často otvírají různé restaurace, u nás i ve světě. Co k tomu vás a vaše kolegy táhne?

Já restauraci neotevřel, jen jsem umožnil jiným ji postavit a otevřít coby majitel. Asi jde o to, že každý si myslí, že jde o něco jednoduchého. Uvařím dobrou polévku a prodám ji. Tak snadná ale realita není. A nakonec u nás vlastně neuspěl ani Stallone s Planet Hollywood, tak se není čemu divit.

autor: Martin Svoboda | 5. 2. 2014 14:24

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama