reklama
 
 

Ponor do dekadentních útrob festivalu fanoušků fantastiky

4. 2. 2014
Foto: Jakub Plíhal
Reportáž z Pragoffestu, největšího setkání fanoušků fantastiky v Praze. Víte, co je letsplay, MineCraft a že dospělí můžou fandit seriálu My Little Pony?
Doporučujeme

Reportáž - Až do včerejška jsem nevěděl, co to je letsplej, netušil jsem, že celebrity dnešních školáků jsou youtubeři s velkým počtem odběratelů, nikdy jsem neviděl hru MineCraft a měl jsem jen matné tušení, že existuje velká skupina dospělých fanoušků kresleného seriálu My Little Ponny.

Prostě pohyboval jsem se v úplně jiném světě, než dnešní teenageři. Jedinečnou příležitostí, jak tento svět poznat, je navštívit "festival fantazie" PragoFFest, který se koná každý rok na přelomu ledna a února v Praze.

PragoFFest se letos konal popáté, ale už se stal fenoménem. V době, kdy téměř nikdo nikam fyzicky nechodí a raději sedí doma u počítače nebo televizoru, tady máme akci, na kterou přijde několik tisíc návštěvníků.

Vybírat si mohou ze stovek různých pořadů. Z běžných médií se o ní nedozvíte, ale buďte si jisti, že v diářích mladistvých Pražanů i přespolních je datum konání červeně zakroužkované v diáři už měsíce dopředu.

Pronajatá školní budova není dimenzována na tak mamutí událost. Chodby i některé místnosti praskaly ve švech, šatny se okamžitě zaplnily a mnozí návštěvníci se na festival vůbec nedostali, protože organizátoři docela rozumně v určitou chvíli přestali další zájemce o vstupenku pouštět dovnitř.

Povídání o knihách už neláká

A to všechno prapůvodně začalo před nějakými patnácti lety jako setkání fanoušků sci-fi pod názvem PragoCon. Hlavní organizátor Václav Pravda ale postupem let zjistil, že čtenářů sci-fi knih postupně spíše ubývá a nováčky povídání o knihách nepřiláká.

A tak se con rozrůstal o nejrůznější další sekce věnované počítačovým i deskovým hrám, hrám na hrdiny (RPG), komiksu, japonské kultuře a tak dále.

Se sci-fi kongresy mám zkušenosti bohaté, s nejnovějšími trendy v korejském komiksu, japonském mejkapu či bollywoodské kinematografii nulové. A tak jsem se vydal na PragoFFest jako nasávač novinek z posledních - ehm - řekněme patnácti let, které mě zatím míjely.

Letsplej (let´s play) je video, které si nahraje hráč počítačové hry, aby mohl svým známým ukazovat, jak hrou procházel. Nejlépe s patřičným komentářem. Takže tuto reportáž berte jako letsplej svého druhu.

Nebudeme procházet hrou, ale festivalem. A váš průvodce nebude ostřílený hráč, ale všemu se divící nováček, i když věkově na zhruba dvojnásobku stáří průměrného účastníka.

Pojďme hrát, ty trubko

Ze všeho nejdříve jsem se rozhlédl, kam proudí nejvíc mladých lidí, a sledoval dav. Ten mě zanesl do největší místnosti v budově, rozlehlé tělocvičny, která byla zaplněna dětmi základní školou povinných.

Místnost byla zasvěcená hře Minecraft, ale na pódiu probíhalo spíše něco, co vypadalo jako reklama na YouTube. Pak mi došlo, jak úzce jsou ty dvě věci spojené. Všude kolem mě se zvlčilé děti vrhaly na mladíky asi tak o pět let starší a žadonily o autogram. Žádná z těch teenage-celebrit mi nebyla povědomá. Dotazem jsem zjistil, že jde o slavné "youtubery", kteří mají na YouTube zřízený svůj kanál a věší na něj buď komentované hraní her, nebo vlastně cokoliv je napadne a má to potenciál pubescentního humoru. Borci se podepisovali na plakátky, na trička, do památníčků a ochotně se nechávali fotit z rozzářenými fanoušky.

Takže program na pódiu. Dva mladí kluci v pestrých kraťasech pouštějí ukázky svých oblíbených youtuberů, jsouce sami oblíbenými youtubery, komentují, jak se k tvorbě správného virálního, tedy nakažlivě rozesílatelného videa dá přistupovat.

Hodnotí projev youtuberů a také kvalitu obsahu. Stovky dětí zaplňující tělocvičnu na ně živě reagují a já si uvědomuji, že právě vidím apokalypsu klasického kinosálu a filmového formátu. Tyhle děti už zajdou do kina jen občas, svátečně. Proč taky, když mají doma v kompu zadarmo tolik zábavy.

Dozvídám se, co je to "braincall". To vytočíte náhodné číslo a vedete s neznámým na druhém konci linky co nejdelší a nejvtipnější hovor. Hodnotí se schopnost improvizace, vytváření komických situací a maximální vytočení vylosovaného nešťastníka u druhého telefonu. To všechno se přirozeně natáčí a šoupne na YouTube.

Konec vystoupení, čas na dotazy. Po chvilce váhání se přišourá asi třináctiletý chlapec s první otázkou na moderátory: "Jste teplí?" Tyhle kluky ale úsměv neopustí a bez váhání odpovídají: "Nejsme teplí, jsme bráchové." Vzápětí další dotaz: "Na to, že jste hetero, jste v těch ukázkách měli nějak moc kluků." Odpověď: "To je pravda. My se nevyznáme v mejkapech a kosmetice a holky skoro nic jiného nenatáčejí." Třetí otázka zní, odkud berou chlapci motivaci. "Líbí se mi, že někomu svým videem zlepším den."

Jak dlouho je už mluvčí na pódiu youtubovou celebritou s nějakými sedmi tisíci odběrateli? Skoro čtyři měsíce. V těchto věkových kategoriích je to jako věčnost.

Zlepšit někomu den je nádherná motivace, ale na jiné youtuberské besedě se už bez obalu řeč točí kolem peněz. "Je dobrý založit si na YouTube AdSense, abyste si tak videa zpeněžili," radí zkušený youtuber. "Není nic špatnýho mít před videem pár sekund reklamy."

Je jasné, že tady se nepohybujeme v nějaké kontrakultuře stojící v opozici proti konzumní společnosti. Tihle lidé konzumují s chutí, ale především sami sebe navzájem. Alfou a omegou youtubera jsou počty odběratelů.

K tomu si můžete dopomoci i fintou. "Natočíte rozhovor s někým hodně známým, vy se od jeho jména odrazíte a ty odběry se vám pak hrnou. Podívejte se na GoGa, ten měl dva tisíce odběratelů, pak natočil rozhovor s Minecrafákem a má jich dnes půl milionu!"

Podíval jsem se doma, kdože je onen GoGoMan, a zjistil jsem to, co zřejmě celé Slovensko dávno ví. Že to je moc vtipný a sympatický kluk, který by zfleku mohl moderovat nějaký zábavný pořad v televizi, kdyby o takové předpotopní médium stál. Kam my s nějakým Suchánkem. (Už to jméno.)

Asie: provinilé potěšení

Kvačím na přednášku o bollywoodských filmových novinkách. O indické kinematografii nevím nic a asi jsem ani nikdy žádný Bollywood neviděl, nepočítáme-li Mulit, Zachariášovu reklamu na Absolut vodku.

Průřez indickými filmy loňského roku provedla dívka oblečená - jak jinak - v indickém sárí (nebo v něčem velmi podobném). Ten výcuc mi vštípil dva poznatky: 1) ve všech indických filmech se dříve či později hromadně tančí, 2) ve všech indických filmech hraje sličná Deepika Padukone.

Musím si každopádně obstarat superhrdinský Krrish, který slibuje neuvěřitelnou "guilty pleasure". (Jestli nevíte, co to znamená, tak to je potěšení, se kterým se raději nechlubíme ostatním. Občas jsem měl pocit, že PragoFFest se skládá ze samých guilty pleasures. A to jsme se ještě nedostali k poníkům.)

Podle přednášející byly až donedávna v bollywoodu zakázány na plátně polibky, neřkuli cokoliv ostřejšího. Prakticky ze všech scén předvedených romantických filmů ale erotika přímo tryskala. Deepika (už to jméno!!) se dokázala v jednom historickém snímku tak rafinovaně pomazávat se svým nápadníkem barevnou hlinkou, že by nějaké polibky či jiné pikantnosti byly jen nošením dříví do dávno již vztyčeného lesa.

Když už Asie, tak proč nezajít ještě na přednášku o nejlepších japonských animovaných filmech (anime) loňského roku? Řeč je výhradně o seriálech a přednášející je všechny viděl, což vyžaduje značné zapálení pro věc. Přednášející, jako ostatně skoro všichni vyznavači současné popkultury, mluvil velice rychle, někdy až na hraně srozumitelnosti, a pokud možno v hláškách.

Mladá generace má tak naposlouchané své Tarantiny a spol, že nevtipně může mluvit snad jen úplná lama. (Lama vzešla z anglického skateboardového slangu, za lamera byl označován začátečník, nešika.)

Tento chlapík s palestinským šátkem na krku má navíc rád šintoismus, obzvláště pak lišky. Jako milovník japonského anime to musí mít těžké, protože nesnáší, když film odporuje fyzikálním zákonům. A ruku na srdce, který tvůrce anime se na ně ohlíží? Mimořádně vytočený pak byl ze seriálu Nagi no asukara, který vypráví o nelehkém soužití rasy lidí a jakýchsi podvodních lidí. "Celou dobu mě sralo, že pod vodou normálně pijí saké a nevlají jim vlasy!" hřímal animasochista.

Kupodivu tu letos nebylo mnoho přednášek o erotickém anime, což byl svého času mor všech větších conů. Scifisté objevili sex.

Další oblast, která byla pro mě poměrně neznámým územím, je LARP, tedy hry na hrdiny v reálu, ve fyzické akci. Šel jsem na přednášku o tom, jak dobrý LARP udělat, a zastihl jsem v místnosti ještě před začátkem vlastního pořadu skupinku lidí, kteří se výborně bavili slovní hrou na hrdiny. Je to jako kdybyste hráli počítačovou hru, ale bez počítače.

O všem si jen vyprávíte. Zní to mnohem suchopárněji, než jak to vypadá. Když se sejde dobrá partička, stane se z toho úžasná slovní přestřelka, což byl i tento případ. Celé se to odehrávalo na palubě vzducholodi, přesněji v její kotelně a spor se vedl o to, zda střelba na topiče představuje porušení bezpečnosti práce.

LARPY jsou hry, kde také každý v celkovém příběhu zaujímá nějakou roli a hledí si svých zájmů, jen při tom nesedíte za stolem, ale třeba běháte po lese nebo po městě a plníte různé úkoly. Podobně jako u jiných subkultur se tady musíte nejdřív zorientovat v pojmech. Když přijdete jako nováček na diskusi o LARPU, uslyšíte například:

"GM-less LARPY vyhovují spíš hráčům, které dřív jejich GM nějak přehnaně drtil."

"Dá se dé-en-déčko aplikovat na wé-ó-déčko?"

"To záleží na tom, jestli chceš hrát svět, nebo systém."

"No já hraju víc na er-péčko, takže nejsem takový power player. Jsem prostě bard a jdu si za svým."

Přednášející na této diskusi řešil především problém, jestli je pro organizátora LARPU lepší řídit hru zvenčí, nebo se sám stát součástí hry - což prý přináší mnohem víc odměny za tu předchozí několikaměsíční dřinu.

Bizzar? Mimibazar!

Čeho se na každém správném setkání fanoušků dostává bohatě, jsou bizarnosti nejrůznějšího druhu. Vnímám to jako příznak skutečného, pokročilého fandovství. Dejte dohromady deset čtenářů sci-fi knih a po chvíli zjistíte, že se nebaví o tom, co kdo přečetl zajímavého, ale třeba o přechylování jmen v překladech nebo o chovu osmáků degu. Seriózní debaty o tématu, to se na takový con skoro nehodí a rozhodně to nezavání legrací. Já jsem si z koše podivností vybral pořad Vaříme s Mimibazarem.

Mimibazar.cz je také fenomén - komunitní inzertní web pro matky v domácnosti vyhlášený vysokou úrovní nechtěné trapnosti, bezobsažného plkání a jurodivých animovaných emotikonů. Kromě jiného si uživatelky tohoto webu vyměňují také recepty na nejrůznější dobrůtky.

Organizátoři pořadu několik vypečených receptů vytiskli a na místě z nich vařili. "Tak tady to je Šlichta. Jmenuje se to tak a také to tak chutná." Lépe bych to nevystihl. Jestli vás zajímá, co je to Šlichta, tak tedy těstovinová rýže s rozvařeným eidamem a nakrájeným lančmítem. Mňamka největší. Někteří z kolujícího kastrolu ochutnali, jiní nenašli dost odvahy. Když se začaly připravovat buřty s pivem a kečupem, raději jsem se vzdálil...

...abych mohl zapátrat po místnosti fanoušků seriálu My Little Pony. Americký animák určený holčičkám je velkým hitem mezi dospělými; jen v Česku jich jsou tisíce.

Na festivalu je poznáte snadno - s chutí se oblékají do růžových trikotů a nosí dlouhé růžové paruky, nebo alespoň v náručí hýčkají plyšového poníka s velkýma, smutnýma očima. Když jsem do pony místnosti přišel poprvé, probíhaly zde právě omalovánky poníků. Když jsem ji navštívil podruhé, rozdělovali se přítomní do skupin a společným úsilím modelovali z papíru "sněžného ponyho".

Nejdřív jsem si myslel, že mám smůlu, když propásnu ty podstatné akce, než mi došlo, že jsem je právě viděl. Došlo mi také, že adorace úplné pitomosti je vlastně v dnešní účelné a praktické době luxus, který sám o sobě může být plnohodnotným cílem. Také jsem se v duchu ptal, podobně jako klučina v sálu youtuberů: "Jste teplí?" Všichni jistě ne, ale je jasné, že pro nesmělého člověka, kterému dělá dobře převlékání do kostýmů a inklinace k růžové, musí být požehnáním najít komunitu, kde jsou tyto sklony vítány, aniž by jej automaticky řadily k sexuální minoritě.

Průzkum bizarností jsem zakončil přednáškou s výmluvným názvem 30 fanovských magořin na conech. Systém v pokročilejším stádiu má tendenci se zacyklovat a fanoušci sci-fi se nebaví o svém žánru, ale o tom, jak se bavit na sjezdech fanoušků sci-fi.

Probralo se všechno od podivných pokrývek fanouškovských hlav, přes gruppenšláf (hromadné přespávání v tělocvičně a následná rána s ponožkami souseda pod nosem) až po uctívání boha jménem TATAPNH (pamětníci azbuky tvrdí, že šlo původně o jméno GAGARIN).

Klingonská mše

Na podobných setkáních je skvělé, že se tu míchají fanoušci, kteří mají už něco za sebou, s úplnými nováčky, tedy neofany. Šel jsem si poslechnout, jak zasloužilý fanoušek seriálu Star Trek vypráví o tom, jak se žije Star Trek neofanům. Úplně na konci besedy padne dotaz, z něhož vyplyne, že dezorientovanému posluchači není jasné, kdo to vlastně neofan je. "Já myslel, že neofan je prostě hardcore fan. Něco jako neonacista."

Přednášející, evidentně zaskočený, hlesne: "Aha, tak to jsem měl asi na začátku vysvětlit, že?"

Jednou ze zmíněných fanovských magořin je také "nerdebata, co je lepší". (Nerd je fanoušek-pošuk-nadšenec.) Zvítězila by v souboji kosmická loď Enterprise, nebo Milénium Falcon? A tak podobně. Obecně ale platí, že se fandomy odlišných seriálů přátelí a tolerují. Milovník Star Treku se klidně přijde poučit na fascinující přednášku o tom, jak si za použití plechové krabice, dvou přímotopů, sádrové formy, vysavače a rámu s ABS plastem podomácku vyrobit autentické pláty uniformy vojáka z Hvězdných válek.

A starwarsáci se zase klidně připojí k debatě trekkies o tom, jak proniká vášeň pro Star Trek do jejich každodenního života. Vyslechl jsem si tam spoustu docela dojemných vyznání. Kupříkladu:

"Není o gadgets, jako že nosím iPhone, jde to hlouběji. Jde o to, jak svou peněženkou hlasuji o tom, kam se tahle planeta dostane."

"Je to víc než zábava. Vypneš televizi a ono to běží dál, v tobě."

"Díly ze Star Treku o zásazích do času mě naučily uvažovat o dlouhodobých následcích mých činů."

"Když to dobro je v seriálu, proč by nemohlo fungovat v životě?"

"Nosím normálně na ulici odznak Star Trek a nestydím se za něj, i když si na mě ukazují. Naučilo mě to stát si za svým názorem."

Řekněte mi, kde v téhle naší "pustině reality", jak se říká v Matrixu, najdete takovou porci idealismu? Přemýšlím, čím PragoFFest důstojně završit. Volba je jasná: První Star Trek mše. Kněz v sutaně se znakem Star Treku (původně jsem ho měl za nějakého progresivního unitáře, ale zřejmě šlo jen o dobře hrajícího fanouška seriálu) nejprve snesl na stůl důkazy o tom, jaké absolutní dobro představuje tento seriál.

Nechyběla mezi nimi ani autentická výpověď afroamerické herečky Nichelle Nicholsové, která v původním seriálu z 60. let minulého století hrála astronautku jménem Uhura. Po odvysílání první série chtěla ze seriálu odejít, ale k setrvání ji přesvědčil sám Martin Luther King, který jí řekl, že konečně má Afroameričan v televizi roli, která černochy ukazuje tak, jak by měli být viděni, "jako krásné a inteligentní bytosti, které mohou stoupat ke hvězdám a být učiteli ostatních".

Pak přišla startrekovská Mea culpa začínající slovy: "Vyznávám se před vámi přede všemi, často nedodržuji Primární směrnice, je to má vina, má veliká vina..." A pak už monumentální vyvrcholení, Otčenáš v jazyce mimozemských Klingonů. Jeho nádherně hluboké poselství vám na tomto místě nedokážu přetlumočit, ale můžu vás alespoň odkázat na jeho fonetické znění i transkripci do klingonštiny. Kam jinam než na YouTube.

Jestli jste tenhle článek dočetli až sem, je mi úplně jasné, kde se za rok na konci ledna potkáme.

autor: Ivan Adamovič

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama