reklama
 
 

Recenze: Komiksový antihrdina Deadpool v nás hýčká infantilní touhu ubavit se k smrti

Aktualizováno 10. 2. 2016 22:21
Deadpool je prototypem antihrdiny a protikladem všech komiksových týmovek, v nichž superhrdinové spojí své síly, aby bojovali za lepší svět. Žádná složitá dilemata se tu neřeší a nejen díky Rkovému ratingu není zábavou přístupnou pro všechny, píše v recenzi Jarmila Křenková.

Trocha osvěty úvodem. Deadpool se zrodil začátkem 90. let coby zlý hoch marvelovského univerza. Infantilní šašek, který ukradl kostým Spider-Manovi a jméno pánovi jménem Deathstroke z konkurenčního DC (můžete jej vidět v seriálu Arrow), se vyžívá v brutálním násilí a vulgárním humoru a ještě nedávno by byl coby hlavní protagonista superhrdinského blockbusteru nepoužitelný.

Během posledních patnácti let totiž v komiksových adaptacích převládaly dva přístupy. Bryan Singer a Christopher Nolan se pokusili o serióznější pohled na komiksové filmy; série X-Men nebo batmanovská trilogie proto byly ideálním materiálem pro hlubší analýzu superhrdinského mýtu i prostorem, na němž bylo možné detailně sledovat potýkání se filmového a komiksového média.

Studio Marvel se naopak soustředilo na nekonfliktní zábavu a jeho adaptace příběhů Avengers, Iron Mana či Thora fungují jako nekomplikovaná podívaná pro celou rodinu, jejímž hlavním kritériem se stala uměřenost.

Byť mohou takto započaté série běžet ještě pár sezon samospádem, jsou oba přístupy svým způsobem vyčerpané a studia se pochopitelně snaží o různé inovace. Nolan se proto například spojil s extravagantním Zackem Snyderem (Watchmen, Sucker Punch), aby spolu resuscitovali Supermana; v Marvelu se zas odhodlali prozkoumat i odlehlejší kouty svého univerza a vlastních filmů se nakonec dočkali i méně známí hrdinové (Strážci galaxie, Ant-Man).

To je ideální načasování pro Deadpoola, který na popsané přístupy kašle a připomíná spíš průkopnické komiksové filmy z devadesátých let, jako je Blade, nebo Raimiho Darkmana se Spider-Manem. Deadpool je prototypem antihrdiny a protikladem všech komiksových týmovek, v nichž superhrdinové spojí své síly, aby bojovali za lepší svět. Žádná složitá dilemata se tu neřeší a nejen díky Rkovému ratingu není zábavou přístupnou pro všechny; svoji výlučnost z běžných standardů ovšem přiznává a staví na odiv s vědomím, že tím přiláká všechny pravověrné fanoušky.

Tvůrci tak během kampaně komunikovali především s fanouškovskou základnou a zaměřili se na nadšence, kteří komiksy žijí. Deadpool proto předpokládá dobré povědomí o popkultuře a alespoň rámcovou znalost problematiky komiksových sérií.

Smysl tak dostávají třeba neustálé narážky na Wolverina; nejenže se Deadpool a Wolverine v komiksu často střetávají, ale setkali se i v prvním samostatném Wolverinově filmu. Deadpoola přitom už tehdy hrál Ryan Reynolds, jenž je důkazem, že ani účast ve třech neúspěšných komiksových filmech včetně propadáku Green Lantern nemusí znamenat konec kariéry v roli superhrdiny.

Napojení na nerdy a geeky odpovídá třeba i obsazení Moreny Baccarin, jež se proslavila jako distingovaná společnice Inara Serra v kultovním seriálu Firefly. Sledovat, co, s kým a jak jejich hrdinka v Deadpoolovi provádí, je pro její fanoušky ekvivalentem toho, co zažili diváci Hry o trůny při sledování Rudé svatby.

Filmový Deadpool poměrně přesně odpovídá duchu komiksové předlohy. Hlavní postava si uvědomuje svoji fikční podstatu, aktivně komentuje pravidla příběhu a v rámci toho, co lze běžně vidět v kině, se zde vyskytuje docela solidní gore. Všechny tyto dílčí aspekty ale v přístupu ke komiksovým filmovým adaptacím stále neznačí nic přelomového. Navzdory všem odlišnostem tak bohužel nejde o nový pohled na superhrdinský film nebo dekonstrukci superhrdinského mýtu.

Primitivní zápletka, v níž žoldák Wade Wilson, který během experimentální léčby rakoviny získal superschopnosti, ale ztratil svou tvář i životní lásku, měla přitom potenciál propojit superhrdinský film se ztřeštěnou komedií plnou akce a vizuálních gagů. Toto schéma je nicméně naplněno značně nedůsledně, a převažuje tak efektní, ale mechanické odškrtávání popkulturních odkazů či hromadění laciných vtipů, které spíše než film stále připomínají reklamní kampaň.

V tomto ohledu je Deadpool promarněná šance, protože nakonec vyjevuje hlavně nekonečnou infantilitu vyplývající z požadavku na absolutní a bezpodmínečnou zábavnost. Díky tomu hrdina občas připomíná uječeného dvanáctiletého spratka s ADHD a Tourettovým syndromem dohromady a z nekonečného proudu jeho přisprostlých hlášek pak s bídou zafunguje každá třetí.

Jako celek tak Deadpool nakonec není ani trochu radikální nebo podvratný, ale skoro až protivně uměřený, a občas taky nudný. Pořád je ovšem zajímavější, než byla například bizarní parodie na bondovky Kingsman: Tajná služba, byť ne zdaleka tak vtipný a chytrý jako třeba příběhy jiného, zatím pouze v bublinách přebývajícího komiksového arcispratka Loba.

Hodnocení: 70 %

autor: Jarmila Křenková | 10. 2. 2016 8:53

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama