Recenze - Když George R. R. Martin dostal otázku, proč se v roce 1996 pustil do vydávání vlastní fantasy ságy, odpověděl, že to bylo poté, co se s jedním kolegou sci-fi spisovatelem bavili o rostoucí popularitě „bezduchých" mnohadílných fantasy románů. Martin se rozhodl, že nebude touto módou povýšeně pohrdat, ale napíše vlastní fantasy sérii, ovšem podle svých představ. Povedlo se mu to tak dokonale, že vytvořil nejen své vrcholné dílo, ale také jedno z nejpopulárnějších fantasy pro dospělé poslední doby.
Cyklus Píseň ledu a ohně, jehož první knihou je román Hra o trůny, se od klasické conanovské i tolkienovské fantasy zásadně liší. Není totiž ani pohádková, ani brakově akční. Spadá do subžánru, kterému se říká vysoká fantasy (high fantasy). Vytváří promyšlené světy s vlastní historií, zeměpisem i společenskými zvyklostmi.
Tam sice patří i Pán prstenů a Conan, ale v Martinově podání fiktivní vesmír neslouží jako podklad k dechberoucím dobrodružstvím hrdinů, kteří by se jím potulovali při plnění nějakého důležitého úkolu, nejlépe záchrany světa. Píseň ledu a ohně hodně šetří s fantastickými motivy a předkládá spíš něco jako alternativní historii smyšlených feudálních rodů a jejich intrik a válek. Jeho knize chybí nadlidští hrdinové, kteří by vynikali svou silou (jako Barbar Conan) nebo moudrostí (jako Gandalf). Naopak i v rámci světa rytířů a králů věnují knihy větší pozornost postavám stojícím ve feudální soustavě ve slabším silovém postavení - dětem, ženám, nemanželským synům a dcerám, potomkům vyvražděného rodu nebo liliputům.
Bez patosu a expresivity
S tím úzce souvisí i nálada, kterou Martinovy knihy vzbuzují. Přestože je v nich hodně výjevů krutosti, zabíjení a „hrubého" sexu, nejsou tyto scény popisovány expresivně jako u conanovské fantasy, která se v drastických obrazech vyžívá dokonce s obdivným patosem. Svět Písně ledu a ohně je obvykle nelítostnější než jeho hrdinové, kteří události přijímají s větší či menší mírou smutku, bezmocné odevzdanosti či hněvu. Martin tu ostatně potvrzuje a završuje svou pověst autora fantastických balad, protože melancholický nádech měla už řada jeho předchozích sci-fi povídek.
Tohle všechno je důležité pro pochopení, v čem televizní verze Hry o trůny, kterou od loňského roku vysílá HBO, vítězí i selhává. Základní odlišností je už rozdílný kontext, do kterého seriál oproti knize vstupuje. Moc klasických hrdinských fantasy seriálů totiž v televizi neexistuje (pokud nepočítáme starší a spíš komediální Xenu a Hercula), zato je zde aktuální móda historických eposů.
Série jako Řím, Tudorovci nebo Spartakus skutečně mají s Martinovými knihami více společných rysů než klasická fantasy, ostatně Píseň ledu a ohně byla často charakterizována jako „spíš drsný historický příběh než typická fantasy". Obzvlášť s první jmenovanou sérií by si Hra o trůny mohla podat ruku i v tom, že se zaměřuje na „obyčejné" postavy, které se pokoušejí přežívat ve složitých pohybech neklidné doby.
Hra o trůny je ale zároveň přes všechnu podobnost s historickou fikcí také čistá fantasy, čehož tvůrci seriálu dokázali na čistě vizuální rovině dobře využít. Udělali to podobně jako sám Martin, který nechává fiktivní prvky vstupovat do příběhu v podobě detailů při líčení prostředí. Najdeme tu exotické majestátní stavby ponořené do mlhy (severní Zeď, za kterou čekají příšery), nezvyklé objekty (zkamenělá dračí vejce) i staré legendy o dávných dobách plných přízraků, které se s nadcházející zimou hrozí vrátit.
Ve středověkém stylu Pána prstenů
Televizní adaptace je v tomto ohledu rafinovaná, protože svět seriálu v lecčems připomíná filmovou trilogii Pán prstenů. Oblečení, tváře i hrad rodu Starků připomínají středověký styl lidské či trpasličí rasy, majestátní severní Zeď ponořená do mlhy a sněhu evokuje monumentální architekturu Středozemě a typově skvěle vybraní herečtí představitelé Viseryse a Daenerys Targaryenových připomenou elfí neposkvrněnost.
Když pak jedna z těchto elfích bytostí druhou docela lidsky tyranizuje, zatímco ta druhá se učí souložit s urostlým vládcem barbarského kmene, vyvolává to přesně ten pocit „jiné" fantasy, o který v prvním plánu jde i v Martinových knihách. Horší už je to s Martinovou baladičností. Seriál totiž přistupuje k ději knihy podobným způsobem jako Jacksonovy adaptace Tolkiena, ale ostatně i třeba jako filmy podle Harryho Pottera. Místo slova adaptace, které doslova znamená přizpůsobení jednoho média jinému, by se pro ně hodilo slovo ilustrace.
Televizní Hra o trůny totiž převádí jednu situaci popisovanou v knize za druhou prakticky doslova do audiovizuální podoby. Problém je ovšem v tom, že síla Martinových knih nespočívá ani tak v popisech událostí, jako spíš v zachycení nálad a rozpoložení jednotlivých postav. Ostatně každá kapitola knihy se jmenuje podle jednoho z hrdinů, z jehož pohledu se dané události popisují. Tuhle rovinu seriál do velké míry opomíjí. Sice vidíme, jak to vypadá, když Tyrion Lannister močí z vršku severní Zdi, ale nevíme, jak se při tom cítí, což je naopak ústřední pro Martinovu knihu.
Líbivé ilustrace děje
Podobně jako filmový Pán prstenů nebo Harry Potter, i televizní Hra o trůny vychází z toho, že knih předlohy je hodně a jsou tlusté (dosud je dokončeno pět z plánovaných sedmi svazků Písně ledu a ohně, každý v rozsahu 800 až 1100 stran), a tudíž se toho v nich dost stane. Pro tyto adaptace je důležitější dostat co nejvíc výjevů z předlohy na plátno či obrazovku, zato vyznění celku už je podružné.
Hra o trůny má poměrně rychlé tempo, protože oproti knize vynechává většinu toho, co se v ní bezprostředně nepopisuje, ale co si postavy třeba jen myslí nebo na to vzpomínají. U adaptací je samozřejmě jasné, že se do nich nedostane všechno, co je v předlohách. Dobrá adaptace nicméně vytvoří z předlohy nový samostatný celek, ideálně takový, který posune původní látku do jiného světla tím, že některé prvky zdůrazní, jiné potlačí, něco vynechá a něco přidá.
Hra o trůny je tak nakonec pozoruhodná hlavně svými audiovizuálními kvalitami, konkrétně tím, jak lavíruje mezi televizními historickými sériemi a fantasy reáliemi ve stylu Pána prstenů. Že to nejdůležitější se zde děje na povrchu je patrné zejména u herců. Důležitější než jejich výkony je samotný casting. Nejen zmínění představitelé Viserys a Daenerys jsou typově výborně vybraní, totéž platí pro takřka všechny vystupující herce, kteří své postavy nejlépe ztvárňují už tím, jak vypadají (to platí koneckonců i pro Petera Diklageho, který za roli Tyriona Lannistera dokonce získal Emmy a Zlatý glóbus).
Dějově je seriálová adaptace Martinových knih ale víceméně jen hutnou synopsí originálu a sbírkou líbivých pohyblivých ilustrací. Těžko se pak divit, že znalci předlohy se při jejím sledování cítí o leccos ochuzeni a o málo obohaceni, kdežto ti, kdo knihu neznají, dostanou pocit, že by si ji měli přečíst. Doporučený postup, jak už to u ilustrací bývá, je přečíst si skvělé Martinovy romány a porovnávat patřičné pasáže s jejich seriálovými obrazy.
