Glosa: Případy 1. oddělení míchají reálné náměty s karikaturami. Výsledek je nuda

Martin Svoboda Martin Svoboda
5. 1. 2016 9:03
Oblíbená kriminálka České televize vstupuje do druhé řady. Stále se inspiruje skutečností, ale přitom se jí provedením vzdaluje. Vzniká nedůsledný mišmaš, který nemůže zaujmout žánrovým vzrušením ani autenticitou.
Bolek Polívka
Bolek Polívka | Foto: Česká televize

Kriminálka se na českých stanicích prokázala být žánrovou sázkou na jistotu. Po skvělých výsledcích sledovanosti jinak zpackaného Hřebejkova Místa zločinu Plzeň už můžeme bez váhání říct, že ji nejde udělat dost špatně, aby ji diváci jako masa odmítli. Dramaturgové České televize tedy klopí jednu za druhou, protože vědí, že přestřelit nelze a vždy se najde dost spokojených zákazníků.

I Případy 1. oddělení tak mohou vstoupit do druhé řady, jejich fádnost a žánrová nedořešenost trápila málokoho. A vlastně není příliš co rozebírat, protože jaký byl seriál doposud, bude i nadále. Komu doteď stačila ospalá šichta známých českých herců, kteří bez zájmu vydělávají na nájem, když nemají nic lepšího na práci, tomu bude vyhovovat i nová sada epizod.

Realita nestačí

Přední problém tkví v konceptu zpracovávání reálných případů pražské kriminálky, respektive v jeho nedůsledném provedení.

Vyšetřování opravdových zločinů samozřejmě není tak vzrušující a neodehraje se během něj tolik zvratů, jako jsme zvyklí z televize. Je proto třeba velmi silných dialogů a hereckých výkonů, aby byl například námět prvního dílu druhé série zajímavý. Scenáristé Malinda a Mareš však nejsou dost schopní, aby zvládli skutečnost převést do něčeho, co se dá sledovat v hodinovém dramatickém celku.

Nelze v polovině epizody dramaticky odhalit, že jeden ze svědků, jenž se tím nijak netajil, jen si toho nikdo nevšiml, je slepý (zvlášť když se epizoda jmenuje „Slepý svědek“), promluvit si s ním znovu kvůli tomu a případ rovnou uzavřít. Banalita onoho aktu, prezentovaného jako nejvíce šokující zvrat, působí až komicky.

Realita možná podobně nevzrušivá byla, z pohledu detektivního žánru ale případ působí primitivně, čitelně a není v něm, co by mohlo zaujmout. A vrahem je nakonec ten, kdo se jím zdál být od samého začátku.

Ani Bolek nestačí

Podobně čisté náměty bez žánrového ošetření by mohly skvěle fungovat. Pouze však tehdy, kdyby byl seriál uchopen hyperrealisticky jako třeba Zodiac Davida Finchera. Samozřejmě že tím nasazujeme laťku příliš vysoko, jde ale o samotný princip: Když už tvůrci nabízí něco, co má „neduhy“ reality, tedy absenci žánrového vzrušení, musí je vykompenzovat jejími klady, tedy určitou syrovostí dodávající intenzitu.

1. oddělení však najednou utíká k těm největším klišé, když se nežánrových zločinů ujímá panoptikální skupinka vyšetřovatelů složená z nejokoukanějších karikatur hraných nejznámějšími herci (Polívka, Vetchý, Vladyka), kteří rozehrávají etudu jak z Malého pitavala.

Jakákoliv autentičnost se zapojením těchto křečovitých figurek zcela rozpadá a seriál rozhodně nemůžeme nazvat realistickým, pouze nudným, dramaturgicky trestuhodně neukotveným a postrádajícím klady obou pomíchaných přístupů. Rutinní postavy jen řeší případy, jež nejsou informačně dost bohaté, aby jejich šetření mělo zabrat hodinu televizního času, a scenáristé děj zoufale natahují a odhalení toho mála, co mají k dispozici, pak vyznívá nedostatečně.

Aby mohly případy 1. oddělení fungovat, musely by být důsledné buď v žánrovosti, nebo naopak v autenticitě. Pokud však tuhle kriminálku definuje jeden výraz, je to právě „nedůslednost“.

 

Právě se děje

Další zprávy