Glosa - Zřejmě tomu nebude tak, že v českých televizních podmínkách nemůže vzniknout kvalitní dílo, které kdyby nepromlouvalo naším jazykem, mohlo by být klidně zaměněno za nějakou zahraniční produkci, jak se naši tvůrci často zaklínají.
Musí nám to však opět dokázat importovaná kabelovka HBO, jejíž Mamon vypadá na první pohled jako něco z jiného filmového světa.
Nejde o přehánění, zcela jiná úroveň kvality nad ryze tuzemskou produkcí je nepopiratelná po pár záběrech, kdy obraz vypadá filmověji než u většiny filmů, zvuk postrádá pachuť studiových postsynchronů a generická dramatická hudba nedoplňuje 100 procent stopáže i u těch nejnudnějších dialogů, aby vzniklo drama tam, kde prostě není. Mimo jiné proto, že tu nudné dialogy nejsou.
HBO znovu přebírá zahraniční formát, tentokrát kriminálně konspirační severský seriál, a svěřuje ho Vladimíru Michálkovi. Režisérovi filmů Je třeba zabít Sekala, Babího léta nebo O rodičích a dětech. Michálek občas ujede a zklame, jak předvedl naposledy velmi špatným Pohádkářem, jehož mizerný scénář neukočíroval. Pokud však něco HBO umí uhlídat, tak aby jí tvůrci „neujížděli“.
Šlape to
Právě nepřipuštěný nedostatek, v Česku zkratkovitě nazývaný jako „absence dramaturgie“, bude nejspíš ten zásadní rozdíl a platí, že všichni z přítomných odvádějí to nejlepší. Krom Michálka, herců (Matěj Hádek, Eva Leimbergerová, Gabriela Míčová, Michal Dlouhý, Tereza Hofová) a čtveřice scenáristů i již trademarkový slovenský kameraman Martin Štrba, který se postaral i o Hořící keř.
Production values jsou ale u HBO tak trochu „hotová věc“. Důležité je, aby byly řádně zužitkovány k víc než jen předvádění se dílem, jehož smysl sám o sobě zavání mírným samoúčelem, jako je Zelenkova Terapie, která převedena do českého prostředí funguje z principu hůř než originál. Nepatříme zrovna mezi národ, v němž má psychoanalýza společenskou hodnotu a působí coby námět „seriálu o lidech s vašimi problémy“ plně životně.
Co u nás tuto hodnotu nepochybně má, jsou politicko-podnikatelské konspirace. Mamon tak nevisí ve vzduchu, ale přichází jako projekt, který zde nepochybně má své místo.
Sledujeme především osobní příběh dvou bratrů, vysokého podnikatele, jenž spáchá před miliardovou privatizací svého podniku sebevraždu, a jeho bratra, investigativního novináře snažícího se přijít na kloub konspiraci za tímto obchodem (a zahnat pocit viny, že svým pátráním bratrovi možná vložil pistoli do ruky). Scénář tak nachází lidskou rovinu, na niž se lze napojit.
Upjaté, ale smysluplné
Ministři, státní zástupci, miliardáři a další se do děje vkládají záhy, ale nepůsobí směšně. Mají v příběhu svou přirozenou roli, a ačkoliv nás podle všeho čeká i jakési akční finále, v žádném ohledu zatím Mamon nesklouzává k frašce. Policejní, politická i žurnalistická práce jsou sice pojaty poněkud „stylizovaně“, přesto vždy v rámci smysluplné žánrové zkratky, ne jako třeba u Klímovy Reportérky, kdy byla samotná novinařina námětem děje, nedávalo tedy smysl, že ji tvůrci zobrazují tak nerealisticky.
Celkové pojetí Mamonu možná působí trochu upjatě. Jde o takový ten seriál, v němž v dramaticky vhodné chvíle prší a hrdina dává svou truchlivou náladu najevo tím, že odmítá používat deštník. Inspirace True Detective, patrná už od úvodní znělky, se nezapře a divák se bude muset naladit na atmosféru, kterou filmařské postupy tlačí do o něco temnější tóniny. Žánr ale podobné zdůrazňování vybraných emocí nepochybně umožňuje.
Výsledek není vyloženě originální či snad překvapivý, z pohledu celosvětové nabídky ho však můžeme označit jako poctivě odvedenou krimi, což vysoce převyšuje všechny detektivky vznikající v produkci českých televizních stanic.
HBO bude, ač se tomu její představitelé brání, vždy „obviňována“, že jí její vyčnívající produkce umožňuje pouze podpora mateřské centrály, a není tedy divu, že si může dovolit víc než „my“. Těžko se ale věří, že pro věrohodnou synchronizaci zvuku a obrazu jsou nezbytné miliony z Ameriky.
Jde zkrátka o know-how a důvěru v to, že i na malém trhu existují diváci, kteří ocení kvalitu. A žánrově poctivá, byť ne objevná kvalita je nakonec právě tím, co u nás může být vzorem.
