Už dlouho nestáli století lidé v takovém centru zájmu, jako je tomu letos, kdy si sté výročí připomíná i republika.
Producent Pavel Chalupa před časem rozjel projekt Narozeni 1918. Ve spolupráci s ministerstvem práce a sociálních věcí, Českou televizí a Českým rozhlasem dal výzvu, aby se přihlásili století lidé. Aby těch stovek nebylo málo, ozvalo se přes sto jedinců, kterým bylo sto a více let.
S 25 z nich natočila Theodora Remundová pro Českou televizi dvoudílný dokumentární film Moje století. A jednu z nich, Vlastimilu Šrůtkovou, si vybrala i režisérka Tomanová pro svůj dokument Narozena 1918.
"Tak nějak jsme si hned padly do oka a moc jsme se spolu nasmály," líčí Eva Tomanová první setkání se svou filmovou hrdinkou. Poprvé ji navštívila, když v říjnu 2017 slavila 99. narozeniny. V březnu začalo natáčení.
"Jedna z jejích prvních otázek zněla: 'Nevíte náhodou, kolik mi je přesně let?' Ona si totiž myslela, že ji chtějí zestaršit, sama tvrdila, že jí může být maximálně devadesát," vzpomíná režisérka. Ve filmu jsou nakonec ukázány dokumenty, které potvrzují, že se narodila 2. října 1918 ve Vídni.
Na dětství ve Vídni a posléze v Uhříněvsi, kam se rodina přestěhovala, má také paní Vlastimila ty nejjasnější vzpomínky. Lépe si vybaví svého milovaného dědečka nežli třeba heydrichiádu, srpnovou okupaci či sametovou revoluci. Její stoletý život je přitom se všemi dějinnými událostmi stoleté republiky pevně provázán.
"Vždycky když se něco důležitého stalo v republice, zasáhlo to i do jejího života," říká režisérka. Za války jí Němci odvedli tatínka na nucené práce a mnohé židovské rodiny, s nimiž se přátelila, se už nikdy nevrátily.
Když nastoupili k moci komunisté, znárodnili turistickou chatu s restaurací na Macoše, kterou měli Šrůtkovi pronajatou, a udělali z ní vyhlášený podnik. Po srpnu 1968 jí zase emigrovaly všechny tři dcery do USA a Kanady, v Praze jí zůstal už jen syn. Do jejího osudu se nesmazatelně "propsala" i sametová revoluce, po roce 1989 se zase mohla kdykoliv vidět se svými dcerami a vnoučaty.
Paní Šrůtková znamenala pro dokumentaristy učiněný poklad. Na svá léta je stále velmi čilá, aktivní, šarmantní, s živým zájmem o cokoliv nového - ať už je to rozhovor přes Skype, nebo focení mobilním telefonem.
"Pro ni nebyl problém pěkně se ustrojit, sejít kvůli nám dvě patra bez výtahu dolů, dvě nahoru, jet s námi na celodenní výlet. Přitom pro stoletého člověka to muselo být maximálně nepohodlné. Natáčení ji tak bavilo, že dokonce i litovala, že s ním začala až v takto pozdním věku," tvrdí Eva Tomanová. "Navíc je ohromná vypravěčka, o životě vypráví v takových historkách, nikam neodbíhá."
Líčí, jak po celodenním natáčení v Moravském krasu jim druhý den říkala, že už nemá sílu natáčet. Ale když zjistila, že je celý štáb připravený před domem, řekla prý: "Dejte mi dvě hodiny a já se dám do pořádku." Za dvě hodiny jim opět otevřela upravená dáma v plné síle.
Stoletá paní Vlastimila navíc celé natáčení absolvovala bez brýlí i bez naslouchátka, zrak i sluch jí stále slouží. A jako bonus pro natáčecí štáb byly její bohaté rodinné filmové archivy z dob, kdy u nás vlastnilo kameru minimum domácností.
Asi největší problém byl s její pamětí. Tady už režisérka potřebovala pomoc příbuzných.
Nejtěžší bylo pro filmaře vydolovat její vzpomínky na srpen 1968. Štábu pak pomohla dcera Vlasta, která jim po Skypu vyprávěla historku, jak celá rodina zrovna pracovala v turistické chatě u Macochy. "Maminka jim pak přišla říct 'Tak jsme obsazený!' a dcera si myslela, že tím myslí plnou chatu hostů," usmívá se Eva Tomanová. Po této historce si paní Šrůtková ruskou okupaci detailně vybavila.
Na dotaz režisérky, kdy jí v životě bylo nejhůř, překvapivě ve snímku nezmiňuje ani válku, ani komunismus nebo srpnovou okupaci, kvůli níž jí emigrovaly děti. Vzpomene na období, kdy pod vedením manžela musela pracovat v turistické chatě Macocha a připravovat denně stovky jídel.
"Nejhůř mi bylo, když jsem makala jako blbec na té Macoše. To byly galeje, on by manžel ze mě sedřel kůži. Úplný tyran to byl," líčí ve filmu. "Mně se na něm nelíbilo vůbec nic, ale já jsem se mu líbila," popisuje jejich vztah. "Celý život jsem mu vykala, protože na tykání to nebylo. Měla jsem s ním sice čtyři děti, ale na tykání to nebylo," vypráví.
Nejen tento záběr vzbudil na předpremiéře v pražském kině Mat a při premiéře na mezinárodním festivalu v Jihlavě mohutný smích v sále. "Diváci se pak smáli průběžně pořád. Ale nebylo to, že by se smáli jí, ale spíše s ní. Protože ona se většinu toho natáčení také velmi dobře bavila a smála," popisuje režisérka. "Měla jsem pak nadšené ohlasy z publika, že netušili, když půjdou na dokument ke sto letům republiky, že se tak skvěle pobaví."
Film se líbil i paní Šrůtkové. "Trochu jsem se obávala, co tomu řekne, ale byla nadšená a moc nám děkovala. A i během projekce se také velmi srdečně smála," dodává Eva Tomanová.
Dokument Narozena 1918 odvysílá začátkem prosince Česká televize.
