Glosa - Česká televize posledních měsíců až let by se dala stručně charakterizovat jako východoevropská stanice, která na jednu stranu nechce být jako BBC, ale na stranu druhou strašně, strašně moc chce být jako BBC. V každé debatě o směřování České televize ta zkratka zazní a pokaždé můžete předem odhadnout, co bude řečeno. Výroky přicházející z Kavčích hor prozrazují střídavě alibistickou distanci (většinou když je potřeba zamluvit, že něco neumíme) a nadšenou fascinaci.
Výmluvnou ukázkou toho, jak se ČT neohrabaně pokouší přiblížit zahraničnímu vzoru, je zjevně víc než „inspirovaná" znělka nedávných prezidentských debat, o které moderátor Václav Moravec bizarně tvrdí, že nebyla vytvořena podle volební znělky BBC. Pozitivní vysvětlení v tomhle případě neexistuje. Buď si Moravec a jeho zaměstnavatelé nevšimli, že Centrum vizuální prezentace obšlehlo britskou předlohu, a v tom případě by rozhodně měli mít ve vlastním oboru lepší přehled, nebo o tom věděli a doufali, že si nevšimne divák. Celé by se to možná líp snášelo, kdyby kopie byla kvalitnější, nebo alespoň stejně dobrá jako originál. Jenomže to se u nás nestává.
Miniostuda se znělkou je možná zapomenutelná, ale příznačná. Nejviditelnějším projevem veřejnoprávního snažení totiž bývají právě chabé nápodoby v čele s milovaným StarDance. A i když to jsou nápodoby přiznané a řádně koupené, jako třeba právě Ebenovy taneční, pořád je to nezbavuje hříchu provinčnosti. Je na nich vidět zvláštní, až dojemné utrpení způsobené snahou předstírat, že víme, co děláme, a vůbec nám neujel vlak.
Ostatně StarDance ještě dopadlo relativně profesionálně, i když výsledek připomíná ty nudné taneční pasáže z Televarieté, při kterých si otcové odcházeli zapálit na záchod. Může být hůř. Televize třeba může převzít pořad, který bude předem odsouzen k mizérii, protože na něj jednoduše u nás nejsou lidi. A s největší pravděpodobností to bude něco z komediálních žánrů.
Ostřílenost televize se snad ze všeho nejlíp pozná právě na zábavných pořadech. Zpravodajství nebo klasickému naučnému dokumentu hodně pomůže rutina, ale zábava se musí rozběhnout a fungovat pokaždé znovu, vyžaduje nápady, načasování a pohotové reakce. Každou nejistou pauzu bez problému poznáte.
Místo komiků herci
Aktuálně na to doplácí pořad Copak bych vám lhal?, který vychází z britského Would I Lie To You?
Dvě družstva si navzájem vyprávějí těžko uvěřitelné historky a vítězí to, které častěji rozezná pravdu od lži. Jde o typickou panel show nebo panel game, zábavnou televizní soutěž, v níž se utkávají známé osobnosti a nevyhrávají buď vůbec nic, nebo jen symbolické nesmysly.
Světovou velmocí panel games je právě Británie, kde na rozdíl od nás vesměs pochopili, že rozdávat celebritám zájezdy (jak to praktikuje Prima ve VIP Prostřeno) je trapné. Pravidla jsou proto většinou hodně volná a účel zůstává nezávisle na tématu podobný: Rozesmát publikum tím, jak skupinka vtipných lidí říká vtipné věci, velmi často spatra. A zhruba tady někde se měla profíkům z ČT rozsvítit červená kontrolka.
Není vůbec náhoda, že panel games se tak rozmohly právě v anglofonních zemích. Tyhle pořady jsou fatálně závislé na komicích, na těch skutečných, bystře reagujících, které v naprosté většině formoval živý stand up a pravidelné televizní skeče. Ne, zkušenost z pořadu Na stojáka se opravdu nepočítá, scénky bez pointy využijete maximálně v Partičce.
V naprosté většině panel games jsou dva komici jako stálí kapitáni družstev, obvykle minimálně dva další jako hosté, plus často jeden jako moderátor. Copak bych vám lhal? musela ČT místo toho nouzově obsadit herci, i když si dovedu živě představit, jak to Milan Fridrich vysvětluje řečmi o ohledu na česká specifika a snaze ukázat divákovi neotřelé tváře.
Proto byl zřejmě na moderátorskou pozici rafinovaně dosazen Igor Bareš, kterému nemoc čím dál víc užírá kouzlo osobnosti, takže se z něj stala nadanější verze Petra Šišky. Navíc trochu nešťastně používá svůj dramatický přednes a místo ironického kontrastu mezi vážným moderátorem a vysmátou show evokuje spíš Nedělní chvilku poezie.
Stand up ani jiná podobná forma se u nás nepraktikují a hlavně neexistuje standard, který by produkoval dostatečné množství těch talentovaných a pohotových. Je nakonec jedno, jestli kapitány dělají Michal Dlouhý a Sandra Pogodová, nebo dva baviči, výsledek dopadá srovnatelně. Slovní výměny jsou prostě rozpačité, zdlouhavé a vtipné asi stejně jako průměrná odlehčená debata mezi přáteli v hospodě.
Mimochodem, jak poznáte zdlouhavost, když má pořad předem určenou stopáž? V tomhle případě jednoduše podle toho, že věci občas nedávají smysl. Zatím v každém díle se opakovaně stalo, že zjevně chyběly podstatné části konverzace, odkazovalo se na výroky, které divák neslyšel, a Michal Dlouhý se smál jako blázen, i když jste nechápali proč. Evidentně je potřeba odstranit celé kusy rozvleklého materiálu, aby vznikla aspoň ta vlažná půlhodinka, kterou vidíte na obrazovce.
Točit, na co máme
Na reakci publika ve studiu byste to ovšem nepoznali, to se směje jako na povel a tleská i v místech, kdy to vůbec nedává smysl. Samozřejmě, v Británii se nepochybně taky stříhá a taky se s publikem trochu koordinovaně pracuje. Podstatné ale je spíchnout televizní show tak, aby jí nebyly vidět švy. To není luxus ani detail, to je základní požadavek, který musíte na - zase je tady to slovo - profesionální televizi mít. V každém z odvysílaných dílů Copak bych vám lhal? byla zatím situace stejná.
Ano, opravdu se daří zvát hosty, které jinde v takových pořadech neuvidíte. Česká televize v tomhle bodě využívá potenciálu daného tím, že ji pořád ve srovnání s komerčními stanicemi mnozí vnímají jako méně... komerční. Nicméně Tomáš Sedláček ani Eva Jiřičná televizní soutěž ani omylem neutáhnou, není to jejich parketa a nečeká se to od nich. Tahle show potřebuje druh a úroveň komediálního talentu, které u nás pravděpodobně nejsou, protože se neměly jak kultivovat. Tahle show jednoduše potřebuje někoho, kdo se bude blížit Davidu Mitchellovi a Leemu Mackovi, jinak se dál budeme muset prostřihávat spoustou hlušiny k jenom trochu menší nudě.
Aby to snad nevypadalo, že si jen stěžuji a pořad se vůbec nikam neposunuje: Uznávám, od prvního dílu aspoň poskočila technická kvalita. Ve studiu už například není ta nepochopitelná tma, ve které se čela účinkujících leskla jako psí kulky. Když už ale v ČT zvládli rozsvítit a najít v maskérně pudr, možná by se teď hodilo řemeslně dotáhnout i zbytek, nebo to celé odpískat a zaměřit se na pořady, které tady má kdo dělat.
Například další plánovaný program vytvořený podle BBC, Tajemství rodu (v originále Who Do You Think You Are?) si vystačí se schopnými dokumentaristy, kterými u nás můžeme sloužit. Jenom jestli se pořad, kde známé osobnosti pátrají v archivech po svých předcích, nezvrtne v nostalgičtější variantu Třinácté komnaty...
