V úvodu knihy Neznámá společnost hledáte odpověď na otázku, kterou si běžný člověk s prací sociologa pravděpodobně nespojí. Zajímá vás, proč si Češi ve srovnání s mnoha jinými národy výrazně častěji pořizují zahradní bazén. Co o nás obliba vlastních bazénů vypovídá?
Předně bych chtěl říct, že právě takovými otázkami by se sociologové měli zabývat. Měli bychom se pozastavovat nad věcmi, které zdánlivě nedávají smysl, a skutečnost, že si právě Češi tolik oblíbili zahradní bazény, k nim bezpochyby patří. V Evropě mají nejvíc zahradních bazénů ve Francii a ve Španělsku, kde to ale souvisí se subtropickým klimatem. Hodně bychom jich našli taky ve Finsku, kde si lidé ovšem bazénky pořizují kvůli saunám. V Česku přírodní podmínky, které by vysvětlovaly, proč se držíme hned za zmíněnými zeměmi, nejsou. Příčiny tedy musíme hledat jinde.
V knize se na popularitu zahradních bazénů dívám jako na symptom určitého postoje ke světu, který sociologové označují termínem privatizmus a lze ho popsat jako stažení se z veřejné sféry do soukromé. Přestože se tahle tendence vyskytuje v celém západním světě, v postkomunistických zemích bývá násobně silnější. V Česku se privatizmus dále projevuje například vysokou preferencí vlastnického bydlení a nedotknutelností individuální automobilové dopravy, ale zároveň nízkou účastí u voleb či nedůvěrou k veřejnému angažmá. Všimněte si, že když se někdo rozhodne vstoupit do politické strany, tak si lidi zpravidla podezíravě říkají, o co mu jde. Mají totiž sklon za vším vidět nějaký soukromý zájem.
Proč bývá privatizmus tak silný právě v postkomunistických zemích? Totalitní vlády před rokem 1989 přece vyzdvihovaly kolektivizmus a zájmy celku nadřazovaly zájmům jednotlivce.
Privatizmus se v mnohém podobá étosu, který jsme v Česku zažili v dobách normalizace. Už tehdy pro nás bylo důležité především to, co máme doma - naše soukromé království, naše chalupa, náš bazén. Veřejný svět společenských pravidel se pro nás stal něčím, k čemu se stavíme zády a snažíme se to nějak oblafnout. Normalizační diskurz byl jen fiktivní nadstavbou reality, kterou lidé ve skutečnosti žili.
Všichni věděli, že veřejná sféra je kompromitovaná, že komunistickou ideologii tvoří jen prázdná hesla, která se musí opakovat, aby se moci učinilo zadost. Nikomu se už nechtělo chodit do prvomájových průvodů. Lidé to brali jako společně sdílenou lež, ale pravdu hledali v soukromí, v takzvané vnitřní emigraci. Právě tehdy se Česko stalo chalupářskou velmocí, kterou je dodnes. Přestože řada z nás loni na podzim oslavovala, že komunisté v posledních parlamentních volbách konečně vypadli ze sněmovny, ve skutečnosti se chováme tak, jako by nám pořád vládli. Držíme se postoje, který jsme se naučili v 70. a 80. letech.
Můžeme ale svůj odtažitý postoj k veřejné sféře pořád svádět jen na komunistickou minulost?
Máte pravdu, že se na dědictví komunismu někdy až moc vymlouváme, přestože má na našem současném nastavení nesporný podíl. Antropolog Ladislav Holý trefně upozornil, že za první republiky jsme se podobně dívali na období, kdy jsme byli součástí Rakouska-Uherska. Tehdy jsme zase říkali, že jsme se státu naučili nedůvěřovat už za monarchie a že s tímhle dědictvím minulosti nic nenaděláme. Proto si myslím, že je náš privatizmus dílem racionální volbou.
Sociolog Ondřej Císař se zamýšlel, nad kterými pozitivními příběhy se Češi dokázali semknout, když se tedy zrovna nehrál hokej. Posledním takovým vyprávěním podle něj bylo, když jsme se v 90. letech ztotožnili s myšlenkou, že Česko kráčí na Západ. V roce 1999 jsme vstoupili do NATO, o pět let později do Evropské unie a od té doby tady nějaký jednotící příběh chybí. Když už Češi vyjdou do ulic, tak demonstrují proti Babišovi, uprchlíkům nebo covidovým opatřením. Kdy jsme ale naposledy demonstrovali za něco, co bychom chtěli? V současném Česku podle mě chybí představa veřejného zájmu. Jedinou stranou, která šla do voleb s heslem hájit veřejný zájem, byli Zelení a dostali za to jedno procento. Máme pocit, že veřejné instituce selhávají, že stát nás nepodrží, a tak se orientujeme na své soukromé zájmy.
Zároveň ale čeští voliči v novém tisíciletí opakovaně vkládají naděje do politických uskupení, která na nefunkčnost státu upozorňují a slibují, že ho opraví. Do sněmovny se díky vymezování vůči minulým garniturám dostaly Věci veřejné i hnutí ANO.
Je ale otázka, jestli ještě hledáme někoho, kdo stát opraví, nebo jen chceme, aby nám veřejné instituce nepřekážely. Sám se kloním spíš k tomu, že jsme se stát naučili vnímat jako klacek pod nohama. Jde nám o to, abychom si v zaměstnání odpracovali svoje, za vydělané peníze si postavili domek, v létě jeli na dovolenou k moři a od státu požadujeme, aby nám v tom jen nebránil.
Andrej Babiš zdůrazňuje, že není politik, ale manažer, který přistupuje k věcem rozumně. Ve své rétorice tak staví na protikladu mezi přirozeně rozumným a politickým, který je v české kultuře hluboce zakořeněný. Za dobré máme sklon považovat to, co odpovídá selskému rozumu, zatímco všechno umělé, vnucené zvnějšku vnímáme spíš negativně. Právě odtud se mimochodem bere náš odpor vůči politické korektnosti. Naše citlivost na ochranu jazyka nepramení z toho, že by většina Čechů chtěla ubližovat menšinám, ale z odporu vůči tomu, co chápeme jako nepřirozené.
Tím se dostáváme k věčné debatě o tom, jak nám Evropská unie zakázala tuzemský rum, pomazánkové máslo nebo mandlovici. Evropští politici nám vysvětlují, že musíme názvy potravin změnit, aby spotřebitele nemátly, a česká veřejnost si klepe na čelo, protože přece každý ví, že pomazánkové máslo není máslo, ale pomazánka. V jádru české identity se totiž nachází představa přirozeně rozumného člověka a Andrej Babiš z ní jen těží. Mluví tou svou poloslovenštinou, tak jak mu zobák narostl, a občas pronese něco nevhodného, což ale český volič velmi oceňuje. Tím, že Babiš nazývá věci pravými jmény, dokáže úspěšně budovat dojem, že je jedním z nás.
Na loňských volbách bylo zajímavé i to, jak se Babiš v kampani pustil do Pirátů a udělal z nich extrémní levičáky, kteří lidem na chalupy nastěhují uprchlíky. Souvisí odpor Čechů vůči státním zásahům, jako bylo Piráty navrhované zdanění prázdných bytů, s už zmíněným privatizmem?
Ano. Sociologové tento fenomén nazývají krásným termínem zombie socialismus. Přestože už je socialistická totalita delší dobu po smrti, čas od času vstává z hrobu a přichází nás strašit jako zombie. Kdykoli politici vyrukují s návrhem, který zavání nějakou státní regulací, vždycky se ve veřejné debatě začne ozývat, že se vrací komunismus a že stát nemá do tržních vztahů co zasahovat. Pokud se v diskuzi objeví hlasy, které vás označí za komunisty, může to váš postoj k problému zjevně pořád diskvalifikovat, ať už je vámi navrhované řešení dobré, či špatné.
Přestože dnes spousta Čechů nadává, jak dopadla porevoluční privatizace, zdá se, že víra ve férovost tržního systému nám navzdory vystřízlivění z atmosféry 90. let vydržela. Čím si to vysvětlujete?
Vezmu to trochu zeširoka. S kolegou z Polska jsme v jednom článku porovnávali étos 90. let se vznikem evropské modernity. Základy moderní společnosti tvoří myšlenky osvícenských filozofů - Adama Smithe, Charlese Louise Montesquieua nebo Voltaira, kteří říkají, že pokrok civilizace je pokrokem od svévolnosti směrem k racionalitě. Svévole vládla ve středověku, kdy panovník mohl o běžných lidech rozhodovat jen na základě svého uvážení, a pokud se špatně vyspal, mohl vás klidně nechat popravit. S příchodem racionality jsme se měli podle osvícenců naopak začít řídit neosobními, obecně platnými pravidly.
Obdobím svévole byla ale nakonec i éra normalizace v Československu. Člověk byl totiž na každém kroku vystavený svévoli prodavačky, která mu mohla a nemusela prodat banány, řezníka, který mu mohl a nemusel nechat maso pod pultem, nebo zubaře, který mu mohl a nemusel zařídit termín kontroly. Centrálně plánovaná ekonomika, která měla být racionální, dala paradoxně vzniknout obrovské svévolnosti. Spousta obyvatel získala arbitrární moc nad každodenním životem svých spoluobčanů.
Kouzlo tržního systému, který u nás vznikl v 90. letech, tak spočívalo v tom, že tuhle arbitrárnost ukončil. Lidé zažívali ohromnou úlevu, že o nich najednou nerozhodovali řezník, domovnice nebo předseda okresního výboru, ale neosobní mechanismy trhu. Proti nepřehledné změti kšeftů a vazeb z dob komunismu tržní systém logicky působil jednoduše a lákavě. Porevoluční roky tedy byly příslibem, že se posuneme dál na ose modernity, a zůstává otázkou, do jaké míry se nám ten příslib daří naplnit.
Zpátky k vaší knize. V jedné z kapitol se zabýváte tím, jak populisté dovedou úspěšně využívat stereotypních představ o městě, které je plné kavárenských povalečů odtržených od reality, a venkově, kde je svět pořád ještě v pořádku. Proč na české voliče tyto zjednodušené představy pořád tak fungují, když podle vás neodpovídají realitě?
Rozdíly mezi městem a venkovem jsou v Česku ve skutečnosti jen drobné. Jsme velmi urbanizovaná země, kde většina lidí do měst alespoň dojíždí, pokud v nich už sama nebydlí. Vyloženě venkovský region, jaký bychom našli třeba ve východním Polsku, u nás de facto není. Přesto se v Česku po volbách opakovaně mluví o tom, jaká je mezi městem a venkovem propast. Výraznější rozdíly ve voličských preferencích lze přitom pozorovat zpravidla jen mezi velkými městy s více než stovkou tisíc obyvatel a zbytkem Česka.
Můžete samozřejmě objektivně změřit rozdíly v příjmech napříč jednotlivými kraji a dojít k závěru, že městští obyvatelé vydělávají o něco víc než jejich spoluobčané na venkově. Pak ale záleží, jak tuhle statistiku lidem prodáte. Můžete ji totiž onálepkovat tak, že měšťáci víc pracují, takže si peníze zaslouží, nebo naopak tak, že jsou venkované blíž skutečnosti, protože na rozdíl od té slavné pražské kavárny ještě vědí, co je bída a nedostatek.
Způsob kódování, které venkov staví na piedestal hodnot, se v politické komunikaci ve vyšší míře objevuje posledních deset let. Populisté se tím snaží mobilizovat venkovskou identitu, která je založená na představě tradicí prověřeného světa, kde muži jsou ještě opravdovými muži, ženy jsou stále ženami a nějaké moderní výstřelky tam nemají šanci. Matteo Salvini, Miloš Zeman nebo Donald Trump ve skutečnosti nejsou politickými kandidáty venkova, jak o sobě tvrdí. Jejich rétorika ale dobře sedí k našim představám o odcizeném, bezduchém, neupřímném městském davu a srdečném, lidském, opravdovém venkově. Idealizovaný obraz venkova si koneckonců udržujeme od Babičky Boženy Němcové až po film Vesničko má středisková. Není tedy divu, že má pořád takovou sílu.
Pavel Pospěch (41)
- Vystudoval sociologii na Masarykově univerzitě v Brně a dnes na tamní katedře sociologie působí jako docent. V minulosti byl odborným asistentem na Vídeňské univerzitě a hostujícím výzkumníkem na Yaleově univerzitě, s níž nadále spolupracuje.
- Zabývá se výzkumem měst a venkova, sociální teorií a proměnami moderní společnosti. Ve svém aktuálním projektu se snaží porozumět společenskému konfliktu mezi městy a venkovem.
- Loni v prosinci mu v nakladatelství Host vyšla kniha esejů Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko, ve které uvažuje nad zdánlivě banálními, ale i palčivými problémy své rodné země.
V knize píšete, že lidé nehledají pravdu, ale smysl, takže se i v dnešní postfaktické době snaží zorientovat pomocí příběhů. Představa, že se naučíme kriticky myslet a pak budeme schopni odlišit fakta od dezinformací, je tedy podle vás naivní?
Kriticky uvažovat o informacích, které přijímáme, je nesmírně důležité. Zároveň bychom ale neměli propadnout dojmu, že když přestaneme klikat na lež a budeme klikat jen na pravdu, všechno bude dobré. Postfaktická doba je totiž příznačná tím, že nemáme žádnou autoritu, která by nám jasně řekla, jak to ve skutečnosti je a jak to není. Pohybujeme se v moři informací, které si skládáme do příběhů, abychom svět kolem sebe učinili předvídatelným. Lidé potřebují, aby jim realitu, ve které žijí, někdo smysluplně odvyprávěl. Pokud jim řeknete, že je to složitý problém, na který existují různé názory, není to žádný příběh. Příběh musí mít hrdinu s konkrétní motivací, zápletku, která na konci nějak vyústí, a taky se na něm musíte nějak podílet.
V téhle souvislosti se mi vybavuje vtip o tom, že konspirační teoretici jsou paradoxně největší optimisté. Jako jediní totiž věří, že tady ten bordel někdo řídí. V tom se ale skrývá hluboká pravda. Lidé potřebují věřit, že svět má nějakou logiku a řídí ho alespoň nějaké principy, když už ne konkrétní osoby. Když tedy během pandemie čelí viru, který každé dva týdny zmutuje, musí chodit na testy, které jsou chvíli přesné a pak zase přesné nejsou, a stát je vyzývá, aby se dostavili k očkování, které do jisté míry funguje a do jisté míry nefunguje, vznikne mezi nimi logicky poptávka po nějakém příběhu. Teorie o tom, že nás chce Bill Gates vakcínou očipovat, může sice znít jako očividná pitomost, pořád je to ale aspoň nějaký příběh. Pokud tedy politici chtějí bojovat s dezinformacemi, měli by lidem namísto nich nabídnout nějaký vlastní příběh. Ideálně s nadějí, že to na konci dobře dopadne. Marketéři, kteří vymýšlejí reklamy na prací prášky nebo deodoranty, už to pochopili dávno.
Názorové spory byly ve společnosti přítomné vždycky. Pandemie koronaviru ale ukázala, že se v postfaktické době přestáváme shodovat už i na tom, co se kolem nás vůbec děje.
Tradičním dodavatelem jednotné pravdy byla od počátku moderní společnosti věda. Debata nad klimatickou změnou nám ovšem ukázala, že i když v odborné komunitě panuje jasný konsenzus, veřejnost může varování vědců nadále přehlížet. Vědecké hlasy se totiž v diskuzi střetávají s politickými a ekonomickými zájmy, které jádro problému přehlušují. Hezky to ilustruje film K zemi hleď! na Netflixu.
Vědci nám poskytují svá zjištění, která pak musí převzít stát a vyvodit z nich konkrétní politická opatření. Během pandemie koronaviru však vyvstal rozpor, který jsme dlouho neviděli, protože věda byla zatím vždycky o krok napřed před společností. Najednou mají vědci náskok třeba jen 14 dní a zkoumají něco, co se každý den mění. Dnešní pravda se stává zítřejším omylem, což je na jednu stranu dobře, protože to znamená pokrok, ale zároveň to u lidí vyvolává pochopitelnou frustraci.
Legitimita moderního státu je, jak už jsem zmiňoval, založená na tom, že je neosobní. Občas si sice stěžujeme, že s námi na úřadech jednají, jako bychom byli jen čísla, ale přesně takhle má státní správa fungovat, aby tam třeba nezačala bujet korupce. Kategorie, které stát stanovuje, musí být formální. Teď ovšem naráží na žitou realitu pandemie, která je jeden velký zmatek. S příchodem nových mutací a nárůstem očkovaných nebo těch, co nemoc prodělali, vzniká čím dál víc hraničních případů. Co si má počít například člověk, který dostal první dávku vakcíny, dva dny potom chytil virus, a když se vyléčil, šel na druhou dávku? Do které kategorie spadá?
Dotkl jste se problému ignorování klimatické změny. Nezavíráme před environmentální krizí oči také proto, že bychom se museli vzdát vámi zmiňované osvícenské představy, že lidstvo směřuje ke stále větší racionalitě a pokroku?
Ano, jedním z vysvětlení naší nečinnosti tváří v tvář klimatické změně je, že tím chráníme představu sebe samých jako dobrých moderních lidí. Ať už se podíváte na kteroukoli učebnici dějepisu, vždycky tam najdete vyprávění, ve kterém lidstvo směřuje od barbarství k civilizaci, od násilí k argumentaci. Klimatická změna nám naznačuje, že naše představa neustálého růstu, díky němuž se každá generace bude mít lépe než ta předchozí, mohla být mylná. Že bohatství, které jsme si z přírody vzali, možná byla jen půjčka, a teď nám na dveře klepe exekutor, abychom ji splatili.
Představa, že se společnost vlastní vynalézavostí a vzepětím lidského ducha posunuje od tmářství minulosti ke světlým zítřkům, je v nás ale tak hluboce zakořeněná, že se radši tváříme, jako bychom zprávy o klimatické změně nevnímali. V dotazníkových šetřeních sice sociologům 85 procent lidí odpoví, že klimatická změna je problém, jenže navzdory tomu většinou dál žijí stejně, jako by neexistovala.
