"Mohou být smutné, ale i naopak. Mohou být o lásce, radosti i skvěle stráveném času s kamarády. Právě to je ale na blues ta dobrá věc, může být o milionech věcí, pozitivních i negativních. Blues je pocit, který vám neumím vysvětlit," říká zpěvačka s nakažlivým smíchem, která už před dvaceti lety dala přednost Praze před Paříží. Úsměv je pro ni stejně tak důležitý jako pláč. "Není špatné se vybrečet. Pomáhá to očistit tělo a vyplavit špatné věci," dodává v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Právě vám vychází druhé sólové album. Jak dlouho jste na něm pracovala?
Tonya Graves: No, dlouho jsem prokrastinovala. Věděla jsem sice, že chci udělat desku, ale nevěděla jsem přesně jakou. Ještě na začátku roku to vypadalo, že udělám cover verzi písniček, které se mi líbí a které mám ráda. Až na jaře jsem měla jasno, že to bude blues, ale ani tehdy nebylo "vyhráno", protože jsem musel vybrat písničky. Nahrávání samo o sobě pak už zabralo zhruba čtyři měsíce.
A.cz: Proč zrovna blues?
Rozhodujícím momentem byla pro mě smrt B. B. Kinga. Víte, na světě je mnoho skvělých bluesmanů, ale s ním skončila jedna éra. On byl pro mě vlastně posledním velkým bluesmanem. Cédečko tak sice do určité míry souvisí se smutnou událostí, ale chci, aby bylo oslavou něčeho, co považuji za dobré. Ale není na tom, zase nic tak divného. Dnes si mě sice většinou lidé spojují s Monkey Business nebo Liquid Harmony, když jsem ale před dvaceti lety přijela do Prahy, začínala jsem jako bluesová zpěvačka.
A.cz: Blues vlastně v překladu znamená "smutný". Vnímáte tak i bluesové písně?
Mohou být smutné, ale i naopak. Mohou být o lásce, radosti i skvěle stráveném času s kamarády. Právě to je ale na něm ta dobrá věc, může být o milionech věcí, pozitivních i negativních. Blues je pocit, který vám neumím vysvětlit.
A.cz. A jak na vaše plány zareagovali fanoušci, kteří vás znají právě díky kapelám Liquid Harmony nebo Monkey Business?
Je pravda, že jsem to na začátku říkala tak trochu omluvně. Vydám nové CD a bude to blues, ale to už pominulo. Vlastně bych od některých lidí vůbec nečekala, že blues poslouchají. Věděla jsem sice, že lidé, kteří byli kdysi zklamaní, že jsem ho přestala dělat, budou rádi. Popravdě jsem byla ale příjemně překvapená reakcí těch, kteří mě znají právě díky Monkey Business nebo z klubů, kde zpívám s DJem.
A.cz: Naznačila jste, že vybrat písničky bylo obtížné. Podle čeho jste je tedy nakonec vyselektovala?
Bylo to hrozně složité. Na začátku jsem měla hodně písní, a postupně je vyřazovala. U některých jsem například zjistila, že je sice miluju, ale nejsou vhodné pro to, abych je interpretovala. Samozřejmě ale nechybí B. B. King, Muddy Waters nebo Etta James. Strašně jsem chtěla udělat písničku Hound Dog, kterou zpopularizoval Elvis Presley. V originále je to ale písnička od americké zpěvačky Big Mama Thornton. To se k mé radosti podařilo. Nakonec jsem zařadila i jeden country song - Jolene. Je to strašně krásná písnička o tom, jak jedna žena hezky, slušně a neagresivně žádá druhou, aby jí nebrala muže. Bohužel, dnes už takhle lidé nekomunikují.
A.cz: Převedeme-li to na hudbu, máte pocit, že je tvorba současných muzikantů agresivní?
Myslím, že to není ani v textu, ani ve zpěvu, ale v tom, jak se pojímají klipy. Když ho má někdo plný polonahých žen, drahých aut a ukazuje hodinky s obrovskými diamanty, to vše v neskutečně rychlém střihu, pak se vám těžko soustředí na kvalitu zpěvu a textu. Klipy už velmi často postrádají myšlenku, jsou velmi často tvořené za jediným účelem, aby se z nich stal hit. K tomu samozřejmě nejlíp pomohou nahé ženy a luxusní auta.
A.cz: V Česku žijete téměř dvacet let. Přijela jste do Prahy s plánem vybudovat si pěveckou kariéru?
Ne, vůbec ne. Já měla v plánu jet do Paříže. (smích)
A.cz: A nakonec jste ji vyměnila za Prahu?
To máte jedno, P jako P (smích). Teď jsem moc ráda, že jsem tady zůstala. Když tu a tam jedu do Paříže, strašně se odtamtud těším domů, do Prahy. Vlastně úplně nejraději lítám ČSA. A víte proč? Vždycky, když přistáváme v Ruzyni, hrají Vltavu. To je moje nejoblíbenější česká písnička, když ji slyším, říkám hurá, už jsem doma. Vlastně ji miluju od té doby, co jsem díky ní zvládla velmi nepříjemné momenty po porodu svého staršího syna v podolské porodnici.
A.cz: Plánovala jste kariéru profesionální zpěvačky už od začátku?
Když jsem sem přijela, pracovala jsem nejprve jako číšnice, pak ve dvou anglických knihkupectvích a nakonec jako učitelka ve dvou mezinárodních školách. Zpěv byl pouze mým koníčkem. Práce s dětmi mě bavila a já neměla žádné ambice živit se hudbou. Problém nastal, když jsem v té druhé škole dostala výpověď. Do Ameriky jsem se vrátit nechtěla a přemýšlela, co bude dál. Úplnou náhodou mi ale zavolali z Monkey Business, že hledají druhý hlas, a nabídli mi, ať s nimi jedu na turné. Řekla jsem si, proč ne. A nakonec to dopadlo tak, že se živím jen hudbou a nemám už další práci.
A.cz: Pamatujete si ještě svoje první dojmy z Prahy?
Praha vlastně byla úplně první, co jsem v Evropě viděla. A dojem? Říkala jsem si: Ty brďo, to je super. Všude tady máte staré domy, nic takového v Americe nenajdete.
A.cz: Loni jste kromě Prahy měla díky pořadu Lovci zážitků možnost poznávat i jiná místa v České republice. Bavilo vás to?
Po pravdě, já už Českou republiku docela dobře znám. Díky tomu, že velmi často zpívám na různých místech, mám ji procestovanou křížem krážem. Na natáčení vzpomínám ale velmi ráda. Tedy to, kdy se vrátíte domů o půlnoci a v pět musíte zase vstávat, se mi nelíbilo. Skvělá ale byla společnost. Fungovali jsme spolu od prvního okamžiku. Řekla bych, že jsme na sobě byli dokonce závislí. Když jsme pár dní nenatáčeli a neviděli se kvůli tomu, tak jsme si hned museli psát. Kluci neustále vtipkovali. Prostě by mě bavilo i jen to, být s nimi.
A.cz: Asi jste zvyklá fungovat v mužském kolektivu …
Většinou jsem opravdu především s muži. Vlastně jen jednou jsem měla kapelu, to mi bylo asi třiadvacet, kde kromě mě byly další dvě ženské.
A.cz: Evidentně se ale pohybovat v mužském světě zvládáte.
No, asi jo. Ale vlastně i z tohoto důvodu potřebuju pak dělat takovéhle věci. I když i na tomhle cédéčku se mnou spolupracovali samí chlapi. Ne, vlastně jedna holka nazpívala vokály. Aspoň něco. (smích)
A.cz: Vy se ráda smějete. Je podle vás lepší zahánět slzy smíchem?
Víte, smích je důležitý, ale stejně tak není špatné se vybrečet. Pomáhá to očistit tělo a vyplavit špatné věci, kterých se zbavíte právě jenom pláčem. Samozřejmě to není dobré provozovat každý den. (smích).
