Potkáváme se den po premiéře monodramatu Máma, ve kterém celou dobu neslezete z jeviště. Sekunduje vám jen Rosalie Malinská, převážnou většinu textu musíte zvládnout sama. A večer po našem rozhovoru vás představení čeká znova. Jak se cítíte?
Na jednu stranu jsem samozřejmě unavená. Mám za sebou týden generálek, kdy jsem jela celé představení každý den, takže se z toho budu ještě dlouho oklepávat. Hladiny látek, kterými vám tělo samo pomáhá, mám teď na druhou stranu na nejvyšší míře. Je to výkon, jako když vylezete horu, takže se mi přirozeně vyplavily všechny adrenaliny, endorfiny a serotoniny. Proto momentálně mnohem méně spím, vstávám o půl šesté ráno. Jako by to tělo vědělo a bylo přichystané, že přijde náročné období. Naštěstí už s tím umím trochu pracovat. Vím, že se nemám snažit prorazit hlavou zeď a taky že nemám zbytečně přetáhnout oslavy.
Před včerejší premiérou jsem ale cítila opravdu velký tlak. Zvlášť když jsem si celý projekt sama vymyslela, sama jsem text dotáhla do divadla, sama jsem oslovila lidi, kteří na něm se mnou spolupracovali. Hlavou mi běželo, jestli to celé nebyla hloupost, jestli to mělo smysl. Chodila jsem po naší malé šatničce a přišlo mi, jako by mi najížděla droga, kterou vůbec nemám pod kontrolou. Mému mladšímu já by to asi úplně rozklepalo končetiny. Samotnou mě fascinuje, jak se moje tělo i mysl naučily během těch let v divadle fungovat.
Na premiéru se dorazila podívat i samotná autorka, ruská dramatička Esther Bol, která se po začátku ruské invaze na Ukrajinu rozhodla rodnou zemi opustit. Měla jste příležitost s ní o jejích zkušenostech mluvit?
Ano, Esther jsem znala už předtím. S režisérem Tomášem Soldánem a dramaturgyní Marinou Feltlovou jsme před dvěma lety v MeetFactory dělali inscenované čtení její hry Crime, která je o prvních dnech války na Ukrajině. Esther ji chytře poskládala ze zpráv ve facebookových skupinách nebo soukromých konverzací na WhatsAppu, protože právě tam se všichni o konfliktu dozvídali. Lidi hledali svoje blízké a zůstávali ve spojení jen skrz obrazovky smartphonů. I my jsme byli závislí na informacích ze sociálních sítí, kde na nás při scrollování vyskakovaly vyšívací stehy, recepty na špagety carbonara, videa s koťátky a záběry mrtvých lidí v Buče.
Naprostá křehkost se ve hře mísila s hrozným sarkasmem, což mi bylo na Esther blízké a podobně na mě působil i její text Máma. Proto jsme se ho s Tomášem Soldánem po rozhlasové hře pro Český rozhlas Vltava rozhodli zinscenovat i na jevišti Divadla pod Palmovkou. Když jsme s Esther po generálce seděli na terase v centru Prahy, u Mariny doma, říkala nám, že se jí naše provedení zatím líbilo ze všech nejvíc. A prý to neříká pokaždé. Pokud se nepletu, utekla z Ruska nejdřív do Izraele, kde měla díky babičce nárok na repatriaci. Teď žije ve Francii a snaží se naučit francouzštinu tak dobře, aby v ní mohla psát.
V půlce představení Máma zazní dovětek, v němž Esther Bol přirovnává nástup Vladimira Putina ke znásilnění, které hlavní hrdinka zažila v době, kdy se dostal k moci. Bylo vám blízké, že inscenace nese silný politický postoj?
Rozhodně. Přišlo nám, že když už děláme hru o holce, která vyrůstá v Rusku, měli bychom ji zasadit do kontextu současných událostí. Proto jsme se s Esther začali bavit o aktualizaci a nakonec přišla s dvoustránkovou vsuvkou, která je v představení totálním zcizením. Už po první premiéře jsme na ni měli dost rozporuplné názory. Někomu se zdála příliš násilná, což mi vzhledem k tématu přijde vtipné. Baví mě, když inscenace obsahuje jasný politický statement, právě takové divadlo chci dělat. Nechci hrát o tom, že se máme dobře.
Hra Máma je přitom spíš osobní, na politiku dojde opravdu jen uprostřed představení. Hlavní hrdinka Olja se v textu obrací k nepřítomné matce, která v osmadvaceti zemřela na rakovinu a zanechala jí po sobě ke každým narozeninám jeden dopis.
Ano, Esther navrhovala, abychom z inscenace Rusko úplně vymazali, aby se odehrávala v úplně jiném prostoru. Máma totiž není o Rusku, je to hra o duševním roztržení, o nejniternějším vztahu k vlastní duši. Což je téma, které svým způsobem řeší každý z nás a kterému jsem se v divadle už dlouho chtěla věnovat. Brala jsem to i jako pokus zbavit se všech osvědčených prostředků, které jsem si za celou svou divadelní kariéru osvojila. V jednu chvíli jsem je chtěla úplně zničit, jako bych byla rocková hvězda a naschvál zpívala zády k publiku. Lákala mě představa, že si budu někde ve tmě tichým hlasem mluvit k vlastní duši. Hra Máma byla ideální látka, abych si tenhle přístup mohla ohmatat.
Olja se snaží osvobodit od traumat, kterými ji její zesnulá matka i další členové rodiny zatížili. Musela jste se taky vypořádat s rodinnými vzorci, které vás svazovaly?
Určitě, jako asi všichni. Což mě přivádí k myšlence, kterou jsem teď zaslechla v podcastu Doba složitá s Annou Beatou Háblovou. Jeden filozof tam říkal, že každý člověk na světě má pocit, že je traumatizovaný. To je myslím dost výstižné, jenže v určitém věku už naše traumata nemohou fungovat jako omluva. Když si těžké zkušenosti nezpracujeme a nevědomě je předáváme dál, není to podle mě úplně v pořádku. Všem se nám párkrát za život naskytne příležitost, abychom se na sebe podívali z nadhledu, uviděli věci, které normálně nevidíme, a pokusili se je vyřešit nebo si je aspoň osahat.
Kdybychom tuhle šanci dovedli všichni využít, budeme mít v našich vztazích mnohem víc uklizeno. Teď možná jen přidávám svou troškou do už přeplněného kyblíku s popcornem, protože se o tom momentálně všude diskutuje. Spousta terapeutů říká, že jsme první generace, která o sobě mluví psychologickým slovníkem. Všichni mu rozumíme, všichni si můžeme cokoli diagnostikovat doma od kompu, což je samozřejmě ta odvrácená strana. Jinak je to ale jenom dobře.
Zároveň tím starší generaci často provokujeme.
Strašně. Když přijdete k rodičům na oběd a pak jim u jídla diagnostikujete PTSD nebo ADHD, nejsou z toho zrovna šťastní.
To mohu z vlastní zkušenosti potvrdit.
Taky jsem to zkoušela a opravdu to nefunguje.
Ve hře Máma zazní i myšlenka, jestli není od rodičů egoistické, když děti vnímají jako jediný smysl vlastního života a chtějí, aby byli jejich pokračováním. Což je taky provokativní.
Ano, ale je to pravda. Nikdo si děti nepořizuje proto, aby obohatil svět o nové podmořské biology. Většina z nás je chce proto, aby náš život získal smysl. Na druhou stranu bychom se kvůli tomu neměli cítit provinile, protože to máme evolučně dané, je to naprosto přirozené. Jenom by na to rodiče měli myslet, když už jsou třeba unavení a vyhořelí, nebo když si pořídí děti, které pak nemohou vystát.
To mi přijde jako hezký oslí můstek k pořadu Protivný sprostý matky, který jste točila pro Českou televizi, zrovna když jste byla těhotná.
Ano, tuhle práci jsem paradoxně získala díky tomu, že jsem otěhotněla. Což jinak nemůže říct skoro žádná žena, snad kromě maminek, které točí reklamy na různé těhotenské potřeby. Režisérka Lucie Macháčková se mi původně ozvala s úplně jiným projektem. Řekla jsem jí, že na casting klidně přijdu, ale že za sedm měsíců rodím. V telefonu bylo chvíli ticho a pak se Lucie vytasila s nabídkou na talk show Protivný sprostý matky. Líbilo se jí, že pořad nebude uvádět vyučená moderátorka, ale někdo, koho otázky spojené s mateřstvím přirozeně zajímají.
Mluvila jsem se ženami, které měly fakt přenádherné myšlenky. Marketingová manažerka Věrka Koukalová třeba říkala, že existuje jen málo věcí, které za vás nemůže udělat někdo jiný. Což jsou přesně slova, která v devátém měsíci těhotenství potřebujete slyšet. Musím říct, že mi ta zkušenost hodně pomohla. Každý stav, který pak přišel, jsem už měla díky svým hostkám pojmenovaný. Vzájemné sdílení osobních zkušeností mi pomohlo k většímu nadhledu.
Dceři Bertě už jsou teď tři roky. Býváte méně protivná a sprostá, než když byla malá?
Ten název režisérka a scenáristky vybraly právě proto, že není možné, aby se matky celý den usmívaly. Ani ta maminka, která nám uvolňovala místo tady v kavárně, určitě neměla nic proti nám, jenom toho na ni bylo moc, tak to na ní bylo vidět. A co se týče mě, chvíli mi samozřejmě trvalo, než jsem se vrátila ke svému dřívějšímu životu a zjistila, že je to teď ještě lepší než předtím.
Jasně, starat se o dítě bývá náročné, není to monstera. I díky Protivným sprostým matkám mám ale pocit, že se ze mě stala až skoro hledačka vtípků o mateřství. Někdy to možná s nadhledem přeháním. Uvidíme, co řekne dcera za pár let, jestli jsme s Tomášem (režisérem a hercem Tomášem Dianiškou - pozn. red.) nebyli moc free. Nejsme žádní profesionální rodiče, snažíme se být takoví, jací jsme byli předtím, a ukazovat Bertě, co se nám na životě líbí. Tak uvidíme, jaké to přinese plody.
Tereza Dočkalová (36)
- Vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, kde po škole nastoupila do angažmá v Komorní scéně Aréna. V roce 2012 získala Cenu Thálie pro herečku do 33 let. O rok později se stala členkou souboru pražského Divadla pod Palmovkou.
- Za hlavní roli v Ibsenově Noře obdržela další Thálii - tentokrát v kategorii nejlepší ženský činoherní výkon. Zazářila ale i jako Isabela v Shakespearově Něco za něco, Mefistofeles v Goethově Faustovi nebo Dora Idesová v dramatizaci románu Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové.
- Upozornila na sebe také jako moderátorka satirických pořadů Branky, body, kokoti a Kokoti na neděli nebo talk show Protivný sprostý matky. Filmoví a televizní diváci ji mohli vidět ve snímku Brutální vedro či seriálu Metoda Markovič: Hojer.
K matkám, které se chtějí vrátit do práce, není český systém zrovna vstřícný - ať už jde o dělení rodičovské s partnerem, zkrácené úvazky nebo dostatek jeslí a školek. V umělecké branži na dilema mezi kariérou a mateřstvím letos upozornila Daria Kashcheeva během svého proslovu na Českých lvech. Jakou zkušenost máte vy?
Já jsem byla doma první tři měsíce, pak už jsem zase pomalu nastoupila do pracovního procesu. Jenom ne toho divadelního, který je z hlediska času i hereckých ponorů asi nejnáročnější. Co se ale týče točení, načítání audioknih a dalších projektů, za celé tři roky jsem se nezastavila. Díky bohu. Fakt obdivuju všechny ženy i muže, kteří jsou schopní zůstat doma déle. Sama jsem trochu nervák, živelnější člověk, který dlouho neposedí. Strávit tři roky na rodičovské by mě tedy zabíjelo.
Výhodou je, že audioknihy načítám třeba v rámci třech týdnů a na televizních nebo filmových projektech mívám třeba sedm natáčecích dnů. Obojí dělám nárazově, což je super. Největší výzva je sednout si k diáři a naplánovat na každý měsíc malý festival hlídání. Naštěstí mám kolem sebe velkou komunitu přátel, díky které festival dobře funguje. Vůbec nejsem příznivec toho, že systém zavře matku s dítětem na tři roky doma. Na tom podle mě není nic tradičního. Tradiční je být součástí kolektivu, ne že vás z něj vyřadí.
Sama tedy ale na chyby systému tolik nenarážíte.
Je to tak. Tím, že mám svobodné povolání, páruje se mi práce s rodičovstvím mnohem lépe. Když si zařídíte, že vám po šestinedělí bude někdo jezdit s kočárkem kolem divadla, nemusíte být doma ani chvilku. Dariinu proslovu na Českých lvech ale úplně rozumím. Uvědomuju si, že mám obrovské privilegium - když mě v divadle nebo kdekoli jinde chtějí, snaží se mi přizpůsobit, což pořád není samozřejmé. Proto bych si přála, aby to bylo takhle dobře nastavené pro všechny matky.
Do povědomí diváků jste se zapsala taky jako rozhněvaná mladá feministka ze satirických pořadů Branky, body, kokoti a Kokoti na neděli. Oba už ale skončily, druhý zmiňovaný na přelomu roku. Nechybí vám?
Jasně, že chybí. Scenáristky teď společně s režisérem Petrem Cífkou debatují, jakým způsobem bychom mohli pokračovat. Já zatím zůstávám ve vyčkávací pozici, ale pokud by se nějaký nápad ujal, určitě bych do další mutace šla. Jenom si říkám, že bychom formát měli trochu obměnit. Původně jsme točili v otevřených kanclech, jenže jsme tam samozřejmě všechny dost štvali. Proto jsme se museli přesunout ven, kde to někdy bývalo ostré. Pořvávat pořád dokola na ulicích mě už popravdě moc nebavilo.
