Sehnat vyhlášeného sudetského řezníka po telefonu není vůbec jednoduchý úkol. Číslo, které visí na webových stránkách, nejdříve zvedá jeho manželka s tím, že muž zrovna někam odjel a nikdo neví, kdy se vrátí, protože telefon nechal v kanceláři v řeznictví. Podruhé zvedne telefon pro změnu jedna z Kloučkových dcer, která v rodinném podniku taktéž pracuje.
Klouček opět není k zastižení, ale slibuje, že mu u telefonu nechá vzkaz, aby zavolal nazpátek. Do třetice všeho dobrého se z telefonu konečně ozve: "Klouček, prosím?" Nicméně opět se nejedná o Kloučka seniora, ale Kloučka juniora, dalšího člena řeznického klanu, který obstarává chod firmy nedaleko raspenavského nádraží. "Já vám ho na ten rozhovor domluvím," slibuje syn, "ale varuju vás. Pusu nezavře."
Když pak Karel Klouček senior usedá s turkem ve skle ke stolu v kuchyňce ve druhém patře nad řeznickou výrobnou, je jasné, co měl jeho syn na mysli. "Už táta chtěl být řezníkem, ale protože byl sudetským Němcem, tak nemohl, to po válce zkrátka nešlo. Většinu rodiny, babku a jeho sourozence, odsunuli, ale na něj se zapomnělo. Do padesátého osmého roku vůbec nevěděl, co se s nima stalo," vypráví Klouček.
Kromě Kloučka sedí u stolu i pohublý starší muž, ten na rozdíl od něj nekouří, ale láduje rohlík s tlustou vrstvou másla. "To je Igor. Z Ukrajiny," pokyne směrem k němu. Muž mu vrátí tázavý pohled a Klouček pokračuje. "Víte, kolikrát jim tam zdražili od začátku války elektřinu? Patnáctkrát! Takže když se vztekám, že nám asi jen pětkrát, vzpomenu si na Igora, že je to ještě furt dobrý. A tak je tady a maká, aby to doma mohl všechno poplatit," vypráví. Igor se tváří, že rozumí, co řezník povídá, v jednu chvíli ho ale přeruší. "Já veršiky," usmívá se a u toho žvýká rohlík. "Psal básničky a dělal učitele," překládá bez zaváhání řezník. Když se pak Igor zvedne a jde si po svém, vypráví Klouček dál.
Zvířecí koncentráky
"Mně prostě jídlo chutnalo odmalička. A nejen maso, kompoty jsem taky zavařoval. Na zahradě jsem měl kamna, abych nenadělal bordel v baráku," vzpomíná nostalgicky řezník. Skutečnost, že se v patnácti rozhodl jít do Frýdlantu na jatka do učení, tak není příliš překvapivá. Podnik, který dnes vede, otevřeli s manželkou v roce 2005. "Žádná banka nám tehdy nechtěla půjčit peníze na koupi provozovny, prý když nemáte historii a zkušenost, tak zkrachujete," odfrkne si.
O téměř dvacet let později je jasné, že se banka mýlila, Kloučkovo řeznictví má pověst po celém Libereckém kraji a lidé sem pro maso neváhají jezdit i z větší dálky. "Ideální to ale taky není," drží se Klouček při zemi. Když přijde řeč na to, odkud bere do podniku maso, zachmuří se. "Pořád se snažíme brát české maso, ale doba je zlá a drobným zemědělcům nepřeje. Malý sedláček s dvaceti kravičkami a třeba stovkou prasátek nemá pomalu šanci přežít, protože velkochovy ho s cenou převálcují," zbrunátní muž.
"Jsem sice řezník, zabil jsem tisíce zvířat, ale podmínky, která mají zvířata v takových chovech, to je regulérní koncentrák. Nehledě na to, že dneska jsou v těch chovech obrovská stáda zvířat, 20 tisíc prasat, 50 tisíc slepic. A všechno pohromadě. Když třeba vypadne elektřina, tak se ta zvířata prostě udusí, protože jinak se tam pořádně vzduch nedostane," vypráví Klouček s neskrývaným rozhořčením.
Mám cukrovku, no a co
Když po chvíli vychladne, zvedne se od stolu a zamíří po schodech dolů do výrobny masných výrobků. Podnik je vysmýčený, bude teď pár dní zavřený, Kloučkovi totiž míří na dovolenou. "To jste měla přijet v pondělí, to byly fronty až ven na parkoviště, všichni si přijeli pro zásoby," tetelí se Karel Klouček, zatímco přechází z místnosti do místnosti, kolem velkých kovových háků, udíren a štendrů s už vyuzenými klobásami.
"Člověk by měl dělat, co ho baví. Mě jídlo bavilo vždycky a nikdy nepřestalo, a je jedno, jestli maso nebo sladký. Cukrovku mám, ale stejně mi to nedá," krčí muž rameny. Když na konci rozhovoru přijde řeč na autorizaci, mávne Karel Klouček rukou. "Prosím vás, s tím jděte do háje, tady co se řekne, to platí," říká s cigaretou v puse. Mezitím přijíždí na parkoviště auto s německou poznávací značkou. "Ajaj, všude cedule, že je zavřeno, ale oni stejně přijedou, no snad nebudou moc naštvaní," podrbe se na hlavě řezník při pomyšlení, že zákazníkům, kteří vážili cestu z nedalekého Německa, nemá dnes co nabídnout. "Ale co, oni se stejně vrátí. Vědí, kde jim chutná," uzavírá Karel Klouček.
