Elena Lacková se narodila v roce 1921 poblíž Velkého Šariše na východě Slovenska a jako jediné dítě z romské osady dokončila obecnou i měšťanskou školu. Další plány jí ale znemožnila protiromská opatření za druhé světové války. Místo studia se tedy za války vdala a porodila první tři děti. Právě prožité válečné hrůzy však byly nakonec zásadní pro její další kariéru. Po válce napsala hru Hořící cigánský tábor, který byl obrazem genocidy Romů.
Lacková coby začínající literátka prý nejdřív neměla mezi ostatními Romy příliš pochopení, když drama sepisovala při provizorní svíci z brambor. "Nejprve se jí Romové smáli, že chce tvořit hru. Možná měli po válce také jiné starosti než divadlo. Ale nakonec byli rádi, že mají svou 'Ilonku', jak jí říkali. Třeba i když potřebovali s něčím pomoct, šli za ní," vypráví režisérka.
Podívejte se na trailer k filmu O baripen (2023)
Hra, kterou Elena Lacková napsala, byla nakonec mimořádně úspěšná a měla dvouleté turné po Slovensku. Úspěch ji vynesl do čela romského veřejného života. Stala se osvětovou inspektorkou na Krajském výboru v Prešově, usilovala o emancipaci Romů, angažovala se v Červeném kříži. Přesto všechno prožila celý život v relativní chudobě. Možná i proto, že se ráda dělila s těmi, kteří na tom byli ještě hůř.
Rodina silných žen
Režisérka Vera Lacková měla to štěstí, že se s Elenou Lackovou setkala jako dítě. Upozorňuje však, že mezi nimi není příbuzenský vztah a že jsou pouze jmenovkyně. "Ale tenkrát mě překvapilo, že má stejné jméno jako já, a chtěla jsem být jako ona, také spisovatelka. Spisovatelkou nejsem, ale jsem ráda, že jsem její příběh mohla zpracovat do dokumentárního filmu," oceňuje.
Vera Lacková se ve své filmařské práci dlouhodobě soustředí na rehabilitace romské historie. Svým předchozím filmem Jak jsem se stala partyzánkou ukazovala na příběhu svého praděda, který ukazuje, že Romové nebyli ve druhé světové válce pouze oběťmi, ale i odbojáři. Elenu Lackovou chce zase připomenout jako inspirativní ženu, která však v majoritě není tolik známá.
"Doufám ale, že Romové ji znají. Pro mě osobně je zdrojem inspirace, vzorem hrdé, vytrvalé a cílevědomé ženy, která si šla za svým. Dokázala v životě mnoho navzdory tomu, že nevyrůstala v ideálních podmínkách a během holokaustu zažila opravdu velké tragédie," říká s tím, že inspirativní ženou je také Elenina pravnučka Alžběta Ferencová.
Ta se vydala podobně jako její prababička na uměleckou dráhu. Působí jako tanečnice, modelka, herečka a pod pseudonymem Zea také jako hudebnice. Čeští diváci ji zaregistrovali pravděpodobně jako Ivetu ve stejnojmenném seriálu Petra Kolečka a Jana Hřebejka. Přes to, jak významná byla prababička Alžběty Ferencové, režisérka zmiňuje, že se s jejím příběhem více seznámila až během natáčení.
"V její rodině se samozřejmě vědělo, že babička byla významnou osobností a spisovatelkou, ale Alžběta si to začala výrazněji uvědomovat a objevovat až později. Já jsem se rozhodla vyprávět příběh Eleny Lackové skrze paralelu mezi jejich životy a doufám, že se v tom najde hodně žen," říká s tím, že jednatřicetiletá Alžběta Ferencová dnes čelí tlakům na to, aby se stala matkou stejně jako kdysi její prababička.
Historie Romy a Romky odsouvá
Kromě magického vyprávění Eleny Lackové zaujala její jmenovkyni Veru na jejím životě a díle nejvíce právě otázka postavení žen. "Z jejích vzpomínek jsem se dozvěděla, že nenacházela v komunitě pochopení, protože nebyla vdavekchtivá. Nakonec ale žila tradičním způsobem života, i když si to tak nepředstavovala," říká režisérka. Dodává, že je pro ni inspirativní i to, jak spisovatelka kombinovala kariéru s rodinným životem. Sama je totiž matkou malého dítěte.
Elena Lacková ostatně dostudovala Karlovu univerzitu v roce 1970. Tehdy jí bylo 49 let a už byla devítinásobnou babičkou. Zvolila si obor Osvěta a novinářství na filozofické fakultě a stala se první Romkou v Československu s vysokoškolským diplomem. Vera Lacková věří, že jí studium pomohlo v dalším rozvoji. Smutným faktem ale zůstává, že její úspěch potřebnou změnu nedostartoval, více Romů na vysoké školy chodit nezačalo.
"Myslím ale, že v té době nemělo vysokou školu ani tolik Slováků. Na druhou stranu dnes stále nestuduje vysoké školy tolik Romů a Romek, kolik by mohlo, i když je to mnohem lepší než v té době," srovnává Lacková. Zmiňuje také, že Romům dnes chybí silná literární osobnost, jakou byla Elena Lacková. A pokud už nějaká kniha romského spisovatele či spisovatelky vyjde, je problém ji dostat do knihkupectví, protože o ně nemá majorita zájem. "Mám problém tam sehnat třeba i romské pohádky pro dítě," dodává.
S tím možná souvisí i fakt, že kniha vzpomínek Eleny Lackové s názvem Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou vyšla v češtině již v roce 1997, kdežto ve slověnštině až letos. Spisovatelka, která zemřela před dvaceti lety, měla problém se s ní probojovat. Dokončila ji už v roce 1986, ale vydavatelé ji odmítali. Pomohlo ji až rozhlasové vysílání. Za to, že kniha vyšla v češtině o tolik dříve, vděčíme Mileně Hübschmannové, zakladatelce české romistiky, která vzpomínky Eleny Lackové nahrála, přepsala do knihy a následně se postarala i o překlad z romštiny do češtiny.
Režisérka chce svou tvorbou připomenout, že i Romové a Romky byli aktéry významných historických událostí. "Historici nás z nějakého důvodu stále odsouvají na okraj. Ve skutečnosti byli přítomní u většiny dějinných předělů, jako bylo Slovenské národní povstání," připomíná. "Já se pokouším měnit narativy, které v souvislosti s Romy panují. Je důležité, abychom na historii nezapomněli a neopakovali jisté chyby," uzavírá. Dokumentární film je nyní dostupný na některých streamovacích platformách.
