Silné úzkosti obrátily rodině život vzhůru nohama. Pomohl jí tým včasné intervence

Štěpán Plaček Štěpán Plaček
21. 2. 2021 14:56
Michal s Adélou žili do začátku podzimu 2019 stejně jako mnoho jiných mladých rodin – byli naplno vytíženi péčí o dvě malé děti, zaměstnáním a starostmi s rozestavěným domem. Vše se změnilo ve chvíli, kdy byla paní Adéla hospitalizovaná v nemocnici se zánětem průdušek. Během léčby u ní propukly psychické obtíže, které vše převrátily vzhůru nohama.
Foto: Shutterstock

Adéla začala prožívat silné úzkosti a stavy, které jí znemožnily péči o velmi malé děti. Ztrácela kontrolu nad praktickými záležitostmi a život rodiny, dosud podřízený výchově dětí a starostem o zařizování vlastního bydlení, se od základů proměnil.

Pro oba manžele bylo obtížné se v nové situaci zorientovat. Rychle proto vyhledali odbornou pomoc. Za klíčový okamžik dnes považují chvíli, kdy jejich domov, na základě předchozího pozvání, navštívili pracovníci týmu včasné intervence. Jedná se o odborníky, kteří se specializují na včasnou podporu lidem se začínajícími psychickými obtížemi.

Adéla s Michalem o jejich působení mluví s velkým vděkem jako o pomoci, která pro ně byla skutečnou záchrannou brzdou. Oba manželé vyprávěli svůj příběh při osobním setkání v parku, kde rádi tráví čas se svými dětmi.

Můžete popsat, v jaké situaci vás krize zastihla?

Michal: My jsme taková běžná rodina, máme malé děti, je to opravdový zápřah. Bydlíme v nájemním bytu, do toho máme rozestavěný dům, kam jsme se chtěli už loni nastěhovat. Já jsem stále přebíhal mezi prací a domem. Na manželce ležely všechny věci, které se týkají domácnosti a dětí. Byla v zápřahu tak jako já. Začátkem září roku 2019 Áďu hospitalizovali se zánětem průdušek a tam se v podstatě vše nastartovalo. Když jsem s Adélou telefonoval, tak jsem od ní vždy slyšel výzvy typu: "Míšo, přijeď, něco se se mnou děje, tři dny jsem nespala," a podobně.

Jak jste hospitalizaci prožívala a co se tam stalo?

Adéla: Asi v polovině hospitalizace mi začal lítat tlak a měla jsem bušení srdce, začala jsem být úzkostná, jednání zdravotníků jsem brala víc osobně než předtím. Takže jsem reagovala na sestřičky způsobem "nemusíte se mi smát do očí" a měla podobné poznámky, které si jinak necháte spíš pro sebe. Přišla jsem do špitálu vyčerpaná a unavená, měla jsem pocit, že se rozsypu. Poprvé jsem byla delší dobu bez svých dětí. Sestry a doktoři, kteří mě poslední tři dny v nemocnici viděli, mě slyšeli říkat: "Nemůžu spát, nemůžu zastavit myšlenky, všechno se zrychluje, mám extrémní žízeň, piju pět až šest litrů vody denně, potřebuji od vás pomoc…"

Dostalo se vám pomoci v tomto smyslu?

Adéla: Brala jsem v ty dny třeba tři lexauriny (léky proti úzkosti, pozn. red) denně, ale nic to nezměnilo. Lékařka mi řekla, že mám panické ataky a že mám po propuštění vyhledat pomoc od psychologa. Ale konkrétní a největší pomoci se mi dostalo od sanitářky, která též vnímala, co se se mnou děje, a napsala mi na kus papíru kontakt na krizové centrum a Linku naděje. Ten papír u sebe nosím dodnes. Za to jsem jí velmi vděčná, protože to byl první krok. Do krizového centra jsme s manželem jeli po propuštění z nemocnice. Dostala jsem tam rady, že se mám zvolnit tempo v domácím prostředí a vyhledat pomoc lékaře. Sestřička mi navíc dala při odchodu do ruky leták týmu včasné intervence. V tu chvíli jsem ho jen dala do kabelky.

Jaké to bylo po návratu domů?

Adéla: Následoval týden, kdy jsem se cítila vůbec nejhůř a měla jsem různé stavy. Nejde to zastavit, všechno se zrychluje! Takto přesně jsem se cítila v závěru hospitalizace a následné dny po propuštění jsem cítila veliký tlak, který narůstal, a já se ho snažila unést sama. Postupně jsem se všeho bála, nemohla jsem se najíst, nemohla se soustředit na holky, fyzicky jsem značně zeslábla a rozhodně jsem nebyla schopná fungovat doma. Bydlela jsem chvíli na penzionu, který mi manžel zaplatil na moji prosbu kousek od domova. Pro mne to byly dny hrůzy, samota na takový průšvih není dobrý lék, ale to jsem nemohla vědět.

Zrychlovalo a zpomalovalo se mi myšlení, nemohla jsem to korigovat. Prožívala jsem hrozné strachy a vyčerpání. Moje situace se nezlepšovala a horizont návštěvy u psychologa v rámci mnoha týdnů se zdál strašně dlouhý. Věděla jsem, že v tomto stavu nesmím být zodpovědná za holčičky, že nejsem schopná se o ně postarat. Nevěděla jsem, jak s nimi jednat, jako by se mi ztrácely.

Jak jste, Michale, zvládal tuto situaci v době po návratu vaší ženy z nemocnice?

Michal: Stále jsem byl v běhu mezi stavbou a zaměstnáním, snažil se vše stihnout a měl dojem, že to musí zvládnout i manželka. Když Adéla nebyla doma, tak mi večer pomáhala moje máma uložit děti. Áďa pak - po těch několika hrozných dnech strávených v penzionu - trávila večery a noc už zase doma. Začala se postupně opět zapojovat do péče. Bohužel jsem jí ne vždy dostatečně naslouchal.

Asi nebylo snadné se v té situaci pro vás zorientovat a hledat další pomoc.

Michal: Manželka vyhledala pomoc víceméně sama. Což klobouk dolů, že to v tom stavu zvládla.

Adéla: Částečně se mi ulevilo poté, co jsem od své obvodní lékařky dostala předepsaný Atarax (lék odstraňující úzkost, pozn. red.). V dalším týdnu jsem byla u psycholožky a tím pádem věděla, že jsem se dostala do péče odborníka. Měla jsem pak i stanovený termín u psychiatra. Mnoho lidí mi pomohlo, můj bratr a další, jsem jim velmi vděčná. Ale tehdy jsem potřebovala pomoc s mnoha praktickými věcmi, například doprovodit do banky, s hlídáním dětí a podobně. Špatně jsem se totiž soustředila a byla jsem fyzicky velmi vyčerpaná. Tehdy mě oslovil ten leták týmu včasné intervence, který jsem měla u sebe od návštěvy krizového centra. Nakonec jsem jim zavolala, jestli by mně nemohli pomoci.

Jak probíhal první kontakt s týmem včasné intervence?

Michal: Začátek byl takový, že dvě paní stály ve dveřích a manželka mi říká: "Míšo, já musím ještě někam odskočit, popros je, aby ti pomohly donést dolů prádlo, případně ať to pověsí." Vůbec jsem nevěděl, že za námi jde taková vysoce odborná pomoc.

Mysleli jste, že půjde hlavně o praktickou výpomoc?

Adéla: Ano. Já jsem to brala tak, že mi budou pomáhat s domácností, že někdo přijede, když nebudu moci něco udělat, a podobně. Ve dveřích stála paní Lucka se svou kolegyní z týmu a já na ně všechno vychrlila, s čím vším potřebuji pomoci. Ony mi ani nestihly říct, že z jejich strany jde o komplexní psychologickou pomoc. Ale řekly, že mi pomůžou, a domluvily jsme další termín, s tím, že můžeme být příště spolu třeba s dětmi venku, protože jsem si stěžovala, že se nemůžu soustředit na to, abych je uhlídala.

Jak často za vámi domů lidé z týmu přijížděli?

Adéla: Ze začátku velmi často, každý týden. Bylo to velice zásadní. Byla jsem objednaná k psychiatrovi, ale členové týmu mi řekli, že oni sami mají v týmu psychiatra, který může přijít i domů. A zda chci, aby přišel. Já jsem řekla, že by to bylo super, protože manžel mi vůbec nerozumí. V tom úzkostném stavu jsem měla pocit, že mě manžel zradil, že mi nechce pomoci. Že se stará jen o děti, ale kdo pomůže mně? Tým mi nastavoval zrcadlo a pomohl pochopit právě třeba to, že manžel se o mě stará velmi dobře. Pomohli nám tu situaci ustát, otevřít nám oběma oči. Pochopit, co cítí ten druhý, protože my jsme to nevnímali.

Michal: V ten okamžik, kdy k nám lidi z týmu přišli, jsme měli příležitost si o věcech skutečně popovídat. V tom běhu jsme se k tomu nikdy sami pořádně nedostali. Standa, psychiatr z týmu, k nám chodil v prvním období opravdu každý týden a chtěl, abych byl vždycky u každého sezení, protože věděl, že nejde jen o manželku, ale o naši celou rodinu. Můj postoj do té doby byl - Áďa má nasazené léky, zavře se doma a bude to dobré. Tým mi otevřel oči, řekli mi, že se s Adélou děje něco velmi neobvyklého a musím ji chápat. Pochopil jsem také, že nešlo jen o vyčerpání, jak jsem si to na začátku vysvětloval. 

Adéla: Ano, Michal mě nejdřív nerespektoval a nechápal, že se děje něco hrozného. Myslel, že jsem "jen" vyčerpaná. Abych to shrnula, tým včasné intervence nám dal záchrannou brzdu, naučil nás vzájemně se chápat v úplně nové situaci. Dokázat o těch věcech mluvit.

Dostalo se vám od týmu ještě jiné pomoci vedle návštěv psychiatra?

Adéla: Tým nám dal například kontakt na charitu, která nám poslala konkrétní lidi na výpomoc. Jednou týdně nám nakoupili nebo šli s holkama ven. Pomoc charity byla veliká a podstatná ještě i teď na jaře.

Kdy to pro vás vlastně skončilo, to nejhorší krizové období?

Adéla: Pro mě asi ve chvíli, když Standa, psychiatr z týmu, poznamenal, že už se o tom bavíme v minulém čase. To bylo asi na konci listopadu. Tedy skutečná krize trvala zhruba tři měsíce. 

Nezatížila tato krize nějak vaše vztahy, například v širší rodině?

Adéla: V rodině to máme narovnané. Opět díky lidem z týmu, protože se setkali nejen s mým manželem, ale třeba i s mými rodiči. Těm se hodně ulevilo, protože mohli dát najevo emoce, které pociťovali. O tom jsem neměla předtím ani tušení.

Využíváte ještě nyní nějakou další jinou pomoc typu psychoterapie?

Adéla: Ano, využívám. Dostala jsem se v průběhu krize do péče psycholožky, se kterou jsem se zpočátku viděla prakticky též každý týden. Vedla mě v úplně základních věcech, třeba abych na sebe nezapomínala, abych chodila včas spát. Šlo o jednoduché věci, které byly ale velmi podstatné, protože v těch úzkostných stavech se ve všem ztrácíte. V této péči jsem dosud.

Michal: Psycholog je nyní podporou hlavně pro Áďu, ale pro mě je podstatné, jak tým zafungoval v klíčovou dobu pro nás pro všechny. Díky tomu jsme to ustáli a zvládli v relativně dobrém čase. Není to ještě úplně celé za námi, ale myslím, že za tím už můžeme udělat čárku, když ne tečku.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s projektem VIZDOM, který poskytuje včasné intervence. Týmy VIZDOM působí v Plzni, v Blansku a na Praze 8. Kontakty na jednotlivá regionální pracoviště můžete najít na www.vizdom.cz.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Nové radní České televize poslanci nezvolili. Není jasné, kdy se k volbě znovu dostanou

Sněmovna v úterý čtveřici členů Rady České televize nevolila. Předseda opozičního klubu lidovců Jan Bartošek si po zhruba půlhodinové debatě k výběru televizních radních vzal přestávku do konce jednacího dne, poslanci se opět sejdou ve středu. Kdy bude výběr členů rady pokračovat, není jasné.

K odkladu volby vyzývá část opozice i Senát. Mezi adepty jsou i lidé, kteří podle kritiků představují ohrožení nezávislosti veřejnoprávní televize. Pirát Tomáš Martínek dnes neprosadil návrh, aby výběr pokračoval až potom, co sněmovní volební výbor posoudí výtky senátní mediální komise. Bartošek zase chtěl, aby se výbor zabýval zákonností postupu nynější členky televizní rady Hany Lipovské.

Zdroj: ČTK
Další zprávy