Praha – "Společnost tlačí na člověka, aby byl hubený. Okolí tlačí na to, aby jedl," vysvětluje psycholožka a odbornice na hubnutí Iva Málková jeden z problémů dnešní doby. 

Před 25 lety založila společnost STOB (STop OBezitě), proti nadváze bojuje kognitivně-behaviorální psychoterapií. Problém obezity je podle doktorky Málková převážně v hlavě. Terapií dovádí své klienty postupnými krůčky k uvědomování si svého chování a naučenými technikami pak mění jejich styl života i stravovací návyky.

Oproti ostatním dietologům razí myšlenku, že i hubnutí musí být člověku příjemné.

Aktuálně.cz: Je přejídání jednou ze závislostí, nebo jde jen o špatný návyk?

Iva Málková: Úplně bych to závislostí nenazývala. U obezity nejsou abstinenční příznaky fyziologické, jak je tomu například u kouření, ale spíše duševní.

Obézní člověk není často v konzumaci potravin svým pánem, ale jí to, co mu určuje prostředí, které ho provokuje ke konzumaci nevhodných potravin. Člověk s kily navíc často nejí tedy z hladu, ale má naučeno reagovat na určité podněty jídlem. Tuto duševní závislost řešíme tzv. kognitivně-behaviorální psychoterapií. Měníme nejen chování člověka, ale i jeho nevhodné myšlení a emoce, které jsou často příčnou jídla navíc.

A.cz: Jak se vůbec takové reakce naučíme?

Například když dítě zabrečí, dostane rohlík, přestože potřebuje matčinu pozornost nebo jen přebalit. Brzy se pak naučí, že stres se řeší jídlem a v dospělosti už nad tím nepřemýšlí a jedná automaticky. Přijde napětí, vezme si jídlo, napětí poklesne, odmění se tedy za nevhodné chování a chová se tak stále.

Jídlem neřešíme pouze stres, ale umocňujeme si jím i pohodu. Když je dítě hodné, dostane bonbon. Naučí se tedy, že k pohodě patří jídlo, ke kávě tatranka, ke knížce zase něco jiného. Tak jako Pavlov, který učil slintat psy na zazvonění zvonečku nebo rozsvícení světla, stejně tak to mají napodmiňované obézní. Nejedí z hladu, ale v reakci na určitý spouštěč a nutí je k tomu toxické prostředí.

A.cz: Co myslíte toxickým prostředím?

Uvedu příklad. Dříve nás nenapadlo dát si v kině popcorn. Tehdy jsme ani netušili, co to je. Teď si člověk v důsledku toho, že celé kino voní, koupí popcorn bez přemýšlení. Když vyjdeme z kina, nutí nás to zamířit k fastfoodům, protože po popcornu, který má vysoký glykemický index, poklese právě po cca dvou hodinách hladina cukru v krvi a my máme hlad. Jsme otroky prostředí, které nás provokuje k nevhodným návykům. Manipuluje s námi a my se mu podřizujeme.

Koupíme si velké zlevněné balení, a protože ho už máme doma, prostě ho sníme. Kvůli reklamě, která vychází z podmiňování, si do košíku dáme sušenku. Sušenku máme spojenou se šťastnou rodinkou se psem, což v nás budí libé pocity. Ani nemusíme vědět, jak chutná, jen se nám vybaví ten líbivý vjem spojený s reklamou. Dříve nás prostředí tolik neatakovalo.

Související

Slimáková: Držet dietu? To nemá se zdravím nic společného

A.cz: Jaký podíl na tom mají rodiče a výchova?

Když máte úzkostnou matku, můžete být také úzkostná díky genům i výchově. Když vyrůstáte v rodině, kde vám rodiče neustále připomínají vaši váhu, k tomu všemu po vás štíhlost vyžaduje i společnost, potom je v člověku zakódované schéma, že kila jsou hodnotou osobnosti. Dáváte si pak nereálné cíle ve vztahu k váze, ke způsobu hubnutí. Při jakémkoliv vybočení ze svých nereálných předsevzetí se lidé s kily navíc obviňují, že selhali, a následuje přejídání a sbírání sil na další hubnutí. Díky těmto negativním myšlenkám pak prohubnou život. Pokud chce člověk zhubnout trvale, musí změnit i své černobílé myšlení.

A.cz: Takže celý problém přejídání vězí jen v naší hlavě?

Samozřejmě. Je důležité, aby lidé dodržovali jistá pravidla, vyhýbali se nasyceným mastným kyselinám a jednoduchým cukrům, ale jinak je to vše v hlavě. Proto jsou tu psychologové, aby lidem s nadváhou pomohli změnit návyky.

A.cz: Člověk, který tvrdí, že se snaží, ale přesto nehubne, se tedy jen nevymlouvá? Když to nemá srovnané v hlavě, tak váha prostě dolů nepůjde...

Půjde, ale poté zase nabere. Společnost tlačí na člověka, aby byl hubený. Okolí tlačí na to, aby jedl. A co teď? Proto přijde obchodník s hubnutím a člověk podlehne a koupí si nějaký nesmysl. Proto se tvoří nové a nové produkty a tlak na lidi, aby hubli, vzrůstá. Následkem toho se jídlo stává modlou a vznikají nové diagnostické kategorie, jako je například ortorexie, kdy se člověk nadměrně zaobírá jídlem. Takový člověk nesní potravinu, aniž by věděl, jakou má energetickou hodnotu, jestli je bezlepková nebo bio.

Nadměrné zaobírání se hubnutím podporují i nevhodné nabídky na internetu, které mohou přispívat k poruchám příjmu potravy. Nabízí se například averzivní terapie, což je v podstatě léčba alkoholiků, kdy se spojuje něco nepříjemného (antabus vyvolávající zvracení) s tím, co se chceme odnaučit – tedy tomto případě s alkoholem. Na internetu se tak lidem nabízela představa čokolády, jejíž konzumaci se chceme odnaučit, s negativní představou, v tomto případě exkrementem. Takové postupy jsou bez odborného vedení v případě jídla nebezpečné a mohou přispívat ke vzniku poruch příjmu potravy.

A.cz: Je vůbec nějaká dieta, pod kterou byste se podepsala?

Slovo dieta bych úplně vypustila. Další teorie učení, operantní podmiňování, říká, že člověk dělá jen to, co je mu příjemné. Jeho chování je tedy určováno důsledky. Když je mu změna nepříjemná, nebude to dělat, nebo jen provizorně a už se těší, až toho nechá. A protože se člověk musí kontrolovat celý život, musí to být kontrola pokud možno příjemná.

Sama jsem byla obézní dítě a dnes vážím tolik, co v osmnácti letech. Také mám mírnou nadváhu, ale vím, že nemá smysl, abych se snažila dostat pod váhu, která mi je vlastní. Když budu mít chuť na dort, dám si ho bez výčitek a jsem natolik vycvičená, že to ve mně nevzbudí výčitky. U lidí s obezitou je to ale buď, anebo. Buď drží šílenou dietu a v momentě, kdy to poruší, tak místo toho, aby se pochválili, že to tak dlouho vydrželi, jim automaticky naskočí negativní myšlenky a začnou se přejídat. Takoví lidé jsou neustále nešťastní, celý život hubnou a mají pocit viny.

Mezitím nám slečna v kavárně přinesla čaj a zeptala se, jestli potřebuji cukr, což jsem s díky odmítla.

Tady jste viděla klasický vliv prostředí. Buď vám dají cukr přímo na talířek a vy si svobodně vyberete, jestli si ho dáte, či nikoli. Nebo pokládají sugestivní otázky typu: "Dáte si cukr?" nebo "Kolik cukru si dáte?" Prostředí ovlivňuje naše chování a většinou špatným směrem. Řekněte, proč jste si ten cukr vlastně nedala? Nemáte ho ráda?

A.cz: V první řadě kvůli vám, když už si tu vyprávíme o zdravém stravování. Čaj si ale ráda osladím. Jednoduší ale bylo říci ne.

S klientem bych jednu kostku v čaji za den neřešila. Pokud by si ale dával například kávu s několika kostkami cukru třikrát denně, problém při hubnutí to už je. V žádném případě bych mu ale cukr ihned nezakázala, spíše se pokusila najít alternativu. Na skupinových kurzech hubnutí je výhodou, že si lidé navzájem radí různé fígle, jako vyzkoušet výborný aromatický čaj, ke kterému už cukr není třeba. Pokud ale na sladké chuti trvá, může vyzkoušet nějaké to nekalorické sladidlo. Pořád je to menší zlo než cukr.

Máme také klienty, kteří vypijí každý den dva litry coly. Nutriční poradce by jim řekl, že s tím musí okamžitě přestat a pít jen čistou vodu. Když je ale někdo zvyklý pít roky slazené nápoje v takovém množství, výsledkem zákazu bude, že přestane pít nejen colu, ale i tu vodu.

Důležité jsou pomalé, postupné, a tudíž trvalé změny. Takže doporučujeme nejprve vyměnit obyčejnou colu za colu light, která sice obsahuje nevhodné látky jako cola klasická, ale neobsahuje alespoň cukr. Poté klient přejde na kofolu, která neobsahuje kyselinu fosforečnou, a po čase ubere jeden litr a nahradí ho vhodnějším nápojem, který mu bude chutnat. Nakonec si dá jen jednu malou plechovku coly pro chuť a žádný jiný sladký nápoj už nepotřebuje a pije třeba vodu.

A.cz: Pokud obezita ale hraničí se závislostí, proč razíte variantu postupného odvykání? Nemělo by se skončit právě proto okamžitě?

V případě závislostí, jako je kouření, by to tak bylo. Když si kuřák vezme po delší době cigaretu, receptory na to zareagují. V případě stravování je to ale nesmysl. Nechceme, aby se lidé ochuzovali o radost z jídla. Proč, když mám ráda čokoládu, tak se jí mám vzdát na celý život a zároveň se těšit, že si jich pak najednou koupím deset? Lepší je si ji vychutnat než se stresovat pocitem, že dělám něco špatně.

A.cz: Mluvily jsme o toxickém prostředí. Jak se takovému nátlaku bránit a nemít výčitky?

Základem terapie je odstranit spouštěč. Když to nejde, naučíme člověka na spouštěč reagovat jinak. Spouštěčem mohou být třeba i nevhodní spolustrávníci. Pokud půjdu na oběd s někým, kdo jí zdravě, tak si v jeho přítomnosti spíše neobjednám smažený řízek. Nebo nepůjdu ulicí, kde mi voní langoše. Co se týká domácnosti, je prvotně nutné odstranit všechny potraviny, které nechceme jíst a zbytečně by nás lákaly.

Mnohdy odstranění spouštěče není možné, proto lidi učíme na spouštěč reagovat jinak než jídlem. Nabízíme různé techniky, jak překonat napětí jinak než jídlem. Můžeme využít například relaxaci, práci s dechem nebo s myšlenkami. Je možné si spojit nějaký příjemný prožitek s gestem, které si pak vybavíme v době napětí. Tyto techniky snižují nutkání jíst.

Doma je také dobré si dopředu připravit určité úkony na chvíli, kdy to na nás přijde. Například v době reklam místo návštěvy ledničky zavolat kamarádce atd.

A.cz: Jak je možné, že se naše tělo tomu zvýšenému příjmu potravy nedokáže přizpůsobit? Jak tomu třeba bylo za doby hladomorů?

Lidé se v dobách hladomorů opravdu dokázali přizpůsobit. Ti, co to nedokázali, umřeli. Zbytek si vybudoval gen, který má úspornější metabolismus, což bylo právě v období hladomoru potřeba. Najednou je tu ale hojnost a organismus neumí zařídit, aby metabolismus zrychlil. Třeba se to ale za tisíce let podaří a lidé budou rychleji spalovat. Zatím ale nejíme to, co potřebuje tělo, ale duše.

17:12

Řada lidí si není schopna uvědomit, že pokud chce něco změnit, musí změnit svůj životní styl, tvrdí výživový odborník Petr Havlíček. | Video: DVTV