Martin Blum by nikdy nechtěl dělat práci, která by ho nebavila. Právě proto vystudovaný psycholog, který se domluví čtyřmi jazyky, teď pracuje v jednom z nejznámějších pražských řeznictví Naše maso v Dlouhé ulici.
"K jídlu mě to vždycky táhlo a Naše maso jsem navštívil pokaždé, když jsem byl v Praze. Inzerátu jsem si všiml náhodou na sociálních sítích. Řekl jsem si, že to zkusím," vysvětluje, jak se k současné práci dostal.
Do tajů řeznického řemesla se snaží proniknout od loňského října. Tehdy se do Prahy natrvalo přestěhoval z Vídně. "Vždycky mě to sem táhlo. Chtěl jsem českou mentalitu poznat hlouběji mnohem víc, než jak mi ji předali moji rodiče," říká.
Narodil se sice v pražském Podolí, většinu života ale prožil v Rakousku, kam jeho rodiče emigrovali, když mu bylo šest let. "Odjeli jsme na dovolenou do Chorvatska. Místo do Jugoslávie jsme v malém fiatu zamířili do Itálie a pak do Rakouska," vzpomíná.
Tři měsíce strávil v uprchlickém táboře. Do první třídy nastoupil už v Salzburku, kde vystudoval i sportovní gymnázium, pak psychologii ve Vídni. Po jejím dokončení si vyzkoušel práci personalisty v jedné z největších rakouských bank, organizoval lyžařské zájezdy a působil jako psycholog ve stejném uprchlickém táboře, v jakém byl se svými rodiči.
"Chtěl jsem pomoci lidem, kteří to opravdu potřebují. Zároveň jsem chtěl vrátit Rakušanům to, jak hezky se kdysi zachovali k nám, uprchlíkům z komunistického Československa," vysvětluje.
Těšilo ho, že lidem v nouzi může pomáhat. Denně se pokoušel uprchlíkům převážně z Iráku, Afghánistánu a Sýrie vysvětlit, co je čeká v nejbližší budoucnosti. "Na hlubší poznání, natož pak nějakou psychoanalýzu ale nebyl čas. Navíc oni o špatných věcech, které zažili, ani nechtěli mluvit," dodává.
Ve Vídni žil pět let, ale stále víc chtěl poznat Česko, kde se narodil. "Věděl jsem, že jsem Čech, rodiče mě v tom vychovávali. A tak nějak jsem pořád cítil, že cítil, že je mi povaha Čechů bližší," vysvětluje.
Rakušani jsou pro něj moc konzervativní a uzavření. Češi si naopak díky životu v komunismu dokážou vážit svobody. Navíc mají velký smysl pro humor. "Nikdo si ze sebe nedokáže udělat takovou legraci jako Češi. Vezměte si například Cimrmany, já na nich vyrostl. Něco podobného by nikdy jinde naprosto nefungovalo," vysvětluje.
Tak trochu ze srandy odpověděl i na inzerát, ve kterém hledali posilu do Naše maso. Druhý den měl pohovor s manažerem a třetí nastoupil. Od té doby se s chutí každý den naučí něco nového, od grilu a připravování jídla až po kasu a obsluhování zákazníků.
Na práci se mu líbí především přístup k zákazníkům. "Snažíme se je naučit z masa, které si odnáší, i vařit. Odbourat jejich strach z řeznictví," říká. Lidé podle něj stále dávají přednost masu ze supermarketů a do běžných obchodů se odnaučili chodit.
Práce v řeznictví je náročná, ale dává mu smysl. "Každý den se do práce těším. Baví mě to, a hlavně mi to dává smysl. Psychoterapie je běh na dlouhou trať, v Naše maso vidíte efekt okamžitě," dodává s tím, že Česko je v tomto ohledu unikátní a že řeznictví na takové úrovni ve Vídni nenajdete.
