Jak jste se dozvěděla o příběhu židovských dětí v Dánsku?
Osudy Čechů v zahraničí, kteří museli opustit zemi v průběhu 20. století, se zabývám již dvanáct let. V roce 2010 jsem psala o projektu Zmizelí sousedé. Podněcoval děti a mládež, aby pátrali po svých zmizelých židovských sousedech. U článku byl snímek židovské dívky, který v roce 1942 fotografovi zaplatila, ale nikdy si ho nevyzvedla. Ozvala se mi paní, že v ní poznává svou sestřenici. Ptala jsem se jí, jak to, že se ona zachránila a sestřenice ne. Tato paní mi právě řekla o speciální záchranné akci židovských dětí, v rámci níž byli posláni do Dánska a odtud měli později pokračovat do Palestiny.
Dokument Na Sever
Dokumentární film Na Sever představuje příběh skupiny 80 židovských teenagerů, kteří odjeli v říjnu 1939 z Prahy do Dánska. Bez rodičů, učitelů, dospělých – mají jen sebe navzájem. Začíná jejich největší životní dobrodružství. Stráví spolu čtyři roky v Dánsku. Jen díky tomu se jim podaří přežít druhou světovou válku a začít nový vlastní život. Po 70 letech se rozhodli vyprávět svůj příběh. Filmový štáb natáčel rozhovory s pamětníky a s jejich rodinami v Česku, Dánsku a v Izraeli.
Režie: Natasha Dudinski, scénář: Judita Matyášová, Natasha Dudinski, kamera: Natasha Dudinski, hudba: Ophir Gal, produkce: Jan Macola, Mimesis Film
Jaká byla vaše první reakce?
Byl to pro mě úplně šok. Říkala jsem si, že Wintona zná každý, ale o tomto jsem nikdy neslyšela. Začala jsem obesílat archivy u nás, ve Skandinávii, v Izraeli, v Americe, ale dobrala jsem se maximálně odpovědi: „Ano, nějací Češi tam byli, ale víc nevíme.“ Věděla jsem, že musím pátrat okamžitě a rychle. Většina účastníků záchranné akce byla ročník 1924 nebo 1925, takže v době, kdy jsem pátrání zahájila, jim bylo kolem 88 let.
Jak se vám podařilo jejich osudy vypátrat?
Půjčila jsem si na letenku a odletěla do Dánska. Říkala jsem si, že když tu žila osmdesátka českých dětí dlouhé čtyři roky, navíc v malých vesničkách, tak že si je někdo přece musí pamatovat. Dali jsme do místních novin článek „Hledají se české válečné děti. Neznáte je někdo?“ Bylo to, jak když se otevřou stavidla, do redakce chodily dopisy a e-maily: „Máme na půdě deníky českého dítěte“, "moje maminka se za války starala o dívku z Teplic“. Redakce z toho nakonec udělala velký seriál, materiálu bylo dost a já jsem se na pár dní stala místní celebritou. Lidé mě zastavovali a přidávali další a další vzpomínky.
Co to bylo za děti?
Šlo o střední vyšší třídu z velkých měst – Praha, Brno, Teplice, Jihlava. Najednou se ocitly na dánských farmách, kam byly rozstrkané po jednotlivých rodinách.
Kdo organizoval záchranu židovských dětí do Dánska? Existoval nějaký "dánský" sir Winton?
Organizovala to Česká židovská obec a několik sionistických organizací. Původně ale děti připravovaly na život v palestinském kibucu. Jenže Palestina byla tehdy pod britskou nadvládou a počet povolení pro vstup do země byl omezený. Věděli, že je musí dostat jinam. Jenže v roce 1939 mnoho zemí již odmítalo židovské děti přijmout.
Proč tedy nakonec Dánsko?
Českým židovským spolkům se podařilo navázat spolupráci s Ženskou ligou pro mír a svobodu, která měla v Dánsku početnou členskou základnu. Jednalo se o dobře situované dámy, organizující charitativní akce. Našli jsme v tamních dobových novinách výzvu: "Dánské matky, otevřete své domovy a srdce pro tyto nešťastné děti!" Nakonec zájemců ochotných pomoci bylo mnohem víc, než kolika dětem dánské úřady povolily přijet, celkem sedm set dětí ze střední Evropy.
Jak se podařilo dětem z Československa do Dánska vycestovat?
Musely si vyřídit pas na gestapu, byl jednosměrný, bez možnosti návratu. Odjely vlakem v několika skupinách v říjnu až prosinci 1939 do Berlína, pokračovaly do Rostocku, odtud pluly lodí do Dánska, jely do Kodaně, přespaly zde jednu noc a pak už je rozvezli do jednotlivých venkovských regionů. Existoval ještě další turnus dětí, který měl jet do Švýcarska a pak do Palestiny. Začal se organizovat v prosinci 1939, ale už se to nepovedlo a děti skončily v Terezíně a následně v koncentračních táborech.
Z dokumentu vyplývá, že dánské rodiny využívaly české děti na dělnickou práci. Jak se na tento fakt díváte?
Děti věděly, že budou v Dánsku pracovat. Měly se připravit na život v kibucu, kde se počítalo s tím, že budou pracovat na poli nebo se zvířaty. Myslím, že se to nedá vnímat černobíle: pro některé to byl sen, naučit se práci v zemědělství, pro jiné to bylo nutné zlo. Na druhou stranu dánští statkáři taky mohli vnímat některé z našich dětí jako rozmazlené puberťáky z města, kteří se do práce zrovna moc nehrnou. Většina pamětníků mi říkala, že to brali spíš jako dobrodružství, jako zkušenost, která se jim bude brzy hodit v Palestině.
Přečkali v Dánsku zdárně celou válku?
V říjnu 1943 udělali nacisté v Dánsku zátah na všechny členy židovské komunity. Těmto českým dětem již bylo kolem sedmnácti až osmnácti let. Na sedm tisíc Židů se pokoušelo dostat přes moře z Dánska do Švédska. Dánští venkované jim neskutečně pomáhali, i když věděli, že by je za to nacisti mohli potrestat.
Jak tento dramatický útěk přes moře dopadl?
Díky dánským rybářům se naprostá většina Židů dostala do bezpečí, ač putovali složitě namačkaní v podpalubí rybářských loděk. Podařilo se to i českým dětem.
Jaké byly jejich další osudy?
Většina kluků se chtěla dostat do Anglie a přihlásit se do naší armády. Děvčata se zapojila do dobrovolnických organizací a pomáhala v repatriačních táborech.
Takže se tato skupina rozprchla po světě?
Ano, útěkem z Dánska se většina vazeb mezi nimi zpřetrhala. Až jejich kronikář zorganizoval v roce 1989 akci, kdy je chtěl znovu propojit, protože to bylo padesát let od doby, co uprchli z Československa. V době, kdy nebyl internet, ten pán našel sedm set jmen dětí i dospělých ze střední Evropy, kteří našli v Dánsku útočiště. Mezi nimi bylo osmdesát našich dětí. Když se mi dostal tento seznam do rukou, mohla jsem se konečně o něco opřít a po těch lidech pátrat.
Co jste zjistila?
Po válce se naprostá většina dětí vypravila do Československa. Zde se dozvěděly, že nikdo z jejich rodiny nezůstal na živu. Nebyly zde schopné s těmito tíživými zkušenostmi dále žít, proto odjely buď do Palestiny (dnešního Izraele), nebo zpátky do Skandinávie, popřípadě na druhý konec světa, aby se od těch rodinných tragédií odstřihly. Pátrala jsem po jejich osudech po celém světě, mimo jiné v Jihoafrické republice.
Zkusila jste tyto „děti“ dát znovu dohromady?
Zjistila jsem například, že jedna paní žije v Haifě a její dávný kamarád bydlí dvě hodiny od ní, přesto o sobě sedmdesát let nevěděli. V památníku holocaustu v Jeruzalémě jsem zorganizovala jejich setkání, fotky jsem poslala na adresy dalších "dánských dětí" a ty se také chtěly setkat, takže pak jsme uskutečnili i větší setkání, kam přijelo padesát lidí z celého světa – tehdejších dětí z Dánska a jejich příbuzných. Jejich příběhy jsem popsala v knize Přátelství navzdory Hitlerovi.
Co byl pro vás největší problém?
Finance. Odešla jsem kvůli tomuhle projektu z práce, byla jsem na volné noze. Mnoho pamětníků jsem nemohla zdokumentovat, protože jsem na to neměla peníze. Žádala jsem o pomoc celou řadu institucí a ty mi většinou říkaly: "Jo aha, holocaust, no, to zas bude něco smutnýho." A peníze mi nedaly. Zbývaly vlastně jen dvě možnosti: buď s tím okamžitě přestat, nebo pokračovat dál a každé našetřené peníze vložit do pátrání. Když se spočítají náklady za šestileté pátrání, je to osm set tisíc. Naopak spousta lidí pochopila, proč je to téma důležité, a pracovali pro mě zadarmo. Bez jejich pomoci bych nemohla projekt dokončit.
Nyní jste o českých židovských dětech v Dánsku natočila dokument "Na Sever", jenž si odbyl úspěšnou premiéru. Jak jste zfilmováním toto téma posunuli?
V dokumentu jsme chtěli s režisérkou Natashou Dudinski natočit příběhy a emoce, které jsou knihou nesdělitelné, zaměřili jsme se na tři pozoruhodné osudy. Jedním z našich hrdinů je pán, který ještě v devadesáti letech farmaří. Leitmotivem snímku jsou úryvky z deníku dívky Hanky Dubové, která má podobný literární talent jako Anna Franková.
Kolik těchto dětí se vám podařilo vypátrat?
Českých dětí v Dánsku bylo dohromady osmdesát, mně se jich podařilo najít třicet. Buď jsme je nahrála a zdokumentovala, popřípadě našla jejich pěstounské rodiny. Našla jsem je za vteřinu dvanáct.
Proč tento příběh zůstal na rozdíl od legendárního příběhu sira Wintona pozapomenut?
Příběh o tom, jak důkazy o hrdinském skutku sira Wintona objevila jeho manželka náhodou na půdě, jsou pohádka. Několikrát jsem dělala rozhovor s jeho dcerou a od té vím, že Winton se sice svým činem nevychloubal, nicméně veškeré dokumenty ke své záchranné akci zkoušel již v 80. letech předat různým archivům a institucím. Tehdy nikdo nerozpoznal význam těchto dokumentů a neměly zájem. Nicméně o tom příběhu se vědělo, jen ho pak více zpopularizovala BBC.
A příběh dětí v Dánsku?
V Dánsku jsem objevila několik badatelů, kteří zmapovali osudy židovských uprchlíků, ale nikdo z nich se nesoustředil na české děti. To by k tomu asi musel mít osobní důvody. Já jsem si řekla, že udělám maximum, aby se tenhle příběh o kamarádech, rodičích a dětech a o pomoci v nouzi zachoval.
Existují vlastně kolem Wintona ještě nějaké jiné mýty?
Je jich celkem dost. Jedním z nich je to, že Winton zorganizoval celou akci sám. Bez pomoci svých spolupracovníků by to ale nezvládl. Nebyl v Praze několik měsíců, jak se občas píše, ale pouhé tři týdny na přelomu roku 1938 a 1939. Během této krátké doby pochopil, jaká je situace, a vymyslel, jak dostat děti do Anglie. Podílel se také na záchranné akci skupiny dětí, která odletěla v lednu 1939 do Švédska. Jejich loučení si vyfotil. Na těchto velmi působivých snímcích je vidět, jak se rodiče snaží překonat smutek a věří, že právě udělali to nejlepší pro své děti: poslali je do bezpečí.
Dá se vámi vypátraný dánský příběh nějak přirovnat k příběhu sira Wintona a "jeho" dětí?
Jediný společný znak je, že československé židovské děti jely do zahraničí a zachránily se. Jinak ty Wintonovy děti se – až na pár výjimek - vůbec neznaly, byly různého věku. Skupina, která jela do Dánska, byla ve věku 14-16 let a znala se od dětství, šlo o pevně semknutou komunitu. Velký rozdíl je i v tom, že Wintonův příběh má jednoho "superhrdinu", zatímco dánská epizoda má spoustu "malých velkých" hrdinů – jsou to rodiče, kteří poslali děti do neznáma, dánští statkáři, kteří se o děti starali, a dánští rybáři, bez nichž by se útěk do Švédska nepodařil. Rodiny dánských pěstounů nám říkaly: "Slyšeli jsme, že někdo potřebuje pomoct, tak jsme to prostě udělali."
Co odpovídáte lidem, kteří nad vaším úsilím mávají rukou a říkají, že už se nechtějí stále vracet k tématu holocaustu?
Už jsem trochu citlivá na to, když mi lidé říkají: "To je zase nějaká holocaust story." Jde přece o univerzální témata – hledání domova, téma útěků a návratů. Vyprávím tenhle příběh dospělým, ale hlavně mladým lidem. Snažím se jim vysvětlit na konkrétních příkladech, že to, co se stalo před lety, se určitým způsobem opakuje. Vždyť strach z neznámého teď rozděluje naši společnost. Když mluvím s devadesátiletými pamětníky, tak mi říkají, že podobný strach zažili před válkou a doufali, že už se nikdy nebude opakovat. A jsou velmi překvapení, protože vidí, že se spletli. Ten strach z cizího je tu znovu.
