reklama
 
 

Čechy nechápe. Nemít ruku nebo nohu je nenormální, hlavně že normální je kouřit či odejít od rodiny

21. 5. 2016 11:00
Kdo je tady normální? | Video: Tamtamy o.p.s. |  01:38
Novinářka na mateřské dovolené Veronika Cézová se rozhodla vyvést z anonymity lidi s handicapem a v rámci projektu (Ne)normální sepsala jejich příběhy. Chce jimi veřejnosti ukázat, jak tenká hranice je mezi světem "normálních" a "nenormálních". Její příběhy jsou i o nechápající většinové společnosti a podivných stereotypech. "Normální je kouřit, mít hypotéku, podvádět partnera. Oproti tomu všechno, co vybočuje, společnost nějakým způsobem přinejmenším udivuje či pohoršuje. Ať už je to chybějící noha nebo umělé oko," říká Veronika Cézová.

Veronika Cézová je novinářka na mateřské dovolené. V roce 2015 se seznámila s ředitelkou obecně prospěšné společnosti Tamtamy Miroslavou Kroupovou, když tuto sociální firmu vyhlašovali Neziskovkou roku. Jedná se o sociální firmu, kde jsou všichni zaměstnanci handicapovaní. Všichni od šéfky až po úklidové pracovníky mají invalidní důchod, jejich doménou jsou práce pro domácnost - úklid, žehlení, mytí oken či hlídání dětí.

Veronika s Mirkou se domluvily na projektu (Ne)normální, který chtěl formou osobních příběhů představit zaměstnance Tamtamů veřejnosti a ukázat, jak tenká je hranice mezi "normálností" a "nenormálností" a jak lehce se dá do ní spadnout.

Její projekt soutěžil o cenu Gratias Tibi, která si všímá občanských aktivit mladých lidí.

K tomuto širšímu rozměru příběhů nasměroval Veroniku Cézovou hned první uskutečněný rozhovor. "Bylo by pro mě asi šílené zvykat si na normální lidi," odůvodňovala v něm Lenka Galajdová s dětskou mozkovou obrnou své přání hledat si práci na chráněném trhu.

Veronika si uvědomila, jaká bariéra leží mezi oběma světy a jak těžké je pro ty "nenormální" být přijímán okolím.

Stát se "nenormálním" je snadné. A rychlé

"Jak jsem své (ne)normální hrdiny postupně poznávala, utvrzovala jsem se v tom, že mnozí mají mnohem více energie, vůle a píle než ti 'normální', zdraví, a že je potřeba to ukázat veřejnosti. Další rozměr mých příběhů je edukativní, protože v nich je například detailně popsáno, jak se mnohdy plíživě projevují různá onemocnění, ať už deprese či roztroušená skleróza," vysvětluje Veronika smysl svého projektu.

Který životní osud ji zasáhl nejvíce? Prý možná ten o třiačtyřicetileté slečně Sáře Kovaříkové. Patřila k tzv. zlaté mládeži, se svým přítelem milionářem prohýřili v soukromých klubech klidně tři sta tisíc. Pak spadla až na úplné dno a v současné době bere denně devatenáct prášků.

"Rozhovor jsem s ní dělala, když byla v manické, energické fázi. Všechno pro ni bylo úžasné, báječné, nejlepší. A já, ač sama veselý a upovídaný blíženec, jsem tok jejích myšlenek skoro nestíhala vnímat. Týden po našem rozhovoru však přišla depresivní fáze a ona skončila na dalším léčení v Bohnicích," vzpomíná Veronika.

Zvykli jsme si na vozíčkáře i slepce, cukrovkáře ale máme za opilce

Během své spolupráce s lidmi s postižením zjistila, jak těžké je mít skrytý handicap. Lidé si už zvykli na vozíčkáře i na slepce, už vědí, jak jim mají pomoci. Jenže cukrovkáři? Nebo lidé s roztroušenou sklerózou?

"Cukrovkář se někdy motá jako opilý a vzbudí spíše jízlivé řeči a smích než pomoc od okolí, mladý člověk s roztroušenou sklerózou může zakopávat a padat, lézt do bariérové tramvaje jako šnek a nervózní řidič už na něj volá, ať nezdržuje a skřípne ho ve dveřích," líčí své zkušenosti Veronika Cézová.

A ještě jednu věc na české společnosti nepochopí. Co všechno tolerantně považuje za normální a co vše naopak šmahem odsoudí jako nenormální.

"Normální je kouřit, mít hypotéku, podvádět partnera, udělat si dítě a za pár měsíců či let odejít a založit si další rodinu, brát si půjčky, o kterých už dotyčný dopředu ví, že je nebude moci splácet. Oproti tomu všechno, co vybočuje, společnost nějakým způsobem přinejmenším udivuje či pohoršuje. Nenormální je nemít ruku, nohu, mít umělé oko, mít roztroušenou sklerózu," vypočítává.

Ale nejen handicapované má většinová společnost za nenormální. Podle Cézové i ženy, které předčasně nespěchají z mateřské do práce. "Četla jsem, že podle ekonomů by se maminky měly do práce vracet co nejdříve, protože ať se pak nediví, že je už nikdo nebude chtít zaměstnat." S nálepkou "nenormální" se setkala i ona sama. To když se vdala ve 23 letech. "Ty musíš?!" byla prý nejčastější reakce vrstevníků.

Díky spolupráci s Tamtamy dobře ví, že jediné, co (ne)normální potřebují, je často jen tolerantnější přístup, větší obrazovka, častější možnost home officu.  Dokáží prý ty samé věci, jen potřebují více času a pochopení.

Handicap je mnohdy menší problém než odpor společnosti

S čím se vlastně (ne)normální potýkají více – se svou chorobou, nebo s nepochopením společnosti? Veronika Cézová s odpovědí neváhá: "S nepochopením společnosti. Sžít se s handicapem je složité. Ale ještě horší je, když už ho přijmete a jdete s kůží na trh. No a najednou zjistíte, že i kdybyste se rozkrájela, společnost vás nepřijme."

Dokládá to jedním ze svých příběhů sepsaných pro Tamtamy. Petra Helebrantová je nevidomá třicetiletá slečna, která vystudovala s červeným diplomem dvě vysoké školy. Jednou z nich byla psychologie, obor, na který bývá těžké se jen dostat, natož ho vystudovat.

"Samotné studium pro ni bylo satisfakcí, že se dokáže zdravé veřejnosti vyrovnat. A po všech nástrahách, které ve školním systému zažila, jí nakonec nabízeli typické 'nevidomé práce' – masérku či košíkářku. Marně usilovala o to, aby mohla pomáhat potřebným na telefonické krizové lince jako psycholožka. Odmítli ji kvůli zrakovému handicapu. Tento příběh má však šťastný konec. Petra se stala ředitelkou OZP akademie, jež nabízí rekvalifikační, rozvojové a zájmové kurzy.

Některé věci bychom se od nich mohli učit, třeba každodenní radost z maličkostí. "Že se ráno probudíme a nic nás nebolí, že venku svítí sluníčko, že se na nás v tramvaji bezdůvodně usměje babička, že jsme dobře odvedli práci. Mnoho lidí se stále honí za většími a většími věcmi, nikdy nejsou spokojení. Život jim utíká mezi prsty, jsou přepracovaní."

Jak upozorňuje, právě tito přepracovaní lidé ve stresu se velmi často dostanou mezi (ne)normální. "S úrazem či psychickými poruchami, které jsou kvůli našemu překotnému životnímu tempu na vzestupu," uzavírá Veronika Cézová.

autor: Zuzana Hronová | 21. 5. 2016 11:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama