Na dně jedné z nejděsivějších pustin planety leží kameny, které zanechávají dlouhé stopy – a přesto nikdo neviděl, že by se pohnuly. Vítr, led, nebo něco jiného? Téměř sto let trvalo, než věda odhalila, co se na Racetrack Playa skutečně děje.
Stopy v pustině
Na dně vyschlého jezera Racetrack Playa v srdci kalifornského Údolí smrti neboli Death Valley leží stovky kamenů rozprostřených po dokonale ploché, popraskané krustě. Každý z nich má za sebou stopu – někdy krátkou, jindy dlouhou stovky metrů – která zaznamenává jeho cestu napříč pustinou.
Kameny zůstávají nehybně na koncích svých tras, zatímco za nimi se táhnou dokonale zachované brázdy: rovné, zakřivené, zubovité, křížící se i paralelní. A nikde nejsou stopy zvířat, lidských nohou ani pneumatik, které by jejich pohyb vysvětlovaly.
Stopy v pustině
Na dně vyschlého jezera Racetrack Playa v srdci kalifornského Údolí smrti neboli Death Valley leží stovky kamenů rozprostřených po dokonale ploché, popraskané krustě. Každý z nich má za sebou stopu – někdy krátkou, jindy dlouhou stovky metrů – která zaznamenává jeho cestu napříč pustinou.
Kameny zůstávají nehybně na koncích svých tras, zatímco za nimi se táhnou dokonale zachované brázdy: rovné, zakřivené, zubovité, křížící se i paralelní. A nikde nejsou stopy zvířat, lidských nohou ani pneumatik, které by jejich pohyb vysvětlovaly.
Údolí smrti - místo extrémů
Čím je vlastně Národní park zvaný Údolí smrti tak zajímavý? Především je místem rekordů – nachází se zde nejnižší bod Severní Ameriky, jedno z nejsušších podnebí kontinentu a dokonce zde naměřili teplota přesahující 54 °C.
Racetrack Playa leží v severní části parku v nadmořské výšce přibližně 1130 metrů, obklopená pohořími Cottonwood Mountains a Panamint Range. Tato vyschlá jezerní pánev vznikla před asi 10 tisíci lety, kdy se v důsledku klimatických změn odpařilo starověké jezero a zanechalo po sobě rovnou bahnitou plochu, která časem ztvrdla a popraskala. A také se zde objevily podivné plující kameny zanechávající stopy…
Stoletá záhada
První zdokumentované pozorování podivných stop pochází z roku 1915, kdy prospektor Joseph Crook navštívil Racetrack Playa a všiml si kamenů se stopami bez zjevné příčiny pohybu. Skutečný vědecký zájem o ně ale rozvinuli až v roce 1948, kdy geologové Jim McAllister a Allen Agnew publikovali první odbornou zprávu o „sliding rocks“.
Brázdy i samotné kameny následně popsali, ale nedokázali nabídnout definitivní vysvětlení. A tak otázka, jak se mohou stovky kilogramů těžké balvany pohybovat po pevném povrchu, zůstávala nezodpovězena po celá desetiletí.
Teorie a spekulace
V následujících desetiletích se proto objevila řada teorií. Ranger Louis G. Kirk v roce 1952 zaznamenal směry a délky stop, zatímco články a fotografie v časopise Life přivedly fenomén do širšího povědomí. Některé hypotézy sahaly k nadpřirozeným vysvětlením, jiné se opíraly o fyziku.
Geolog George M. Stanley upozornil, že samotný vítr pravděpodobně nestačí, a navrhl roli ledových desek, které by buď zachytávaly vítr, nebo přímo iniciovaly pohyb kamenů. Podobné úvahy se objevily i v českém časopise Vesmír.
Prvotní experiment
Zásadní posun přinesla studie Roberta Sharpa a Dwighta Careyho z let 1968–1975. Vědci označili třicet kamenů, pojmenovali je a po dobu sedmi let pečlivě sledovali jejich polohy. Jeden z kamenů pak obklopili ohrádkou z kolíků, která měla otestovat vliv ledových ker – kámen se však přes překážku pohnul.
Během sedmi let se pohnuly téměř všechny sledované kameny; nejmenší z nich urazil celkem 260 metrů. Experiment tak ukázal, že pohyb je skutečný, ale jeho mechanismus zůstal nejasný.
Průlomový experiment
Průlomový byl však až rok 2011, kdy se paleobiolog Richard Norris rozhodl využít moderní technologie. Spolu se svým týmem instaloval na Racetrack Playa meteorologickou stanici, která zaznamenávala vítr v sekundových intervalech. A patnáct kamenů vybavil GPS jednotkami aktivovanými pohybem. Mnozí očekávalo se, že experiment potrvá roky bez jediného výsledku, a dokonce padaly vtipy o „nejnudnějším experimentu vůbec“.
Okamžik pravdy
V prosinci 2013 však místo všechny překvapilo - oblast byla zaplavena mělkým jezírkem a během mrazivých nocí se na jeho hladině vytvořily tenké ledové desky. Dne 20. a 21. prosince se více než šedesát kamenů dalo do pohybu a některé urazily až 224 metrů. Pohyb byl velmi pomalý, sotva několik metrů za minutu. Richard Norris a jeho tým se tak poprvé v historii stali přímými svědky procesu, který byl téměř sto let pouze předmětem teorií.
Ledová mechanika
Díky pozorování zjistili, že kameny pohání tenké ledové panely o tloušťce pouhých několika milimetrů, které se během slunečných dnů uvolňují a jsou lehkým větrem tlačeny po hladině jezírka.
Tyto panely jemně posouvají kameny po měkkém bahně pod vodou. A zatímco drsnější kameny vytvářejí rovné stopy, hladší mají tendenci měnit směr - někdy se dokonce převrátí.
Dřívější teorie o extrémních větrech či masivních ledových krách tak tímto pozorováním přítomní vědci vyvrátili.
Klimatická křehkost
Pohyb kamenů je extrémně vzácný, protože vyžaduje přesnou posloupnost podmínek: dostatek vody, mrazivé noci, slunečné dny a slabý vítr. A statistické studie naznačují, že s oteplováním klimatu a suššími zimami se tyto podmínky vyskytují stále méně často.
Odborníci odhadují, že kameny se pohybují jen nepatrnou část času – přibližně jednu miliontinu – což vysvětluje, proč trvalo téměř celé století, než byl jejich pohyb přímo vypozorován.
Odkaz záhady
Plující kameny se staly ikonickým příkladem trpělivosti vědeckého výzkumu a síly moderních technologií.
Dnes je oblast přísně chráněna a jakýkoli zásah do povrchu je zakázán. Přesto fenomén nadále přitahuje tisíce návštěvníků ročně. I když je mechanismus jejich pohybu dnes již známý, kameny zůstávají působivou připomínkou složitosti přírodních procesů a křehké rovnováhy klimatických podmínek, které je umožňují.
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
Belgická klasika otevřela sezonu. Vyhrál Van der Poel, šance Vacka skončila ve škarpě
Necelý měsíc po zisku rekordního osmého titulu mistra světa v cyklokrosu zahájil nizozemský cyklista Mathieu van der Poel vítězně i sezonu na silnici.
ŽIVĚÚtok na izraelské civilisty, "nejvíc zlý člověk historie" mrtvý. Co se děje v Íránu?
Izraelsko-americké útoky cílily v sobotu ráno i na íránského prezidenta Masúda Pezeškjána a duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího, uvedl nejmenovaný izraelský činitel. Izraelská televize Channel 12 s odkazem na další anonymní zdroje uvedla, že údery byly velmi úspěšné, pokud jde o likvidaci íránského vedení. Pentagon oznámil, že operace proti Íránu se jmenuje Epic Fury (Epická zuřivost).
Gól číslo 40. Souček se trefil na Anfieldu, výprasku pro West Ham však nezabránil
Tomáš Souček v anglické fotbalové lize dal gól Liverpoolu a vylepšil svůj dva týdny starý český rekord na 40 branek v soutěži. West Ham ale zápas 28. kola na hřišti úřadujícího šampiona prohrál 2:5. V německé lize Hoffenheim s dvěma Čechy v sestavě podlehl St. Pauli a Leverkusen s Patrikem Schickem remizoval s Mohučí.
Měl být slabší variantou, Chameneí ale překonal očekávání. Jaká byla cesta na vrchol?
Zpráva, která obletěla svět a může znamenat jeden z nejzásadnějších momentů moderních dějin Blízkého východu: podle izraelských médií byl íránský nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí zabit při izraelsko-amerických úderech na cíle v Íránu. Írán zatím oficiální potvrzení neposkytl. Kdo byl muž, který více než tři a půl dekády stál na samotném vrcholu íránské moci?
"Tyran už není." Chameneí je mrtvý, tělo měli vidět Izraelci i Trump
Íránský nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí byl v sobotu zabit při izraelsko-amerických úderech, řekl nejmenovaný izraelský činitel agentuře Reuters a několika izraelským médiím. Podle něj bylo nalezeno tělo. Už krátce předtím také izraelský premiér Benjamin Netanjahu bez podrobností uvedl, že stále více signálů naznačuje, že Chameneí je mrtvý.