reklama
 
 

Umělec hledal smysl v komunismu. Předstíral jsem, že jsem auto, lidi to vůbec nezajímalo, vzpomíná

8. 6. 2017 10:40
Vladimír Ambroz je známý architekt. Výpravná kniha Akce ho však poprvé představuje také jako brněnského performera a konceptuálního umělce v době totality. V 70. letech chtěl dát svému životu naléhavější smysl a současně reflektovat pokřivenou dobu. Proto po celý den sledoval nesnesitelný program tehdejší televize, sám sebe na ulici zaparkoval jako automobil nebo vyrazil do města se zrcadlem v rukách a nastavoval je všemu, co mu přišlo zvláštní. Nebylo to v době normalizace nebezpečné? "Já bych efektivitu tehdejších represivních složek nepřeceňoval. A obyvatelé si v té době pokud možno ničeho nevšímali, aby neměli problém," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Vladimir Ambroz.

Jak se daly dělat performance ve veřejném prostoru v době normalizace? Přijde mi, že nasadit si masku či pytel na hlavu na veřejném prostranství muselo do pár minut přilákat hlídku Veřejné bezpečnosti.

Já bych efektivitu represivních složek bývalého systému zase tolik nepřeceňoval. Měl jsem ateliér v jednom domě, kde jsem viděl z oken do vnitrobloku, kde měla společné garáže Státní bezpečnost, jež sídlila o dvě ulice za rohem. A ve dvoře domu, hned za garážemi, jsem dělal akci s nafukovacím stromem, kterou mohli vidět všichni lidé z bloku. A obyvatelé si v té době všímali spíše sami sebe a svých přátel, aby neměli problém.

Zkoušel jste, co režim snese, co vám ještě projde a co už ne?

Ne, to si nemyslím, že by ty věci byly dělány tak, aby v místě realizace provokovaly. Logicky jsem se obával, že může dojít k nějakému udání a že mne to může více či méně postihnout. Určitě jsem měl velkou obavu po zaslání zcela "nevinné" novoročenky v roce 1977. To se objevil hon na lidi z Charty, se kterými jsem ovšem neměl nic společného.

Na té novoročence jsem ale měl spoutané ruce a byla tam číslovka 77. Jenže když jsem to dělal, tak jsem o Chartě neměl tušení. Zpětně si uvědomuji, že v podobných případech to mohlo člověka postihnout a často zásadně. Jednomu brněnskému kamarádovi jsem zařídil výstavu ve studentském klubu a na kolážích byly nějaké náznaky. Skončilo to vyhazovem dotyčného z divadla a následně emigrací do Austrálie.

Co bylo tedy smyslem vašich performancí? Šlo vám čistě o aranžovanou fotku, nebo i o vyvolání nějaké reakce okolí?

Může to tak dnes vypadat, že jde více o aranžovanou fotku, jež má nějaký záměr a ideu. Ale šlo také o prožitek a sebevyjádření. A nejen pro mne; šlo svým způsobem o vyrovnání se situací, jež nás obklopovala, o dialog, jenž se tím vyvolával. Že to následně nemělo takový dopad, jak jsem si asi nejen já myslel, je věc jiná. Oficiálně šlo nicméně o nepřijatelnou věc a komunita okolo byla malá a izolace v systému a ve státě značná. Je také pravdou, že čím větší tlak, tím větší protitlak. Takže podobných ne zcela uměleckých aktivit a subkultur byla spousta. Uvědomte si, že v sedmdesátých letech to vypadalo, že bolševik tady bude věčně. Jak nám neustále sdělovali: "Na věčné časy."

Pracoval jste v oficiálních institucích jako Československá televize či v podniku Brněnské veletrhy a výstavy a zároveň jste patřil do neoficiální umělecké scény. Jak jste balancoval mezi oběma světy?

Připomínám jen pro mladší ročníky, že po skončení školy jste museli mít zaměstnání, neboť člověk bez práce byl příživník s trestním postihem. Takže jsem coby architekt nastoupil do podniku Brněnské veletrhy a výstavy a byl jsem šťastný, že nemusím projektovat paneláky, což bylo skutečně smrtící. Takže jsem nakonec měl docela zábavnou práci a k tomu jsem dělal na dětských soutěžích s malými dětmi jako architekt a grafik, a to bylo politicky zcela neutrální.

Nyní o vašich performancích za normalizace vychází obrazová kniha Akce. Můžete popsat tu titulní fotku na obálce knihy? V čem to máte hlavu a co to vyjadřuje?

To je ze série, jež se jmenuje: Svět je odrazem. Kamarádka fotografky Marie Kratochvílové z Francie dovezla knihu, která se takto jmenovala. Mně se to líbilo a transformoval jsem to do této akce, kde mám na hlavě zrcadlovou fólii, přes kterou je ovšem zevnitř vidět. Vše se na vás odráží a vy to pozorujete ve skrytu jakoby přes zrcadlo.

Na jiné fotce zase představujete zaparkované auto - ležíte mezi dalšími vozy na parkovišti a na nohou a rukou máte pneumatiky. Jak dlouho jste takto parkoval a jaké ohlasy vzbudil?

Bylo to parkoviště mezi panelovými domy. Veřejnost byla zcela netečná a vydržel jsem to několik minut, takže tam byl jen bratr, jenž udělal pár fotek, a já. Lidé chodili a dělali, že je to nezajímá. Obecně je potřeba konstatovat, že ty věci v té době opravdu zajímaly malý okruh přátel a zájemců. Nebylo to nic masového. Před pár lety jsem byl v New Yorku v Moma Museu a tam probíhala několikaměsíční akce Mariny Abramovič. Stály na ni fronty, prostor osvětlovaly reflektory a zabíraly kamery. Tak to je zcela mimo mé chápaní a nejsem takový exhibicionista.

Jedna z vašich performancí spočívala v tom, že jste ve veřejném prostoru nastavoval zrcadlo všemu, co vám přišlo zvláštní. Čemu třeba?

Za bolševika v Československé televizi tzv. nastavovali zrcadlo pokřivené západní společnosti, nebo to aspoň vždycky tak říkali. Ale tohle s tím nemá nic společného. Hledal jsem protiklady uprostřed města. Takže to nebylo, že by mně to přišlo zvláštní, ale prostě to byly věci, jež spolu často byly v protikladu.

V rámci svého reflektování tehdejší pokřivené doby jste se také oddal celodennímu sledování tehdejší televize. Jaký to byl pocit a co jste zjistil?

Co jsem zjistil? Že to bylo šílené! Nemohl jsem pak vůbec z těch pitomostí usnout. Bral jsem to poctivě a nikoliv jen tak ležérně jako kulisu. A to ještě vysílali přenosy z krajských konferencí KSČ! Naprosto šílené kraviny. McLuhan měl ve svém díle Medium is Message pravdu. Je tedy symptomatické a velmi mne to udivilo, když jsem zjistil, že kniha dosud nebyla vydána česky. Knihu v sedmdesátých letech přeložil Petr Štembera a jeden opis jako samizdat mám. Všem to doporučuji. Platí to pořád a dnes snad ještě více. A tehdy ještě nikdo nevěděl nic o internetu a sociálních sítích.

Zaujala mě také fotografie lidí v maskách připomínajících symbol současného hnutí Anonymous. Co jste tehdy maskami vyjadřovali?

Ano, asi to takto vypadá efektně a dekorativně. Nicméně bývalý režim měl zájem na jisté unifikaci občana, a to po všech stránkách; co se mu nehodilo do systému, to chtěl zlikvidovat. Jedná se o ilustraci této skutečnosti. Nejhorší je, že se opět začínají tyto tendence objevovat a opět jsme svědky snahy unifikovat to či ono, omezovat naše individuální svobody, jež jsme tak nečekaně získali v roce 1989. Pro naši generaci je to asi mnohem viditelnější než pro lidi později narozené, protože jsme viděli, v čem žili naši rodiče a jak dlouho to trvalo. Často šlo o celý jejich produktivní život. Hrozné.  

Pěkný je také snímek, jak ležíte na silnici v zatáčce a vede přes vás dělicí čára, bílý pruh…

Jedná se o symboliku, která už dnes něco řekne jenom pamětníkům. Šlo o to, že tanky či vojenská auta ruské armády měly přes sebe bílý pruh. Žádné oficiální značení, rudou hvězdu, nic. Jen bílý pruh. Působilo to anonymně a tím více děsivě. Je to taková jejich taktika, něco podobného dělali i teď na Ukrajině, u nás si to aspoň pěkně nacvičili.

Jaká vaše performance byla nejnebezpečnější?

Nemyslím, že ty mé věci byly nějak nebezpečné, pokud myslíte fyzicky. Těmito opravdu náročnými akcemi se zabývali přátelé Jan Mlčoch či Petr Štembera. Tam to nebezpečí bylo často až za hranou. Sice jsem to obdivoval, ale můj způsob vyjádření byl trochu jiný. Pro mne byl často mnohem horší psychický tlak, jenž jsem pociťoval z toho, kde žiji a jakou mám budoucnost. Z toho jsem opravdu byl naprosto mimo. Po roce 1968 se definitivně vše uzavřelo a skončila jakákoliv perspektiva. Dokud je člověk sám, tak je ta situace přece jen jednodušší, ale pak už nebyla.

Neuvažujete, že byste se ještě k performancím vrátil?

Ne, opravdu ne. Dělám, co mne baví, a i když je okolo opravdu spousta věcí, které mne denně zasáhnou, tak tato kapitola je pro mne asi již uzavřena. Paradoxní je, že některé z těch věcí v knize mají stále svou platnost, a to nejen obecnou, ale jsou překvapivě aktuální, což mě samotného skutečně udivuje. Jsou přece jen čtyřicet let staré a už jsem se domníval, že tyto snímky jsou zcela vyčichlé a nemohou nikoho zajímat. Pokud to bude jinak, tak na jedné straně budu rád, že to někoho zajímá, na straně druhé jde o svědectví, že některé věci prostě trvají a je potřeba se k nim vyjadřovat.

Podívejte se: Mluvčí Charty 77 v letech 1981 až 1982 Václav Malý v dokumentárním cyklu Paměť národa popisuje, jaký měl v době komunismu strach.

Mluvčí Charty 77 v letech 1981 - 82 Václav Malý dokumentárním cyklu Paměť národa popisuje, jaký měl v době komunismu strach. | Video: Paměť národa |  01:09

autor: Zuzana Hronová | 8. 6. 2017 10:40

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama