Pavlíno, jaká byla vlastně vaše cesta k fotografii?
Focení mě lákalo již na základní škole, bylo to jednodušší než malba a kresba, které jsem se věnovala. Dokonce jsem chtěla focení studovat, ale zvítězila škola z rozumu nad školou, kterou jsem si přála. Ale vše se děje z nějakého důvodu a focení si mě opět našlo. Vždy jsem měla vnitřní pocit, že ve svém životě budu něco vytvářet. Ale spíš jsem si myslela, že napíšu knížku…
Myslím, že nemá smysl sáhodlouze vyprávět, kdo v rodině fotil a nefotil a kdy jsem měla první foťák a první zrcadlovku. Spousta fotografů tak přeci začínala. Ale děkuji jednomu pánovi, který neměl na benzině v Praze, kde pracovala má babička, na zaplacení a místo peněz za benzin dal babičce foťák, který jsem pak dostala.
Jak jste se dostala k rodinné a svatební fotce?
Velký zlom u mě nastal v době, kdy se mi narodil syn. Před deseti lety. Praxe na vlastních dětech je k nezaplacení. Dříve to bylo jenom takové cvakání, postupně jsem zjišťovala, že to není jenom o tom, zmáčknout spoušť. Zkoušela jsem fotit vše, broučky, kytičky, krajinky, ale nebylo to ono. Prostě mě to nebavilo a nebaví dodnes. Je to pro mě neosobní focení.
Pavlína Kubíčková
- Rodinná fotografka a fotografická lektorka
- Pracuje s technikou Fujifilm
- Web: fotoatelierkubickova.cz/
- Facebook: fotoatelierpavlinakubickova
Chybí mi tam kontakt. Zato focení dětí, lidí, to už byla jiná zábava. Za to, že jsem se s focením dostala tam, kde jsem, vděčím dvěma lidem. Svému manželovi, který mi pomáhal splnit si sen, i když to se mnou nebylo vždy jednoduché a občas to šlo i na úkor rodiny. A také mé nejlepší kamarádce, která mě požádala, zda bych jí nafotila svatbu. Dodnes ji obdivuji za její odvahu.
Jak se na focení připravujete, aby bylo co nejvíce přirozené a uvolněné?
Tak hlavně abych měla kartu ve foťáku a nabitou baterku. Nepřipravuji se vůbec, protože i když si focení naplánujete, děti se zachovají úplně jinak. Když fotím děti, rodiny, miminka nebo svatbu, musím být v naprosté pohodě. Rodiče mi dají za pravdu, že děti mají skrytý radar a poznají, když je něco špatně. Já se focením odreagovávám, veškeré povinnosti a starosti nechávám stranou a užívám si to s nimi. A s tou baterkou a kartou to je vlastně nakonec i trochu pravda, občas jsem se totiž pro ně musela vracet domů.
Děti jsou nevyzpytatelné, co když při focení zlobí nebo se nechtějí nechat fotit, co potom děláte?
Hlavně to hned nevzdávám. Je to takový dětský obranný mechanismus. Do ničeho je s rodiči nenutíme. Zažila jsem děti, které odmítly vyjít schody do atelieru nebo se schovávaly za stromem, uražené, naštvané, ubrečené, ale pak se to vše obrátilo a byli jsme kamarádi. Děti mají stejné nálady jako dospělí a na druhou stranu taková fotka naštvaného dítka bude rodiče těšit stejně jako ta, na které se usmívá.
Dneska máte vlastní ateliér, který máte vybavený na fotografování novorozenců. Čím je podle vás současný trend takzvaného newborn focení tak lákavý?
Newborn focení je velký trend, který jen tak nepřestane. Myslím, že jsem byla jedna z prvních fotografek, která newborn začala v Čechách fotit, zatímco třeba v Americe to bylo již běžné focení.
Nějakou dobu trvalo, než české maminky pochopily, že takové fotky po šestinedělí již nelze nafotit. Maminky toto focení milují, protože je to prostě roztomilé. Děti se strašně rychle mění a miminko, které se narodilo, za měsíc vypadá jinak.
Máte ateliér, a přesto i v něm upřednostňujete focení s přirozeným světlem, proč?
Nemám v atelieru žádnou sestavu zábleskových světel, mám pouze dvě. A používám je zřídka (většinou jen jedno z nich). Zato mám ale tři velká okna. Na fotografii mám ráda světlo a stín, to podle mě dělá fotku plastickou, živou. Miluji obrazy od Rembrandta právě kvůli tomu světlu a stínu, které jsou pro jeho malby tak typické. Navíc pokud děti fotíte s přirozeným světlem, jsou i ony více přirozené, než když na ně míří záblesková světla, která je mohou znervóznit.
Ale samozřejmě pokud jsou špatné podmínky pro focení s přirozeným světlem, většinou v zimních měsících, zábleskům se vyhnout nelze. Samotná miminka fotím v přirozeném světle pokaždé.
Newborn focení se teď věnuje skoro každá druhá maminka na mateřské dovolené, je to opravdu tak jednoduché?
Já se jim ani nedivím. Tím, že se jim narodí vlastní děti, mají k tomuto focení opravdu blízko. Je třeba si uvědomit, že je to velmi náročné a vyčerpávající focení a není to jenom o tom, položit miminko do košíku. Tohle focení má svá pravidla a fotograf má obrovskou zodpovědnost za to malé, které je jen pár dnů na světě. Toto focení není pro každého, ale pokud někoho opravdu láká, doporučuji si o tom něco nastudovat a navštívit některý z newborn workshopů u zkušené fotografky.
Jako fotografka jste občas i u porodů, jak se taková reportáž fotí?
Focení porodu nemá pro změnu žádná pravidla, nikdo dopředu neví, jak se situace vyvine. Z mé zkušenosti můžu říct, že se mi úplně zastaví celý svět, nic jiného neexistuje. V hlavě mám totální prázdno a jsem tak nabitá adrenalinem, že slyším vlastní dech a srdce. Nedokážu přemýšlet nad tím, jaká je nejlepší kompozice a cokoliv dalšího. Fotím vždy intuitivně, a když vše skončí, vlastně ani nevím, co vše jsem fotila. Navíc bych pořád jen brečela dojetím. A pak, když prohlížím fotky v počítači, brečím znovu.
Primárně jste portrétní fotografkou, ale již minulý rok jste začala do svatební fotky vnášet reportážní prvky, co vás ovlivnilo?
Cítím, že je to správná cesta. Možná je to i tím, že roky přibývají. Mám totiž pocit, že se neustále hledám a k té reportáži tíhnu čím dál víc. Určitě je to ale také tím, s kým se člověk stýká, koho sleduje a u koho se inspiruje. Jedna fotka, která umí vyprávět příběh, je lepší než deset statických portrétů.
Je pro vás náročné kombinovat při práci obojí?
Nad tím jsem takto nikdy nepřemýšlela. Myslím, že se to děje spontánně. Pokud bych se snažila o nějakou kombinaci, nevyšlo by z toho nic hezkého. Ale strašně ráda si odběhnu nafotit právě porod, sport nebo zabíjačku, kde mám naprosto volnou ruku, což mi dává takový pocit svobody a hodně mě to nabíjí.
Když by se někdo rozhodl věnovat rodinné fotce, co byste mu doporučila?
Být pokorný a fotit s láskou. Pokud tomu nedá lásku, fotkám vždy bude něco chybět. Umět lidem na fotkách zachytit vzpomínky je velký dar a to by měl mít fotograf na paměti. Pokud ho láká focení dětí, měl by se naučit aspoň trochu vrátit do dětských let. Fotograf si musí umět děti získat a navodit při focení příjemnou atmosféru. Také se musí obrnit trpělivostí. Když jsou spokojené děti, jsou spokojení i rodiče, a to platí i naopak. Důležité je, aby děti byly na fotkách tak, jak je rodiče znají. Stavění do nějakých póz je dávno pasé. Přirozenost na fotkách je cesta k úspěchu. "Zaostřeno na pocit" je mé heslo.
