Žijí v centru Prahy, a přesto na periferii. Pohled do světa lidí bez domova očima Kevina V. Tona

Kevin V. Ton: Lidé na okraji
Kevin V. Ton: Lidé na okraji, 2016.
Kevin V. Ton: Lidé na okraji, 2016.
Kevin V. Ton: Lidé na okraji, 2015.
Kevin V. Ton: Lidé na okraji, 2015.
Foto: Kevin V. Ton
Romana Marie Jokelová
21. 5. 2017 9:05
Kevin V. Ton fotografuje život v ulicích a lidi na periferii. "Mám pocit, že je potřeba zaznamenat a ukázat, jak se také žije v dnešní době," říká. V uplynulém roce za své snímky získal nominaci na Czech Press Photo v kategorii Problémy dnešní doby a nedávno i 1. cenu v kategorii Problémy Prahy v rámci výstavy 21. ročníku Praha Fotografická.

Kevine, jak dlouho se věnujete fotografii?

Fotografii se svým způsobem věnuju vlastně od dětství, kdy jsem dostal svůj první foťák, bakelitovou Corinu na svitek. Vědomě pak někdy od druhé půlky osmdesátých let, kdy jsem díky knize Daniely Mrázkové "Příběh fotografie" pro sebe objevil svět dokumentární a reportážní fotografie a začal fotit kromě rodiny a spolužáků i cizí lidi.

Kevin V. Ton

Kevin V. Ton
  • Volný fotograf zaměřený na humanistickou černobílou dokumentární fotografii.
  • Technika: Posledních deset let používá téměř výhradně pevné objektivy 28mm. Dříve fotil Nikony, dlouhodobě pracuje s Leicou, v polední době má Canon 5D MarkIII.
  • Web: www.kevin-v-ton.com
  • Instagram: kevinvto
  • Facebook: kevinvtonphoto

Proč jste se zaměřil na takzvané street foto?

Miluju energii města, její pulzování v denním i nočním rytmu člověka. Baví mě lidský kvas plných náměstí i vítr prohánějící staré noviny přes opuštěnou křižovatku. Mám rád syrová zákoutí dříve honosných míst, opuštěných a znova oživených nuzáky dnešních časů. Rád objevuju příběhy ostatních souputníků životem. A v ulicích se pod zdánlivou rouškou anonymního hemžení skrývají myriády osudů. Zjevitelné jsou každému vnímavému pozorovateli, který dokáže odložit vlastní ego a všemi póry cítit svět kolem sebe. Ulice vyžaduje pokoru.

Své fotky prezentujete jen v černobílé podobě, proč?

Pro mě je černobílá fotografie nejbližším nástrojem k fotografickému sebevyjádření. Možná je to dané i tím, že jsem si drahná léta máchal ruce v chemii a koupelna byla víc temnou komorou než místností k očistě těla. Celý proces mám v sobě napevno ukotvený. Už v hledáčku při focení vidím hotový černobílý pozitiv. Ale v základu je jedno, jestli je fotka černobílá nebo barevná. Existuje jenom dobrá nebo špatná fotka.

Fotíte barevně a do černobílé to převádíte později během úprav fotek?

Už nějaký čas fotím souběžně do rawu a černobílého jpegu. Fotografie pro výstavy a do časopisů či knih připravuju z rawů, na běžné užití na internetu nebo pro náhledové tisky 15 × 10 centimetrů mi jpg bohatě postačuje.

Jaký potenciál má podle vás český pouliční dokument?

Často si lidé stýskají, jak se u nás v ulicích nic neděje. Myslím, že to tak není. Pokud někdo hledá na Václaváku New York, tak ten tam skutečně nenajde. Nezbude mu než za ním vyrazit. Pokud bude hledat sám sebe, nemusí si pořizovat letenku, může vyrazit na dvůr nebo před barák. Český pouliční dokument má stejný potenciál jako jakýkoliv jinde pořízený. Pokud fotograf uchopí jako téma lidské příběhy, kulisy nehrají nejzásadnější roli.

Vaše fotky jsou jako deník lidských emocí, jsou právě emoce tím, co na ulici upoutává vaši pozornost?

Ve fotografiích hledám především člověka. A i v ulicích hledám člověka. Hledám ryzí, nekašírované momenty. Často jsou emoce tím, co upoutá pozornost a poodhrne závěs skrývající jen tušené děje. Skrz zachycení prchavých gest nebo mimiky se pokouším najít obrazy, které by mohly mít nadčasovou platnost, schopnost vyprávět lidský příběh.

Fotíte "od boku", nebo podle situace?

Od boku spíš jen občas, většinou se s foťákem nikterak neschovávám. Záleží ovšem, co zrovna daná situace vyžaduje. Cesty k slušné fotce jsou všelijaké.

Jsou vaše fotky otázkou náhody?

Základem pouliční fotografie je živá, neinscenovaná, nearanžovaná fotografie. Přes tohle nejede vlak. Porušení by bylo výsměchem všem pouličním fotografům po celém světě, kteří stejně jako já každou volnou chvíli brousí chodníky a prošlapávají svoje boty v nutkavé touze udělat svůj snímek. Moje fotky jsou z tohoto úhlu pohledu vždy jen otázkou náhody. Ale říká se, že náhoda přeje připraveným. Sleduju cvrkot ulice a často si v předtuše dějů příštích pro svůj záběr takříkajíc "dojdu".

Když se vám zdá nějaký člověk zajímavý, sledujete ho a čekáte, co "udělá" či co se stane?

Někdy ano, člověka to pak začne svrbět a cítí potenciál fotky ve vzduchu. Samozřejmě že to, jak člověk vypadá, ještě většinou fotku neudělá, záleží, v jakém se ocitne prostředí, v jakých souvislostech a jak hraje všechno dohromady s okolím.

Když jste součástí nějaké akce, fotíte hodně, nebo čekáte na moment?

Je to jak kdy, obecně se dá říct, že sice čekám na moment, ale neznamená to, že jednou zmáčknu spoušť a je hotovo. Focení je niterný proces, kdy se do fotografie kromě jiného promítá osobnost i osobitost fotografa. I proto můžete postavit deset fotografů k jedné události a každý vytvoří úplně jiné snímky.

Bavíte se s lidmi, které fotíte?

Jak kdy. Dopředu nikdy a občas, pokud si někdo všimne, že jsem ho vyfotil, stane se, že zapředeme hovor. Udělám mu ještě třeba i fotku na přání. Většinou si příjemně popovídáme, rád se dozvídám střípky ze života někoho dalšího. Dám mu navštívenku s e-mailovou adresou a v případě, že má zájem, mu fotografii pošlu. S lidmi bez domova či na okraji společnosti si povídám často. Zajímá mě, proč jsou, kde jsou i jak se jim daří, jestli jsou všichni zdraví nebo jestli nepotřebují s něčím pomoct. Těm fotky zvětšuju, a když je potkám někdy příště, tak jim je dám.

Stane se vám někdy, že se někdo vůči focení ohradí?

Dřív se to nestávalo vůbec, dneska už čas od času ano. Lidi jsou dobou nějak zpovykaný. Nevadí jim, že je na každém kroku sledují kamery Velkého bratra, ale člověk s foťákem jim krade duši. Většinou jim vysvětlím, kdo jsem a co focením sleduju, a rozcházíme se v dobrém.

Fotíte bezdomovce, vychází to z nějakého konceptu, má to nějaký cíl, nebo je to jen součást pouliční fotografie?

Lidé z okraje společnosti jsou mým dlouholetým tématem. V podstatě vychází z pouliční fotografie. V časech, kdy se ještě místo street photo říkalo "jdu fotit", jsem objevil, že v městech žijí i lidé, kteří jsou částečně, nebo zcela mimo systém. 

Proč fotíte primárně lidi na okraji společnosti?

Vždycky mě zajímalo, co všechno se skrývá za zrcadlem. Můj poslední soubor na tohle téma Na okraji vypráví o lidech, často bez domova, často odkázaných na pomoc druhých, žijících společensky na úplném okraji a přitom v samém středu Prahy, honosné matičky měst. V základu je jedno, jaké peripetie a koho na ulici dostaly. Jsem jen fotografický svědek, co jde okolo. Mám pocit, že je potřeba zaznamenat a ukázat, jak se také žije v dnešní době.

Když se řekne lidskost, co to pro vás znamená?

Humanita je tím, co nás odlišuje od ostatních spolubydlících na naší planetě. Souvisí se schopností chápat druhé, brát na ně ohled, vnímat je a jejich životy, jejich potřeby, jejich starosti i radosti. Lidskost je o lidech v tom nejčistším významu slova.

Jako dobrovolník fotíte pro různé organizace pomáhající lidem. Proč je podle vás dobrovolnictví důležité?

Všechno se zaplatit a koupit nedá, i když se to tak často prezentuje. Člověk pomáhá bližnímu svému o své vlastní vůli, ve svém čase a případně za svoje peníze odjakživa. Svým způsobem "drží svět" morálně na nohou.

Dá se podle vás fotkou pomáhat přírodě a zvýšení zájmu lidí o přírodu a ekologii?

Myslím, že ano, i když se někdy zdá, že všechno je marnost. V poslední době snad fotografie a záběry ukazující utrpení zvířat na místních kožešinových farmách napomohou ke změně zákona a zákazu těchto farem. Síla fotografie je stále ohromná.

 

Právě se děje

Další zprávy