Chodil jsem tehdy centrem Prahy, na krku pověšený kinofilmový fotoparát Kiev IV, a fotil. Kameloty Večerní Prahy a prodavače losů - staré muže, jejichž ošoupané kabáty vypovídaly o chudobě, která tehdy oficiálně neexistovala. Děti, hrající si na piazzettě Národního divadla. Sovětské oficíry, pozorující orloj, jako by jim patřil. Lidi, spěchající do práce, kteří při tom překonávali nejrůznějšími styly zábradlí na Vodičkově ulici.

Když se na ty snímky dívám dnes, mám pocit, že se Praha změnila. Přinejmenším ti Sověti už tady nejsou. Přes zábradlí ve Vodičkově už také nikdo neskáče. Ale podívejte se na fotky a posuďte sami. Jsme stejní, nebo jiní než tehdy?

A pokud na fotkách poznáte sebe nebo někoho jiného, dejte mi prosím vědět. Pořád mě zajímají příběhy lidí, které jsem tehdy fotil.