reklama
 
 

Fotím na ulici každodenní zázraky, říká držitel Czech Press Photo 2018 Tomáš Vocelka

21. 11. 2018 9:45
Fotograf a novinář Tomáš Vocelka získal za soubor snímků Pod pražskými věžemi prestižní cenu Czech Press Photo v kategorii Pražské proměny. Z věží nemířil na známá gotická a barokní panoramata, ale přímo dolů, do ulic. Zaznamenal geometrické linky dopravního značení, provoz, cyklisty proplétající se mezi auty, protože to vše odráží pravou, každodenní tvář města. "Velmi důležité je pro mě kouzlo fotografovaného okamžiku, něco zvláštního, co visí v ten okamžik ve vzduchu. Japonská fotografka Hitomi Satóová tyto vzácné okamžiky nazvala malými každodenními zázraky a já s ní musím souhlasit. Takže chodím po Praze, čekám na ně a snažím se je fotit," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jak jste reagoval na prestižní ocenění?

Výhra právě v kategorii Proměny Prahy má pro mě velkou cenu. Přede mnou ji získali například Jaroslav Kučera nebo Karel Cudlín, které považuji za legendy české fotografie. Zařadil jsem se do společnosti lidí, kterých si neobyčejně vážím.

Tomáš Vocelka

Tomáš Vocelka

  • Držitel ocenění z prestižní fotosoutěže Sony World Photography Awards 2017.
  • Editor a fotograf Aktuálně.cz
  • Instagram: @tomvocelka

Kromě vás získali nominaci v kategorii Proměny Prahy Michal Čížek, který v černobílé reportážní fotografii reagoval na proměny Prahy v souvislosti s overturismem, a Lubomír Stibůrek, který zachytil obnovu Stromovky.  Jaké změny zachycují vaše snímky pořízené z pražských věží?

Moje fotky mají ideově hodně společného s těmi od Michala Čížka. Stejně jako já i on se zaměřil na zachycení toho, jak se centrum města mění v souvislosti s turismem.  A já jsem fotil něco podobného. Chtěl jsem zachytit jiný pohled, než jaký vnímají turisté při procházení městem. Známá pražská panoramata se nemění, v ulicích Prahy stále narážíte na gotickou nebo barokní architekturu. Když ale vyšplháte na gotickou věž, nedíváte se na okolí tak jako ostatní. Zkrátka změníte úhel pohledu a dokážete vnímat detaily, jako jsou stojící auta v zácpě nebo cyklista prodírající se dopravou.

Navazuje série na snímky, které jste v ulicích Prahy fotil už v 80. letech?

Určitě, právě v Praze vznikaly první fotky, které jsem začal brát trochu víc vážně. I teď jsem se snažil zachytit každodenní život, jen z jiného úhlu pohledu. Stále fotím lidi v ulicích Prahy, jen jsem změnil přístup. Od reportážní fotografie jsem přešel spíš k dokumentu, ve kterém se snažím i o to, aby měl výtvarný přesah. 

V minulosti jste fotil hlavně přírodu, případně život v jiných městech. Praze jste se záměrně vyhýbal?

Do přírody jsem si utíkal odpočinout od práce. V novinách jsem sice začínal jako fotograf, ale pak jsem dvacet let hlavně psal a editoval. Jako novinář a editor jsem byl lidmi neustále obklopen, neměl jsem tedy potřebu je vyhledávat ještě při focení, které jsem měl tehdy hlavně pro odreagování. A co se týká Prahy, ne že bych se jí vyhýbal, jen jsem si k ní dlouho hledal vztah. V 80. letech jsem ji neznal, byla pro mě něčím novým a krásným.

Pak jste ale přišel z rodného Krnova na studia do metropole…

Vnímal jsem to tehdy podobně, jako bych byl na dovolené, a hrozně rád jsem Prahu fotil. Když jsem se pak sem přistěhoval a měl možnost se jí procházet každý den, zevšedněla mi a nedokázal jsem si v ní dlouho najít něco zajímavého. Začal jsem hledat nový pohled a součástí tohoto hledání bylo i fotografování z věží. 

V čem je pohled z věží jiný?

Když se pohybujete ulicemi, můžete je vnímat buď jako turista a všímáte si takových věcí jako je spousta historie a architektonických stylů. Jako místní naopak máte tendenci vnímat pouze takové věci, jako je dav turistů nebo třeba dopravní zácpa. Pohled z věže, kde si přestanete všímat známých panoramat, nabízí i Pražákovi překvapující pohled. Vnímáte nejenom ty historické kulisy, ale i jejich propojení s někdy složitým životem v ulicích velkoměsta.

Našel jste si tedy opět vztah k Praze?

Focení Prahy mě v poslední době baví čím dál tím víc. Najednou jsem začal znovu přicházet na to, jak je to skvělé tady fotit. Zjistil jsem, že je velkou výhodou město znát. Vím, kdy a kde bude jaké světlo skvělé pro focení, kde se bude konat zajímavá akce. Velkou oklikou jsem zjistil, že při mém stylu focení nepotřebuji extra památky a známá místa, ale pěkné světlo a zajímavé věci. To se děje všude. Je tisíckrát lepší fotit v Praze než třeba Londýně.

Co jste si z focení krajiny přenesl do zaznamenávání života ve městech?

Jedním z mých velkých vzorů je rodák z Krnova, legenda reportážní fotografie Gustav Aulehla, který ve svých snímcích měl vždy úžasnou kompozici. Já jsem se to snažil z jeho práce okoukat a kompozice byla pro mě vždy velmi důležitá. Při focení krajiny je na rozdíl od reportáže více času na přemýšlení nad kompozicí. Takže se mi tento přístup dostal pod kůži, mám ho rád a promítá se proto i do mého focení města. Styl, kterým fotím, má navíc velmi blízko k žánru, který se nazývá městská krajina.

Co je pro vás ten moment, který vám řekne, že teď je dobré stisknout spoušť?

Velmi důležité je pro mě kouzlo fotografovaného okamžiku, něco zvláštního, co visí v ten okamžik ve vzduchu. Japonská fotografka Hitomi Satóová tyto vzácné okamžiky nazvala malými každodenními zázraky a já s ní musím souhlasit. Takže chodím po Praze, čekám na ně a snažím se je fotit. 

autor: Petra Jansová | 21. 11. 2018 9:45

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama