Pamatujete si ještě, jakou zastávku jste vyfotil jako první?
Asi vás zklamu, ale to už si opravdu nepamatuju. Na sto procent ale vím, že to byla nějaká, kterou jsme potkali po cestě na naši chalupu, takže zhruba někde mezi Táborem a Voticemi. Prvotním impulzem, který tuhle sběratelskou vášeň nastartoval, byla fotka mého syna, kterou pořídil na svůj úplně první foťák. Když jsem si uvědomil, že jde o fotograficky zajímavé téma, navrhl jsem mu, že v tom budeme pokračovat. Všechny fotky v knize jsem ale fotil já. Syn posléze sehrál velmi důležitou roli jako asistent.
Kolik jste jich dosud vyfotil?
V archivu jich mám něco k tisícovce.
Fotíte každou, kterou potkáte?
Na začátku jsme fotili každou. Vybírat jsme si začali až později. Po nějaké době jsme totiž zjistili, že některé typy se opakují. Selekce tedy probíhá na základě mnoha faktorů. Hledáme určitou jinakost. V tom obrovském množství zastávek v Česku, leckdy typizovaných, které jsem ale dokumentoval jako určitou výpověď doby, jich pár ještě najdete.
Podle jakého klíče jste je vybíral do knížky?
Ten klíč byl hodně subjektivní týkající se mého vizuálního cítění. Zároveň jsem se snažil vybrat fotky, tak aby zaznamenaly co nejširší spektrum všech typů zastávek, které lze v Česku najít. V knížce jsem je pak rozdělil do několik kategorií.
Myslíte, že se vám podařilo zdokumentovat něco, co z Česka postupně mizí?
Myslím si, že ano, a vyplývá to i z mé zkušenosti, kterou jsem získal během těch sedmi let. Podle mého se mizení v nejbližší době bude týkat hlavně vesnických zastávek. V městech už postupně vymizely. Například v Praze moc socialistických zastávek nenajdete. Většina jich byla nahrazena moderními unifikovanými skleněnými budkami. Na venkově mizí nejenom z ryze praktických důvodů, ty plechové jsou zbytečně náročné na údržbu, ale i kvůli tomu, že se mění dopravní obslužnost a není jich tolik potřeba.
Líbí se vám víc ty staré plechové než ty, které je nahrazují?
Na to se nedá odpovědět zcela jednoznačně. Úplně jinak to cítím ve městě, na venkově nebo v případě zastávek na samotě ve volné krajině. Například o ty, které stojí uprostřed vesnice a jsou vlastně takovou zmenšenou obdobou klasického domku, se místní hezky starají. A i když mají mnohdy až pitoreskní podobu, byla by škoda je nahradit něčím jiným.
Jiným případem jsou zastávky, které stojí mimo obec, uprostřed polí, o které se zpravidla nikdo nestará. Hodně nových zastávek mi ale připadá vyloženě nudných a sterilních. Proto budu mít vždycky radši ty staré plechové. Nejsou pro mě totiž jen zastávkou, ale vlastně určitým objektem, který by se po zásahu umělce mohl stát i skulpturou.
Fotil jste po celém Česku?
Ano, v Čechách i na Moravě. Nedá se ale říct, že bych projel křížem krážem všechna místa. V některých krajích jsem byl několikrát, jinde vůbec. Myslím si, že to v případě tohoto tématu není důležité. Navíc než bych objel skutečně všechny, trvalo by to několik dalších let. Zdokumentovat všechny vzhledem k jejich množství je nereálné.
A kolik tedy autobusových zastávek v Česku je?
Vzhledem k tomu, že v Česku je šest tisíc obcí, dá se předpokládat, že podobně bude i zastávek. A může jich být dokonce víc, pokud k tomu přičteme ty, které stojí mimo obce.
Kde jsou ty nejošklivější?
To se nedá takto říct. Jde o čistě subjektivní hodnocení. Na druhou stranu ale mohu říct, že na jižní Moravě nebo v jižních Čechách častěji narazíte na hodně udržované zastávky. Naopak v krajích, kde je vyšší nezaměstnanost nebo sociálně vyloučené oblasti, jsem na zajímavé zastávky narazil zřídka.
Dá se v souvislosti s mnohdy nevzhlednými přístřešky, které jsou polepené otrhanými plakáty, mluvit jako o něčem hezkém?
Myslím, že nelze. Spíš by se na ně dal použít třeba příměr, že jsou ošklivé, ale hezkým způsobem. Zastávky jsou kategorií bizarních stavbiček, na které nelze běžná estetická měřítka použít. Nejde je posuzovat stejně jako například architekturu.
V knize přirovnáváte téma autobusových zastávek k českému chatařství nebo chalupářství.
Stejně jako chaty a chalupy jsou v celém Česku rozprostřeny i autobusové zastávky. Některé zastávky v sobě stejně jako chatky nesou stopy českého kutilství. Na mnohých stavbách je patrná lidská tvořivost. Střechu udělal místní zedník, další přidal květináče. Taková zastávka je vlastně pozitivním příkladem toho, jak si lidé dokáží veřejný prostor přetvářet podle svých představ. V poslední době se setkávám například i s tím, že se zastávky přeměňují na veřejné knihovny.
Co jste si z cest za zastávkami v Česku odnesl?
Odnesl jsem si to, že bych v tom rád pokračoval. A použil i další fotky a přidal i kapitolu bizarních zastávek pocházejících z 90. let.
