Češi veřejný prostor nepřijali. Likvidují normalizační umění a nové nevytváří, tvrdí sochař

Petra Jansová Petra Jansová
11. 12. 2015 13:16
Umění ve veřejném prostoru ubývá. Zatímco během 70. a 80. letech jenom v Praze vzniklo na 2200 výtvarných realizací, od roku 1991 se jich osadilo pouze šestapadesát. Normalizační umění kvůli době, ve které vzniklo, navíc společnost vnímá negativně. Sochař Pavel Karous, strůjce projektu Vetřelci a volavky, se snaží názor Čechů změnit. Pomoci mu v tom má také stejnojmenná publikace, jejíž rozšířená verze právě vychází. Lidé podle Karouse veřejný prostor nepřijali za svůj, což vede k mnoha dalším společenským problémům. "Není nárůst xenofobie a rasismu či jiných sociálně-patologických jevů také důsledkem toho, že spolu nesdílíme žádný prostor?" ptá se v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Normalizační skulptury
Normalizační skulptury | Foto: archiv Vetřelci a volavky

Aktuálně.cz: Projekt Vetřelci a volavky popularizuje a chrání normalizační sochy ve veřejném prostoru. Dobu normalizace jste si vybral záměrně?

Pavel Karous: Politicky je doba normalizace pochopitelně všeobecně špatně vnímaná, bohužel se tento negativní vztah společnost promítl i na hmotné kulturní dědictví. Výtvarné realizace z tohoto období jsou tím pádem v největším ohrožení a zaslouží si aktuální ochranu. Pro mě osobně je zájem o normalizaci také jistý pokus o archeologii doby mých rodičů a mého předškolního dětství, má to tedy i takový melancholický tón s velkou dávkou ironie.

Vetřelci a volavky

Vetřelci a volavky

Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru (jindy nazývaném monumentální umění) v Československu v období normalizace s mírným přesahem až do roku 1992.

Publikace se stala Nejkrásnější českou knihou 2013 v kategorii Vědecká a odborná literatura. Prestižní vydavatelství Stiftung Buchkunst jí v rámci soutěže Nejkrásnější knihy světa 2015 udělilo čestné uznání.

 

A.cz: Stejně negativní pověst jako umění ve veřejném prostoru z doby normalizace má i samotná architektura navzdory tvrzení odborníků, že jde většinou o velmi kvalitní stavby. Proč veřejnost zaujímá ke kulturnímu dědictví této doby odmítavý postoj?

Současný režim musí neustále vyvolávat antikomunistické nálady, protože jediné, co o současném zřízení můžeme říci pozitivního, je, že je lepší než ten předchozí. Neodborná veřejnost, kam počítám i politickou reprezentaci, dá raději zelenou k zničení nějaké nevinné budovy jenom proto, že byla postavena ve špatné době, než aby se zabývali její kvalitou.

V konkrétních případech se ale ukáže, že byl ideologický, a tedy co se týče hodnocení architektury nesmyslný argument jen záminkou pro překrytí netransparentního zásahu do urbanismu města, který prospívá jen úzké zájmové skupince, a ne široké veřejnosti. Široká veřejnost řízenou mediální kampaň pak přijme za svou, jak se ukázalo například na příkladu bourání mimořádně kvalitní architektury hotelu Praha.  

A.cz: Normalizační tvorba by se tedy neměla odsuzovat jako celek. 

To jistě ne.

A.cz: Dalo by se nějak číselně vyjádřit, kolik kvalitních děl vzniklo ve srovnání s těmi nekvalitními?

Jenom v Praze bylo ve sledovaném období osazeno na 2200 výtvarných realizací, z toho byl dobový průměr kvality poměrně vysoký, nerealizovaly se až na tzv. ideový (propagandistický) generel téměř žádné kýče. Z celkového objemu se prosadily propagandistické realizace tak ve výši pěti procent, naopak deset procent byly věci mimořádně odvážné - geniální, které svoji dobu, ale i dobu následující výrazně předčily.

A.cz: Jak byste popsal oficiální umění normalizační doby?

Výtvarné realizace v architektuře v 70. a 80. letech nejsou homogenním celkem, ale těžiště tvorby by se dalo zahrnout označením "pozdní moderna", škodolibě pak "unavená moderna". 

A.cz: Název projektu je odvozen z typologie, kterou jste si pro sochy vytvořil. Jaké další kategorie kromě vetřelců a volavek jste v ulicích města našel?

Z ústní slovesnosti jsem zaznamenal výrazy jako: Trifidi, Trilobiti, Ztratila klíče, Pučící hlízy… tyto názvy se pak staly návodem pro vytvoření mojí svévolné taxonomie.

A.cz: A narazil jste v ulicích měst na nějaké "klenoty"?

Veřejný prostor našich měst je nebo byl plný klenotů, které snesou srovnání s tím nejlepším, co vznikalo v 70. a 80. letech na Západě. Za všechny mě napadá keramický obklad tunelu Letná od Zdeňka Sýkory, jedná se o světové prvenství v aplikaci počítačového umění v architektuře. Na komínu je výsek z širší černobílé geometrické struktury vytvořené výpočetní technikou. V 70. letech se s něčím podobným ve světě nesetkáme.

Patřil mezi ně také unikátní světelný objekt v průchodu ve stanici Náměstí Míru od Václava Ciglera. Tam byl obří nakloněný válec, který procházel šikmo stropem vestibulu stanice a byl zakončen množinou světelných bodů, ty se rozsvěcely v různých dekorativních množinách v závislosti na biorytmech řízených programátorem. Škoda je, že tato mimořádně progresivní, kinetická, site specific instalace, řízená programem z roku 1978, "musela" ustoupit komerčnímu využití prostoru vestibulu (trafika, sázková kancelář).

Zásadní realizací v době normalizace byl také rozměrný, zcela abstraktní skleněný objekt "Kontakty" od světoznámého tvůrčího páru Libenský - Brychtová ve vestibulu stanice metra Národní třída. Ta zase musela ustoupit privatizaci veřejného prostoru.

A.cz: O normalizačním výtvarném umění ve veřejném prostoru mluvíte jako o čtyřprocentním. Proč?

Od roku 1965 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení, tento zákon zanikl v roce 1991. Ještě v době existence této kulturní politiky se pro označení výtvarných realizací v architektuře užíval výraz Čtyřprocentní umění - neplést s gay kulturou.

A.cz: Považujete tuto podmínku, kterou ukládal stavební zákon, za pozitivní?

Samozřejmě! Koneckonců je to zákon, který platí všude v Evropě i po ukončení studené války. V Evropě tento zákon nebo jeho obdobu v současnosti kromě České republiky nemá Bulharsko, Makedonie, Moldavsko, Ukrajina, Bělorusko a Ruská federace. Slovensko si zákon zavádí, v platnosti bude od příštího roku.  

Systém "1 % for Art" funguje taky jako běžná městská vyhláška ve velkoměstech v Severní Americe. Zákon má také několik důležitých prováděcích pokynů, například že každé takové zakázce musí předcházet transparentní soutěž s odbornou výběrovou komisí. To do jisté míry zajišťuje vysokou kvalitu realizovaných děl.

A.cz: A kolika novými realizacemi je veřejný prostor osazován dnes?

Jak už jsem říkal, v 70. a 80. letech jenom v Praze vzniklo na 2200 výtvarných realizací ve veřejném prostoru. Po roce 1991 do současnosti se osadilo pouze 56 nových, v průměru mnohem horší úrovně než za předchozího režimu, protože díla nejsou vybírána odbornou výběrovou komisí, ale politickou reprezentací, která je zpravidla vizuálně negramotná.  

A.cz: Jsou podle vás Češi k veřejnému prostoru lhostejní?

Smutným dědictvím normalizace je, že Češi nejsou zvyklí vnímat veřejný prostor za svůj, a tak pokud ho někdo oklešťuje o kulturní dědictví, ničí jeho genius loci, zneužívá ho pro osobní komerční zájmy nebo přímo jako privatizovaný zaniká, není nikdo, kdo by ho bránil. Je to škoda. Naše neschopnost přistoupit k fyzickému veřejnému prostoru jako k místu nás všech, kde se máme potkávat a kde má dojít ke konsenzu, úplně atomizuje společnost. Není nárůst xenofobie a rasismu či jiných sociálně-patologických jevů také důsledkem toho, že spolu nesdílíme žádný prostor?

Je to naše kulturní dědictví, ze Západu je tahle architektura vnímána velmi pozitivně, je třeba udržet otisk doby, říká Vladimir 518 o „nejošklivějších stavbách“ Prahy, jako je třeba Žižkovská věž. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy