V čem vlastně psychedelická první pomoc spočívá?

Je třeba říct, jak psychedelický zážitek vypadá. Když si člověk vezme psychedelikum, nejčastěji to na festivalech bývá LSD, celý svět se mu změní. Vnímá jinak svět i sebe sama, cítí víc vnitřních prožitků a někdy může být kvůli této extrasenzitivitě i přehlcený. Proto potřebuje hlavně klid a bezpečný prostor.

A naše pomoc spočívá v tom, že člověk přijde sám nebo je přiveden kamarády či zdravotníky, se kterými spolupracujeme, do naší jurty daleko od pódia, kde je relativní klid a bezpečné prostředí. Buď si tam s námi jen sedne, dá si čaj, prospí se, nebo se s ním jdeme projít, ale hlavně mu pomáháme projít psychedelickým zážitkem.

Takový člověk totiž může být velmi smutný, naštvaný nebo si potřebuje s někým popovídat. Někdy třeba chce chytnout za ruku, nebo když ho bolí záda, dostane lehkou a opatrnou masáž, pokud si o ni řekne. Důležité je, aby svým zážitkem prošel co možná nejlépe - mohou se mu například vyplavit zážitky z dětství, příjemné nebo i nepříjemné věci. Ale pokud se intenzivní zážitek někde sekne, třeba kvůli tomu, že je ten člověk někde ztracený a nerozumí tomu, co se mu děje, tak může nastat trauma.

Například v Holandsku taková pomoc výrazně snížila počet hospitalizací. Jak se na vaši možná svéráznou pomoc dívají čeští zdravotníci?

Zažil jsem jednu konkrétní zkušenost, kdy byli rádi za to, že jsme jim vysvětlili, o co jde, jak psychedelika účinkují, jakou mají dobu trvání a podobně. Byli rádi, že nám tyhle lidi mohli poslat. V medicíně se o psychedelikách ví čím dál tím více, ale stále panují předsudky o tom, že když někdo prožívá těžký psychický stav, jsou nejlepší možnou pomocí anxiolytika anebo antipsychotika. Ale právě tyhle léky člověku často zabrzdí proces prožívání o to více, pokud jsou podány ve stresujícím nemocničním prostředí, které samo o sobě může být v tomto stavu traumatizující.

Autor fotografie: Archiv Stanislava Milotinského

Stanislav Milotinský (26)

• Vystudoval jednooborovou Psychologii a Psychoterapeutická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
• Je frekventantem pětiletého psychoterapeutického vycviku "Poradenství a psychoterapie zaměřené na klienta" v Brně.
• Je spoluzakladatelem České psychedelické společnosti a garantem harm reduction sekce.
• Při tvorbě své diplomové práce týkající se psilocybinu aktivně spolupracoval s týmem MUDr. Tomáše Páleníčka, Ph.D, kde také působil jako psychedelický sitter -jakýsi průvodce lidí intoxikovaných psychedeliky.
• Pracuje na akutním příjmovém oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze.
• Ve volném čase se věnuje horolezení, cestování s batohem, skautingu, studiu prekolumbijských kultur nebo tvorbě nesmyslných ale pěkných básniček.

Zjistit více

Zdroj: Magdaléna Daňková

Ano, dokážu si představit, že v některých extrémních psychiatrických případech jsou někdy potřeba, ale naprostá většina psychedelických případů se dá zvládnout relativně lehce a efektivněji bez nich. To je i filozofie Psycare. Zabrzděný proces a hlavně vzniklé trauma totiž pak mohou člověku trvat měsíce nebo i roky, aby je zvládl. Taky je nemusí zvládnout nikdy.

Psychedelika jsem nikdy nezkoušela, ale předpokládám, že prožívání takového zážitku zvládá každý jinak silně. Takže, kdy se dá rozlišit těžký stav, při kterém už člověk potřebuje zásah zdravotníků a podání léků?

Je dobrou zkušeností a praxí, že dokud příchozí odpovídá a reaguje, je dobré jej nechat procesem projít. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je zcela netečný, pokud nereaguje ani na dotek. To se ale u psychedelik z mé zkušenosti a z literatury téměř vůbec nestává, spíše až při kombinaci s dalšími látkami. Lidé na psychedelikách nevypadají ani zdaleka tak strašně jako ti s několika promile alkoholu.

Vzácným, ale také možným stavem vyžadujícím lékařskou péči je pak takzvaný serotoninový syndrom projevující se například hypomanií, zmatenosti, někdy kómatem, tachykardií, hypertenzí, pocením, také zvracením, křečemi, třesem a podobně.

Co tedy dobrovolník poskytující psychedelickou první pomoc musí ovládat, aby dovedl člověku pomoci správně?

Mezi námi jsou odborníci z řad psychologů a psychiatrů i dobrovolníci, kteří pracují jako úředníci, grafici, sociální pracovníci nebo programátoři. Službu poskytujeme nonstop, od čtvrtka nebo pátku, kdy festivaly začínají, do neděle a střídáme se v šestihodinových směnách po třech lidech.

U dobrovolníků je nejdůležitější, aby měli upřímný zájem o druhé. Lidé, kteří přijdou často v těžkém stavu, vycítí, jestli o ně mají druzí zájem. Na psychedelickou první pomoc se nehodí lidé, kteří by v této činnosti viděli nějakou velkou osobní egoistickou motivaci a mají tendenci na sebe strhávat velkou pozornost. A pak samozřejmě lidé s nějakou vážnou psychickou nemocí či nedostatkem bazální sociální citlivosti.

Související

Experti v Silicon Valley berou LSD, pomáhá jim zlepšit výkon a tlumí deprese

Dobrovolníci musí respektovat proces, který se příchozímu děje, a taky by měli tak trochu zapomenout na své expertní znalosti a věřit, že každý je nejlepší odborník sám na sebe. Neměli by mu dávat žádné rady, ale snažit se mu pomoci na sebe napojit. Jsou také zaučeni, jak základně pracovat s tělem nebo jak mají komunikovat se zdravotníky.

A kolik lidí vaší služby během festivalů využilo?

Vedli jsme si statistiky, vloni jsme pomohli 10 lidem, letos 23 a další desítky jsme edukovali. Někteří byli dovedeni zdravotníky, často je doprovodili kamarádi a někdy přišli sami. Uživatelé psychedelik si většinou prožívají své niterní emoce a tím pádem si i o pomoc říkají hodně nesměle. Někdo třeba přišel k naší velké plachtě a jen koukal. A právě v tomhle okamžiku je důležité mít vyškolené dobrovolníky, kteří kdykoliv se takhle někdo přiblíží, vyjdou mu vstříc a osloví jej s tím, že si s námi může třeba jen popovídat.

Naším dlouhodobým cílem je, aby komunita lidí, která psychedelika bere, se o sebe dokázala postarat sama. Psychedelická první pomoc není tak složitá. Kdyby člověk věděl, jak se zachovat, dá se předejít mnoha problémům.

Psychedelika posledních pár let pronikají čím dál více do léčby duševních onemocnění. Dá se již říci, zda skutečně zabírají na některé psychické problémy?

Existuje docela dobré penzum výzkumů, které ukazují, že psychedelika mohou být pravděpodobně prospěšná v léčbě závislosti na alkoholu - dle některých třeba už po jedné dávce lidé výrazně sníží konzumaci nebo ji na několik měsíců zcela vynechají. To stejné u tabákové závislosti. Jsou také studie, které sledovaly podávání psilocybinu, látky obsažené v halucinogenních houbách (např. lysohlávkách), lidem v terminální stadiu rakoviny. A výsledky byly úžasné - už jedna dávka výrazně snížila jejich úzkost a strach ze smrti.

A před rokem skončila studie na depresi. U některých lidí, kteří měli depresi třeba i 18 let a nepomáhala jim klasická psychoterapie ani léky, došlo po dvou dávkách k výraznému zlepšení i na několik měsíců. Svou roli hrál samozřejmě také placebo efekt a další péče, ale provedené výzkumy ukazují velký potenciál. Jsou i další studie třeba na obsedantně kompulzivní poruchu. Psychedelika ale samozřejmě nefungují na všechny psychické nemoci u každého člověka a taky jsou i méně pozitivní výzkumy. Je tedy třeba být opatrný s nějakými závěry, ale indicie to jsou velmi slibné.

Je známo, že drogy jsou návykové, takže nejde u toho alkoholu a kouření o vytloukání závislosti závislostí?

Ani ne, na psychedelikách nevzniká závislost. Nejsou to drogy v mainstreamovém slova smyslu, jako je třeba pervitin. Psychedelický zážitek každého určují dvě věci - set a setting. Set je to, jak se člověk cítí, jaké má očekávání, jaký prožívá den… A setting určují lidé a prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. Jestliže se nachází mezi lidmi, které důvěrně zná, a sám je na to připravený, zážitek bývá zpravidla prospěšný.

Když si ale psychedelika vezme někdo na party, kde je hlasitá hudba a spousta lidí, kteří mohou na člověka odněkud vybafnout, nebo když je někdo bere jako únik od věcí, které ho trápí, může být prožitek úplně jiný. Je důležité říct, že nejsou vhodná pro každého. Jsou lidi, pro které kvůli jejich osobnostnímu nastavení nemusí být psychedelický zážitek vhodný, ne každý může zážitek rozkladu ega vzít dobře.

Jak se na vaši iniciativu vůbec dívá veřejnost? Řešili jste někdy názor, že podporujete zneužívání drog?

Tohle je velká otázka. V Česku existuje zákon o toxikomanii, který je napsán velmi vágně a více méně se pod něj dá zahrnout všechno a zároveň nic. Naším cílem je uvádět informace na pravou míru. Neříkáme: Lidi, pojďte brát psychedelika. Říkáme: Tady jsou informace, ze kterých si můžete udělat vlastní názor. A pokud výzkum ukáže, že mohou pomoci třeba i desetině nebo pětině lidí s různým onemocněním, tak to bude skvělé. Máme spoustu prášků, tak pojďme zkusit něco dalšího.