Dlouhodobě trpím atopickým ekzémem a nejrůznějšími alergiemi. Na co byste se mě zeptala, kdybych za vámi do ordinace nepřišel jako novinář, ale jako pacient?
Pacienti s atopickým ekzémem za mnou chodí často. Je dobré, když nejprve absolvují vyšetření u dermatologa, který diagnózu potvrdí, protože jednotlivá kožní onemocnění jsou si velmi podobná. Pro imunology a alergology je pak zásadní najít faktory, které projevy atopického ekzému spouštějí nebo zhoršují. Nejprve se pacientů ptáme, jestli stejným problémem netrpěl některý z jejich rodičů, a zjišťujeme tedy, jak velká je tam dědičná složka. Dále nás zajímá, kdy se potíže projevily poprvé - jestli se s nimi setkávali už v dětství, nebo je začaly trápit až v dospělosti.
Pátráme, v jakém prostředí se pacienti doma a v práci vyskytují a jestli tam nepřicházejí do styku s nějakými alergeny. Rizikovými faktory mohou být koberce a textilie jakožto epicentra roztočů, klimatizace i častý kontakt s vodou. U žen na mateřské se například ekzém může zhoršit proto, že si při koupání svých dětí hodně máčejí ruce. U pekařů zase může vadit kontakt s moukou, u kuchařů loupání brambor nebo zpracovávání ryb a velkou skupinu pacientů pochopitelně najdeme taky mezi chovateli zvířat. Spektrum možných příčin je velmi široké.
Může být spouštěčem atopického ekzému i psychika?
Ano, za typické alergické projevy na kůži, jako jsou například otok a zarudnutí, mohou žírné buňky, které uvolňují látku zvanou histamin a jsou velmi reaktivní na stres. Máme dokonce i takové pacienty, kterým psychiatr nasadil antidepresiva a příznaky atopického ekzému najednou úplně vymizely.
Zůstaňme ještě chvíli u alergií. Vyskytují se dnes častěji než dřív?
Ano, v populaci je alergiků čím dál víc. Jejich nárůst souvisí s tím, že žijeme ve stále sterilnějším prostředí. Zjednodušeně řečeno za to mohou dvě populace imunitních buněk - takzvané Th1 a Th2 lymfocyty. Jedna nás chrání především proti nejrůznějším infekcím, druhá zase proti parazitům. Zároveň ale způsobuje alergie a záleží, na kterou stranu se rovnováha vychýlí.
Když se děti v dřívějších dobách od raného věku dostávaly do častého kontaktu s jinými dětmi, se zvířaty nebo se špínou, rozvíjely tím více svou protiinfekční imunitu, a alergiemi proto trpěly méně. Dnes jsou naopak děti před potenciálními riziky odmalička chráněné. Tráví více času doma, do dětských kolektivů se mnohdy dostávají až ve škole, rodiče je tolik nepouštějí ke zvířatům a mnohem víc dbají na hygienu. V důsledku toho si děti nevytvoří protiinfekční imunitu a zvyšuje se jim naopak reaktivita vůči běžným alergenům v prostředí, jako jsou pyly stromů nebo bytový prach.
S kterými dalšími poruchami imunity se v ambulanci nejčastěji setkáváte?
Druhou nejčastější diagnózou hned po alergiích jsou imunodeficity - poruchy imunity, které se projevují vyšší náchylností k infekcím. Řeším například případy, kdy pacienti opakovaně trpí angínami, infekty horních cest dýchacích, kašlem či zánětem nosních dutin. Nebo se setkávám s pacienty, kterým se znovu a znovu vrací močopohlavní infekty. I lidé se zdravým imunitním systémem samozřejmě bývají čas od času nemocní. U člověka s imunodeficitem je ale nemocnost buď velmi častá, onemocnění se u něj projevuje s mnohem větší intenzitou, nebo trvá daleko déle než u běžné populace. Rýma například průměrného člověka trápí týden, kdežto pacient s poruchou imunity se s ní léčí třeba měsíc a jeho organismus na léčbu mnohdy hůře reaguje.
Příčinu imunodeficitů lze také hledat částečně v genech?
Ano, genetika hraje velkou roli obzvlášť u takzvaných primárních imunodeficitů. Jde o závažné poruchy imunity, které se mnohdy projevují hned po narození. Děti už v porodnici chytnou nějakou infekci a pak stráví měsíce v inkubátorech. Jindy se u nich porucha imunity manifestuje během prvních let života. V takových případech je vždycky dobré vyšetřit celou rodinu, protože potenciálnímu riziku čelí taky sourozenci. U sekundárních imunodeficitů se často jedná o důsledky chronických onemocnění, jako jsou například cukrovka nebo metabolický syndrom. Někdy si ale za zdravotní problémy můžeme sami.
Myslíte svým rychlým životním stylem? Tím, že málo spíme, hodně pracujeme a na pořádné jídlo si někdy najdeme čas až večer?
Ano, ať už budeme mluvit o stravě, spánku, fyzické aktivitě, nebo psychice, můžeme jmenovat celou řadu chyb, kterých se dnes lidé dopouštějí. Když začnu spánkovou deprivací, člověk, který toho moc nenaspí, nenechává svůj nervový ani imunitní systém dostatečně odpočinout. Jeho metabolismus a hormonální systém přestávají adekvátně fungovat, a dřív nebo později tak dospěje k imunodeficitu. Dospělí by podle doporučení odborníků měli spát sedm až devět hodin denně a děti ještě déle. Batolata by měla spát až čtrnáct hodin denně a novorozenci klidně i sedmnáct hodin.
Pokud jde o spánkovou deprivaci u dospělých, nedávno jsem na ulici zaslechl pozoruhodný rozhovor. Muž ve středním věku své kolegy přesvědčoval, že mu stačí spát čtyři hodiny denně. Říkal, že v jedenáct večer usíná, ve tři ráno už se automaticky budí, a přitom se cítí svěží. Je možné, že mu takový režim skutečně vyhovuje, nebo jeho organismus pomalu spěje ke kolapsu?
Někdo samozřejmě potřebuje spát více a někdo zase méně. Pokud ale člověk pravidelně spí jen čtyři hodiny denně, tak si se svým zdravím dost zahrává. Jednotlivé fáze spánku se u něj za tak krátkou dobu nestihnou adekvátně prostřídat a skutečně hlubokého spánku nemůže dosáhnout. Může si na to sice zvyknout, ale zdravé to rozhodně není. I léky na spaní jsou bezpečnějším řešením než nespat. Steve Jobs se koneckonců taky chlubil, že mu stačí spát pět hodin denně, a nakonec zemřel v relativně mladém věku na rakovinu slinivky břišní. K tomu samozřejmě nejspíš přispělo více faktorů.
Přejděme ke stravování, které dnes lidé zdánlivě řeší víc než kdy dřív. Návodů, jak má vypadat zdravý jídelníček, ale na internetu koluje spousta a často si vzájemně protiřečí. Setkáváte se s pacienty, kteří svou imunitu různými dietami spíš ohrožují?
Poměrně často. V lepším případě se u nás předem nechávají vyšetřit, aby zjistili, jestli je pro ně dieta vhodná. Proklepneme si jejich hladiny vitaminů a minerálů, zjistíme, kde mají deficit, a když jim to pak ukážeme černé na bílém, jsou většinou ochotní o dietě diskutovat. Horší je, když lidé vyšetření neabsolvují a nastaví si dietu, aniž by měli hlubší znalost o výživových parametrech jídla. Nutriční deficit se pak projeví zpravidla až nějakou patologií. Nejčastěji s pacienty řešíme nedostatek železa, který vede k chudokrevnosti. Přicházejí za námi s tím, že trpí dušností, takže máme zpočátku podezření na astma a necháme jim vyšetřit plíce. Nakonec se ale ukazuje, že problémem je deficit železa.
Důležité je také vědět, jak se které látky vstřebávají. Železo se například nejlépe vstřebává v kombinaci s vitaminem C, a proto je lékaři pacientům předepisují současně. Naopak třeba obiloviny a luštěniny obsahují kyselinu fytovou, která brání vstřebávání železa, zinku a někdy i vitaminů C a D, což jsou z hlediska imunity zásadní látky. Nastavování diet je natolik složitá problematika, že by si lidé měli raději vždycky zajít k nutričním terapeutům, kteří tuto problematiku vystudovali a mají s ní bohaté zkušenosti.
Není nakonec nejlepším řešením jíst v přiměřeném množství všechno, jako to dělali naši předkové?
S tím v zásadě souhlasím. Strava by měla být co nejpestřejší, ale všeho bychom si zároveň měli dopřávat s mírou. Tělo si někdy samo řekne, co zrovna potřebuje. Chutě se nám často mění právě podle toho, co nám schází. Pokud lidé netrpí například celiakií a nemusí tedy ze zdravotních důvodů vynechat potraviny obsahující lepek, není z lékařského hlediska důvod, aby si pacienti sami nastavovali nějakou radikální dietu. Radikální nízkokalorická dieta by měla být zahájena především na doporučení lékaře a konzultována s odborníky.
Pak jsou tady samozřejmě vegetariáni a vegani, kteří se vybraným potravinám vyhýbají z jiných než zdravotních důvodů. Ti ale z mojí zkušenosti výživovým hodnotám, obsahu vitaminů, minerálů nebo složení aminokyselin ve stravě velmi dobře rozumějí. Pečlivě si nastudují, čím mají nahrazovat látky, které jim v jídelníčku chybí, a jejich strava je zpravidla velmi pestrá.
Jak s naší imunitou zamávala doba covidu, kdy jsme dlouhé měsíce čelili stresu a možnosti, jak ho ventilovat, byly v důsledku vládních nařízení omezené?
Musím přiznat, že zejména po druhé vlně pandemie jsme na imunologii padali na ústa, protože za námi chodilo mnohem víc pacientů než předtím. Zatímco před covidem lidé chodili pravidelně plavat, běhat nebo cvičit do posilovny, v době restrikcí fyzickou aktivitu snížili na minimum. Zároveň se přestali potkávat v kolektivech, což je pro člověka, jakožto společenského tvora, zásadní omezení s neblahým dopadem na psychiku. Stravování jsme taky spíš zanedbávali, jak jsme byli pořád doma. Samozřejmě nemůžeme opomenout ani samotné prodělání covidu, který stejně jako všechna ostatní respirační onemocnění způsobil přechodně postinfekční změny na dýchacích cestách. Když se tohle všechno sečte ještě s neustálým stresem ze zpráv v médiích, imunitu to pochopitelně oslabí a u některých osob mohou být obtíže dlouhodobé.
Tím se vracíme ke stresu. Co přesně s naší imunitou dělá?
Chronický neventilovaný stres v první řadě zvyšuje produkci takzvaných prozánětlivých cytokinů, a vede tak paradoxně k vyšší náchylnosti na infekci. Přispívá totiž k tomu, že buňky imunitního systému přestávají optimálně fungovat, protože jsou vyčerpané. Jedna studie ukázala, že když každou hodinu třesete klecí, ve které jsou myši, zvířata si tu pravidelnost uvědomí a začnou se dopředu stresovat. Pokud stresu čelí dlouhodobě, velmi často u nich postupně dojde k rozvoji rakoviny. Je to podobné, jako když lidé každé ráno chodí do práce, ve které je nadřízení nebo kolegové šikanují. Už když tam jdou, připravují se na to, že jim bude hrozně, a pochopitelně se tak stresují. Jen se u nich nádor nevytvoří v řádu měsíců jako u myší, ale v řádu let.
Chronický stres je tedy rizikovým faktorem i pro vznik onkologických onemocnění, kterým se věnujete ve svém výzkumu?
Zdá se, že ano. Dosavadní studie prokázaly vliv stresu zejména u karcinomů prostaty a prsu. Jedna například zkoumala traumatizované ženy, které při zemětřesení přišly o své děti, a kromě časté nemocnosti u nich zjistila mnohem vyšší výskyt rakoviny prsu. Jiná zase ukázala, že muži, kteří potlačují emoce, čelí po odstranění nádoru prostaty vyššímu riziku, že se jim onemocnění zase vrátí. V zahraničí už se dokonce vytvořily samostatné obory psychoneuroimunologie a psychoonkologie a doufám, že se postupně etablují i v Česku.
Zuzana Střížová (31)
- Vystudovala všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2020 dokončila doktorát v oboru imunologie.
- V současnosti působí v Ústavu imunologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ve Fakultní nemocnici Motol v Praze. Vedle ambulance se věnuje také výzkumu imunoterapie - léčby nádorových onemocnění pomocí imunitních buněk.
- Je dvojnásobnou držitelkou Ceny Vlasty Adamové za významný počin v oborech onkologie a hematologie. Loni získala ocenění v projektu L’Oréal - UNESCO For Women In Science a stala se finalistkou soutěže Falling Walls Lab pro mladé inovátory a vědce.
Ve Fakultní nemocnici v Motole momentálně zkoumáte léčbu nádorových onemocnění pomocí imunitních buněk. Jak to v praxi funguje?
Pokud lze nádor operovat, skončí po vyříznutí u patologů, kteří pak mně a mým kolegům rádi kousíček dají - samozřejmě se souhlasem pacienta a etické komise. Díky tomu můžeme izolovat imunitní buňky od nádorových a zkoumat, jak bychom je při léčbě rakoviny mohli využít. Když to zjednoduším, imunitní a nádorové buňky jsou jako hodní a zlí vojáčci, kteří proti sobě bojují. Čím více je těch hodných, tím vyšší je šance, že se imunitní systém dokáže s nádorem nějak poprat. Proto se vědci snaží vyvíjet preparáty, které imunitní buňky aktivují - dodávají jim zbraně, aby bitvu vyhrály. Některé z nich už jsou schválené i v Česku, využívají se třeba při léčbě pacientů s metastatickým karcinomem plic.
V Motole zkoumáme imunitní buňky u onkologických onemocnění, která nejsou tak častá a zatím o nich tolik nevíme. Před chvílí jsem si třeba do laboratoře přinesla takzvaný liposarkom, což je nádor z tukové tkáně. Zaměřujeme se také na rakovinu jícnu nebo nádory ze svalů a chrupavek. S imunitními buňkami je to navíc podobné jako s lidmi. Některé jsou mladé, jiné naopak staré. Některé mají paměť, jiné ji nemají. Některé jsou ozbrojené, jiné zase úplně bezbranné. Dokonce se zjistilo, že některé s nádorem nebojují, ale naopak mu pomáhají.
Mezi vojáky jsou tedy i dezertéři.
Ano, najdou se mezi nimi přeběhlíci, což se nám samozřejmě nelíbí. Snažíme se proto zjistit, proč se přidávají na špatnou stranu. Ukazuje se, že nádory jsou neuvěřitelně sofistikované a produkují látky, pomocí nichž imunitními buňkami manipulují. Přesvědčují je, aby nebojovaly, přestože bojovat mohou. Je to svět ve světě a dějí se tam věci, které se nikde jinde v těle nedějí. Proto se snažíme nádorové mikroprostředí pochopit. Stále jsme ale teprve na začátku.
Věříte, že se imunoterapie může stát budoucností onkologické léčby?
Určitě. Ačkoli je chemoterapie stále nesmírně důležitá a nemohli bychom bez ní nádorová onemocnění léčit, imunoterapie se pomalu stává jejím rovnocenným parťákem. Její výzkum se navíc v posledních letech vyvíjí tak rychle, že se jednou může stát dominantním přístupem v oblasti onkologické léčby.
Jaké jsou ve srovnání s chemoterapií její výhody?
Chemoterapie je sice velmi efektivní, ale zároveň má řadu nežádoucích účinků. Pacienti při ní přicházejí o vlasy a ochlupení, velmi často jim bývá zle, trpí na průjmy, čelí infekcím a praskání žil a může u nich dojít i k poškození pohlavních buněk. Imunoterapie tyhle nevýhody nemá, i když při ní hrozí zase jiné nežádoucí účinky - může například vyvolávat autoimunitní onemocnění. Na druhou stranu, některé druhy imunoterapie lze velmi citlivě přizpůsobovat potřebám konkrétního pacienta, což chemoterapie neumožňuje. Lze díky ní vytvořit léčbu, která bude člověku přesně šitá na míru, což je velmi důležité, protože každý nádor se chová jinak.
