V listopadu se má před kamerou promenovat v plavkách, a tak v poslední době poctivě cvičí a dodržuje přísnou dietu. Při rozhovoru si jen sem tam zobne z mísy s ovocem, zatímco autor tohoto textu si v kavárně na Smíchově vedle pravidelné dávky kofeinu dopřeje i zákusek s čokoládou a slaným karamelem. "Hm, kafíčko, dortíček. To já už dneska žádné sacharidy nemůžu," posteskne si Jiří Langmajer na úvod.
Co se chystáte natáčet, že se s jídlem musíte takhle krotit?
Je to film s pracovním názvem Ostrov podle scénáře Rudy Havlíka, který ho bude zároveň režírovat. Hrajeme tam s Janinkou Plodkovou jenom ve dvou a celé se to odehrává u moře, takže jsme původně měli točit už na jaře, jenže to kvůli koronaviru nešlo. Momentálně to vypadá tak, že bychom měli odlétat na konci října a začátkem prosince se vracet. Je mi pětapadesát a pan producent Petr Erben, který je taky velký sportovec, mi řekl, že mě ženy na plátně chtějí vidět pěkného. Na to jsem replikoval, ať si teda do filmu vezmou někoho o patnáct let mladšího. S tím jsem ale nepochodil, a tak teď musím cvičit. Nemám totiž ve svém věku postavu jako Ondřej Vetchý, takže mi nezbývá nic jiného než makat a hubnout.
S režisérem Rudolfem Havlíkem jste spolupracoval i na filmu Minuta věčnosti, který jde do kin na konci září. V něm zase hrajete jen s mladou herečkou Martinou Babišovou a natáčeli jste ho loni v říjnu na Islandu. Jak jste si měsíc v nespoutané krajině plné jezer, ledovců a fjordů užil?
Jak už jsem starší, přestalo mě bavit vymetat hospody a mnohem víc mě těší být v přírodě. Role v Minutě věčnosti pro mě tak byla vítaná příležitost, jak strávit měsíc na moc hezkém místě, kde každý den objevujete něco nového, a zároveň pracovat s fantastickým týmem. Rudu Havlíka považuju za svého blízkého kamaráda a Martina Babišová je zase zajímavá a neokoukaná herečka. Film jsme natočili jenom v devíti lidech, mínus dva herci, a stala se z nás neporazitelná parta. Celých třicet dnů jsme od rána do večera trávili spolu, což pro mě jako nejstaršího člena výpravy byla výzva. Musel jsem se snažit, abych to psychicky i fyzicky zvládl, abych na ostatní nebyl zlý a moc nebručel.
A dařilo se vám to?
Vždycky ne. Mladí totiž chtěli po večerech občas kalit, a kdybych byl v jejich věku, tak to dělám taky. Jenže nejsem, takže jsem na ně jednou nebo dvakrát jako nějaký starý páprda přišel v jednu v noci řvát, ať už přestanou řvát oni. Jinak jsem ale do skupiny zapadl, za což jsem moc rád.
O vás je známé, že se rád otužujete. Měl jste k tomu příležitost i na podzimním Islandu?
Jasně. Jedna z posledních scén se odehrávala na pláži pod jedním z největších místních ledovců. V jejím okolí se nachází ledovcové jezero, a jak se ledovec postupně rozpouští, vyplavují se z něj do moře kry. Mořské vlny pak kry zase vynášejí na pláž, která má úplně černý sopečný písek. Za normálních okolností místo navštěvuje spousta turistů, ale my jsme tam točili ve chvíli, kdy jsme tam byli úplně sami. Já jsem tehdy do toho ledovcového jezera plného ker vlezl a pak jsem tři hodiny necítil nohy. S příchodem čtvrté hodiny se mi ale naštěstí nožičky začaly znovu zahřívat. S fotkami, které mi na místě udělal kameraman Vašík Tlapák, jsem se pak samozřejmě okamžitě pochlubil v otužileckém klubu u nás v Pyšelích a byl jsem za frajírka.
Jak jste se vlastně k otužování dostal?
Začalo to už před lety. Když jsem jel na hory a bylo tam třeba zamrzlé jezírko, tak jsme prosekali led, abychom mohli vlézt na chvíli do vody a hned zase ven. Téhle disciplíně se říká otužování. Pak jsem ale zjistil, že se v Praze 26. prosince každým rokem koná otužilecký závod s názvem Memoriál Alfreda Nikodéma, který není o otužování, ale o zimním plavání. Vsadili jsme se s tátou, že se ho zúčastníme, takže jsme z otužování museli přejít na vyšší level. Už nestačilo do vody vlézt, po chvíli jít ven a tvářit se, že jsem sekáč. Museli jsme se naučit v ní třeba dvě tři minuty vydržet. Nakonec jsme s tátou sázku oba splnili. Začali jsme dvakrát třikrát týdně trénovat a před nějakými osmi lety jsme spolu uplavali tři sta metrů ve Vltavě.
Mně to od té doby už zůstalo. Dostal jsem ze závodu i diplom, a když ke mně jednou přišel kamarád instalatér opravit vodovod, zajímal se, za co jsem byl vyznamenaný. Do půl roku začal plavat taky, za dalšího půl roku přibylo u nás ve vesnici otužilců ještě víc a nakonec jsme v Pyšelích založili otužilecký klub, jehož jsem čestným předsedou. Jsou mezi námi kluci, kteří dosahují výborných výsledků, někteří dneska uplavou třeba i kilometr. A 24. prosince se my plavci pokaždé v jednu odpoledne sejdeme u jednoho z místních rybníků. Manželky přinesou chlebíčky a vánoční punč, my si zaplaveme, připijeme si a ve dvě hodiny se zase rozcházíme domů slavit Štědrý večer.
Vraťme se k filmu Minuta věčnosti. Hrajete v něm kardiochirurga, který odoperuje svou dceru s vrozenou srdeční vadou a pak společně cestují islandskou krajinou, aby se sblížili.
Jestli jsou na Islandu, nebo jinde, nikdo neví. Celý děj filmu se totiž odehrává jenom v jejich myslích. Ve chvíli, kdy dcerka dostane anestezii, přesune se její vědomí jinam. Do severské krajiny, kudy se svým tátou putují, spoustu věcí si vyříkávají, spoustu otázek si řeší sami v sobě a celé je to pro ně taková psychoterapeutická záležitost. Právě proto mi scénář připadal tak zajímavý.
Přitom ve filmech už dlouho hrajete převážně komediální role. Byl jste rád, že jste z téhle herecké škatulky mohl po letech zase vystoupit?
Když to řeknu hodně po svém, tak Minuta věčnosti byla po mnohaletém pr**ní ve filmu vítaná příležitost, jak se před kamerou projevovat jiným než zvířecím způsobem, do kterého jsem byl obsazován. A nadále jsem. Komediální role ale dostávám hlavně ve filmech. V divadle jsem si za posledních třicet let naopak zahrál tolik psychologicky náročných postav, že jsem celkem saturovaný.
Jak se vám v Minutě věčnosti spolupracovalo s o 27 let mladší Martinou Babišovou? Neměla z vás ostych?
Asi trochu jo, ale jen chvíli. Tím, že jí je tolik, kolik jí je, tak si ze starších, zkušenějších kolegů takovou hlavu nedělá. Já jsem se v jejím věku taky nepos*al z herců, kteří byli o dvacet třicet let starší. U Martiny je hlavně výhoda, že to není žádná rychlokvaška, která si myslí, že už všechno umí. Není zkažená plytkým herectvím, které vyžadují v českých nekonečných seriálech. K přípravě i prožitku role přistupuje velmi poctivě, při ztvárňování postavy jde hloubky, takže se nám v našem hereckém partnerství dařilo, což není zas tak běžné.
S mladou generací jste se potkal i v populárním internetovém seriálu sKORO NA mizině. Jak vás spolupráce s herci z ostravského Divadla Mír a režisérem Vladimírem Skórkou obohatila?
Kluci z Divadla Mír mají svůj humor, svoje obecenstvo a já jsem se jim do toho malinko naboural. Natáčení sKORO NA mizině mě ale obohatilo především v tom, že jsem se mohl po dlouhé době před kamerou projevovat zcela svobodně. Nejcennější na celém projektu bylo, že nad námi nestál nikdo, kdo na něj dal peníze a mohl by nám do toho kecat. Natočili jsme ho úplně po svém, přesně tak, jak jsme chtěli, což se vám jinak nestane.
Alfou a omegou pro mě byla spolupráce s Vláďou Skórkou. Přestože já jsem Pražák, původem z Plzně, a on je zabedněný Ostravák v tom nejlepším slova smyslu, navíc mnohem mladší než já, tak jsme si profesně i lidsky ohromně porozuměli. Nepracoval jsem s režisérem, ale s kamarádem, což je vždycky příjemné. Podobné to bylo se scenáristou Petrem Kolečkem. Všichni si mysleli, že dva egomaniaci Langmajer a Kolečko vedle sebe nebudou moct ani stát, a my se teď přitom máme rádi a našli jsme v sobě spřízněné duše.
Je pro mě důležité, že jsem se s těmihle mladšími kluky dokázal naladit na stejnou vlnu. Myslím, že jsem díky nim alespoň po profesní stránce taky omládl. Musel jsem totiž přestat skuhrat a naučit se pracovat stejně jako oni. To znamená rychleji a intenzivněji, jak velí dnešní doba. Pochopil jsem, že buď nasednu do vlaku, kterým jedou, nebo zůstanu vně. Naštěstí se teď vezu s nimi, což mě povzbuzuje.
Vaší první spoluprací s Vladimírem Skórkou a Petrem Kolečkem byl hokejový seriál Lajna, jehož třetí řadu na podzim odvysílá Televize Seznam. Co jste si říkal, když vám v něm nabídli roli svérázného trenéra Luboše Hrouzka?
Když jsem zjistil, že bych měl hrát hokejového kouče, myslel jsem si, že se zbláznili. Neznám prostředí, které by mi bylo víc cizí než hokejový stadion. Na mistrovství světa se samozřejmě v televizi podívám, ale abych stál na hnusném stadionu, kde je zima a smrad, na to mě opravdu neužije.
Co vás přimělo nabídku nakonec přijmout?
Intenzita, s jakou mě přemlouvali. Dodneška si pamatuju na naše první setkání. Sešli jsme se na neuvěřitelně absurdním místě, v nákupním středisku na Chodově. Kolečka jsem viděl poprvé, na nohou měl nějaké zvláštní boty, a já jsem si říkal, co to je za divnočlověka. Kromě něj a Skórky dorazil ještě producent Dan Strejc, který taky nevypadal úplně normálně a hlavně se nenormálně vyjadřoval. Všichni jsme byli trochu mimo, a možná právě proto jsme si nakonec padli do noty. Pan pohádkář Strejc mi tehdy v tom obchoďáku tvrdil, že mám v sobě ten správný nasraný feeling. V tu chvíli uhodil hřebíček na hlavičku, já jsem zbystřil a nakonec jsem souhlasil, že do toho s nimi půjdu.
Minimálně Petr Kolečko je na rozdíl od vás velký hokejový fanoušek. Neměl tendenci vás při natáčení do zákulisí sportu zasvěcovat?
Ani ne. To spíš já jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že bych si o hokeji měl něco nastudovat. Nakonec jsem ale došel k tomu, že kdybych při hraní role vycházel z konkrétních koučů naší hokejové branže, nedělalo by to dobrotu. Rozhodl jsem se, že radši budu spoléhat na vlastní instinkt a na přípravu s režisérem. To, že trenér Hrouzek může vzdáleně připomínat třeba Vladimíra Růžičku, už je věc autora. Já jsem si postavu vytvořil podle sebe, aniž bych se nechal ovlivnit čímkoli zvenčí.
Jiří Langmajer (55)
- Vyrůstal v muzikantské rodině v Plzni, odkud v 15 letech odešel studovat hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři. Ještě než školu dokončil, zahrál si hlavní role ve filmech Kluk za dvě pětky (1983) a Copak je to za vojáka… (1987).
- V letech 1992 až 1998 a 2000 až 2005 působil ve stálém angažmá v Divadle pod Palmovkou, kde ho proslavily hlavní role Peera Gynta, Oidipa nebo Caliguly. Poslední jmenovaná mu v roce 1999 vynesla Cenu Thálie pro umělce do 33 let.
- O čtyři roky později byl nominovaný na Cenu Alfréda Radoka za herce roku a mezi lety 1998 a 2000 působil v Divadle na Vinohradech. Hostoval v Národním divadle nebo Hudebním divadle Karlín.
- Zazářil také na Letních shakespearovských slavnostech v rolích Hamleta, Richarda III. či Edgara v Králi Learovi. V posledních letech hraje v představeních divadel Ungelt a Viola.
- Dvakrát si vysloužil nominaci na Českého lva - v roce 1999 za vedlejší roli ve filmu Návratu idiota, v roce 2006 za hlavní roli ve snímku Pravidla lži. Na stříbrném plátně se objevil také v komediích Snowboarďáci, Líbáš jako ďábel nebo Svatá čtveřice.
- V posledních letech ho diváci mohli vidět v televizní sérii Dukla 61, komediích Bábovky a Matky nebo internetových seriálech Lajna a sKORO NA mizině. Loni natočil thriller Minuta věčnosti, který vstoupí do kin na konci září.
Zatím jsme probírali hlavně filmy a seriály. Vy jste ale přece jenom nejvíc doma v divadle. Jak se vám po dlouhých měsících pandemie na jeviště vracelo? Chybělo vám hraní před živým publikem?
Až do chvíle, kdy jsem si na jeviště znovu stoupnul, jsem si myslel, že mi nechybí. Během koronaviru jsem třeba mohl každý večer u nás v Pyšelích pozorovat západ slunce, což už teď nejde, protože musím přesně v tu dobu odjíždět na představení. Stačilo ale, abych před vyprodaným Ungeltem pronesl pár vět, a zase mi došlo, jak tu práci mám rád. Teď jsem odehrál dvanáct představení v řadě a nejvíc si užívám, že v divadle není nikdo, kdo by mi řekl: "Stop! Zahraj to znova a jinak." Když vylezu na jeviště, vedu si roli už sám. Je to v danou chvíli autentické. Navíc mám v divadle od nějakých pětadvaceti let na růžích ustláno a nikdy se ke mně neotočilo zády.
V současnosti hrajete především v divadlech Ungelt a Viola, což jsou komorní scény, kde vás mají diváci na dosah. V minulosti vás přitom lidé mohli často vidět na velkých otevřených prostranstvích při Letních shakespearovských slavnostech, kde už delší dobu neúčinkujete. Jak jste si na změnu zvykl?
Když celý život řvete jako blázen, je příjemné, když se najednou můžete stáhnout, zklidnit a začít se vyjadřovat víc filmověji. Myslím, že většina divadelních herců to vnímá podobně. Čím jsou starší, tím víc si uvědomují, že méně je někdy více. Jako Hamlet nebo Richard III. jsem pochopitelně musel být hlasově, pohybově i mimicky výrazný. Skutečné herecké mistrovství ale spočívá v tom, že dokážete obecenstvo přesvědčit, že v sobě tu emoci máte, i s minimálními prostředky. Když vejdete do Ungeltu, kde jsou s vámi lidi jako doma v obýváku, zjistíte, že máte z hraní mnohem větší požitek. Pochopíte, že jste i na malém prostoru s minimem křiku schopný vytvořit velký příběh. Já mám navíc tu výhodu, že velké scény znám. Zažil jsem, co to znamená, a vím, že mi to nechybí.
O představeních na komorních scénách jste taky řekl, že v nich jde mnohem víc o kolektivní práci než o exhibici jednotlivých herců.
Hrát Richarda III. je jako být frontmanem kapely. V Ungeltu ale nic takového nefunguje a taky se tam nedá hrát do lidí. Na malé scéně totiž máte diváky tak blízko, že kdybyste hrál do nich, tak se před vámi stáhnou. Kdysi dávno nás na škole učili, že na jevišti existuje takzvaná čtvrtá stěna, a někdy po nás chtěli, abychom hráli tak, jako bychom ji viděli před sebou. V Ungeltu se takhle hrát dokonce musí, což je pro mě velice pozoruhodná věc. Celý život jsem totiž hrál s divákem, spoléhal jsem na to, že když v sobě budu mít charisma postavy, můžu si s obecenstvem dělat, co se mi zachce. Poslouchal jsem, jestli jsou diváci zticha, nebo naopak reagují, a kooperoval jsem s nimi. Na malých scénách to není možné. Zajímavé ale je, že tam mám mnohem intenzivnější vnitřní prožitky, než když jsem před patnácti dvaceti lety hrál velké role.
V jednom rozhovoru jste se svěřil, že jste si velkými divadelními rolemi kompenzoval malé sebevědomí, což bych do vás popravdě nikdy neřekl.
Je to tak. Svou prací jsem sám sobě i ostatním dokazoval, že si zasloužím svoje místo na slunci. Dělal jsem ji tak intenzivně, že se mnou nebylo k vydržení. To už je ale zaplaťpánbůh pryč.
Teď už se cítíte v rovnováze?
Kdyby se herec úplně vyladil, vyzenoval a ucítil rovnováhu, myslím, že by to byl konec. V naší profesi je přece jenom důležité, aby člověk v sobě měl nějaký ohýnek, kterým podpálí to, na co se lidi dívají. Jistý klid jsem ale našel v soukromém životě a postupně se přenesl i do mé práce. Už nepotřebuju sobě ani druhým dokazovat, že jsem zrovna na tomhle jevišti správně.
