Podle agentury AFP přehlídka nazvaná Music of the Mind především ilustruje, jak nezpochybnitelný vliv měla Yoko Ono na konceptuální umění. V tomto oboru zanechala silnou stopu, inspirovala mezinárodní hnutí Fluxus, prošlapala cestu žánru noise-rock či feministickým kolektivům typu riot grrrl, stejně jako performerkám v čele s Marinou Abramović.
Přesto dodnes bývá některými považována za ženu, kvůli které se roku 1970 rozpadli The Beatles. Nebo redukována na vdovu po členovi této kapely Lennonovi, tragicky zavražděnému v roce 1980.
"Lennon byl samozřejmě její klíčový spolupracovník, ale těší nás, že vystavujeme opravdu její díla. Tohle je v první řadě oslava umění Yoko Ono," zdůrazňuje kurátor londýnské galerie Andrew de Brún. "Jedním z cílů bylo představit její práci další generaci návštěvníků, včetně jejího aktivismu a apelů na mír," dodává.
Přehlídka zahrnuje 200 děl vytvořených v průběhu sedmi dekád. Návštěvníky čekají kresby, malby, instalace, objekty, videa, fotografie, písně, záznamy performance i obyčejné zvuky. Například hned u vchodu je slyšet nahrávka telefonu, který po několika zazvoněních zvedne sama umělkyně a představí se jménem. Půlminutový track pochází z alba Fly, které Yoko Ono vydala v roce 1971. Tou dobou už ji znal celý svět.
Nápad nade vše
Méně známé jsou začátky. Narodila se v Tokiu do vysoce postavené aristokratické rodiny, získala klasické vzdělání. Druhou světovou válku strávila v Japonsku, kde chodila do školy, zažila bombardování Tokia a po něm trpěla nedostatkem potravin, když s příbuznými musela žebrat o jídlo. Později například vzpomínala, jak se s bratrem na venkově za války dívali na nebe a představovali si různé báječné pokrmy.
Po válce se Yoko Ono vypravila za rodinou do New Yorku, kde na soukromé škole studovala poezii či kompozici. Právě v 50. letech zde zaplula do okruhu avantgardních skladatelů, jako byli John Cage, La Monte Young nebo Toši Ičijanagi, za něhož se roku 1956 provdala. Soužití ale dlouho nevydrželo, stejně jako následné manželství s filmovým producentem Anthonym Coxem.
Dnes bývá Yoko Ono nejčastěji spojována s konceptuálním uměním, v němž je myšlenka či nápad důležitější nebo stejně důležitá jako formální stránka díla a to, co jej utváří po materiální stránce.
Odstřihávání šatů
Výstava v Tate Modern připomíná i její zřejmě radikálnější performanci nazvanou Cut Piece, kterou poprvé uspořádala roku 1964 v Japonsku a znovu pak v newyorské Carnegie Hall.
Na záznamu Yoko Ono přichází v černých šatech na pódium, sedá si na zem a pokládá před sebe nůžky. Náhodně vybraní diváci k ní pak jeden po druhém přicházejí a odstřihávají kousky jejího oděvu. Umělkyně celou dobu zachovává kamennou tvář, nehýbe se ani nemluví.
Cílem akce, jež o dekádu předběhla ještě riskantnější performance Mariny Abramović, bylo upozornit na násilí ve společnosti vůči ženám.
Později Yoko Ono také mystifikovala, například když si usmyslela, že bude vystavovat v newyorském Muzeu moderního umění. Bez jeho svolení si zaplatila inzeráty, natiskla plakáty, vydala katalogy a umístila u vchodu do muzea ceduli hlásající, že dovnitř vypustila stovky much navoněných parfémem, které mají návštěvníci najít.
Žádné mouchy ve známém muzeu samozřejmě nelétaly. A diváky vycházející ven nakonec pouze zpovídal muž a ptal se, jak se jim imaginární výstava líbila. Někteří nevěděli, o čem je řeč, další přiznali, že díla Yoko Ono nemohli najít, jiní předstírali nadšení, líčí deník New York Times.
Imaginární hřebík
Johna Lennona zaujala Yoko Ono roku 1966 instalací v londýnské Indica Gallery. Představila tam dílo nazvané Ceiling Painting. Návštěvník musel vylézt po žebříku a lupou zavěšenou u stropu si prohlédnout slovo yes, v překladu ano.
Lennon po žebříku vylezl, dílo jej ohromilo a na základě něho se s Yoko Ono sblížil, líčí agentura AFP.
Součástí téže přehlídky byla takzvaná instruktážní malba Painting to Hammer a Nail. K bílému plátnu je připevněné kladivo a kyblík s hřebíky. Cedulka diváka vyzývá, aby jeden hřebík na plátno přibil a tím se symbolicky stal jedním z autorů díla.
"Na výstavě v Indica Gallery ke mně přišel jeden muž a ptal se, jestli také může přibít hřebík. Odpověděla jsem, že může. Za pět šilinků. On se místo toho zeptal, jestli může přibít imaginární hřebík. A to byl John Lennon," vzpomínala Yoko Ono.
Obě práce, jimiž člena Beatles zaujala, jsou i součástí nynější retrospektivy v Tate Modern. "Dali jsme si ale záležet, abychom dostatečně ukázali ty základy a všechno, co stihla udělat, než vůbec přijela do Londýna a poprvé se setkala s Lennonem," vysvětluje další kurátorka výstavy Juliet Bingham.
Yoko Ono podle všeho Johna Lennona okouzlila ihned. On později řekl, že až s ní poznal, co je to láska. V květnu 1968 už nahráli album Unfinished Music No. 1: Two Virgins, na jehož obalu jsou oba nazí. Deska se proto musela prodávat v papírovém sáčku.
Rok nato se vzali na britském konzulátu na Gibraltaru. Zůstali spolu až do roku 1980, kdy se někdejší člen Beatles stal obětí atentátu v New Yorku. Bylo mu 40 let. Vraždu na nynější výstavě připomíná dílo, které Yoko Ono vytvořila o desítky let později - sklo roztříštěné výstřelem z kulky.
Mírové dýchánky
Za společně strávených 13 let dvojice zveřejnila šest alb pod hlavičkou kapely Plastic Ono Band. Vytvářela experimentální hudbu, krátké filmy, instalace a také zinscenovala nejrůznější protesty za světový mír, například takzvané bed-iny v hotelových pokojích v Amsterdamu a Montrealu, kam Lennon s Yoko Ono zvali na mírové dýchánky novináře i politiky. Několik dnů tehdy "na protest" leželi v posteli. Na jedné z akcí vznikla i známá píseň Give Peace A Chance, v překladu Dejme šanci míru.
Všechny tyto iniciativy výstava připomíná, stejně jako akci, kdy světovým lídrům posílali žaludy s prosbou, ať je zasadí - a tím přispějí ke světovému míru. Součástí přehlídky v Tate Modern jsou i odpovědi vybraných politiků, například izraelské premiérky Goldy Meirové.
Za dvojalbum Double Fantasy, nahrané krátce před Lennonovou smrtí, dvojice obdržela cenu Grammy pro album roku 1980. "Dodneška když slyším hudbu, chce se mi tančit," řekla Yoko Ono ještě v roce 2013. "Už jsem prostě taková. Moje tělo je takové. Bylo takové, už když jsem byla malá," dodala.
Lidé se nechtějí jen dívat
Podle agentury AP jsou součástí vysoce interaktivní výstavy v Tate Modern díla, na něž má návštěvník šlápnout, kdy má sledovat svůj stín na stěně, škrtnout sirkou, naslouchat zemskému hukotu, podat si s někým ruku skrze díru v plátně, napsat něco o své matce, ještě něco jiného napsat na dřevěný člun, případně si zahrát šachy, kde jsou však obě sady figurek bílé.
"Cílem je hrát tak dlouho, dokud nezapomenete, které figurky byly vaše," upřesňuje kurátorka Juliet Bingham, která v tom vidí paralelu s věčnými apely Yoko Ono na mír. "To je také něco, co možná nejde definitivně vyhrát, důležité je ale vytrvat," přirovnává.
Retrospektiva neopomíjí, čemu se Yoko Ono věnovala v posledních čtyřech dekádách, kdy na někdejší spolupráci s Lennonem navázala třeba prostřednictvím takzvaných stromů přání. Na ně mají lidé zavěšovat přáníčka se vzkazem, co by rádi, aby se stalo. Tradice odkazuje k podobnému stromu z japonského kostela, do nějž umělkyně chodila jako malá.
Dle britského deníku Guardian je instrukcí někdy až moc. "Mám najít rozbitý šicí stroj, pak obrovskou skleněnou vitrínu, do které ho umístím, následně to celé dotáhnout na náměstí a přimět lidi, aby na to začali házet kameny, až bude v noci sněžit. Neptejte se mě proč," shrnuje recenzent náplň jednoho díla.
Podle něj už dnes Yoko Ono nevytváří tolik uměleckých prací, ty nejzásadnější vymyslela v 50. a 60. letech, přičemž spousta pozdějších je slabých. Přesto bude výstava určitě populární právě díky neustálým výzvám k interakci. "Lidé dnes chtějí víc než mlčky pozorovat. Chtějí mít pocit, že jste je do toho zahrnuli," vysvětluje kritik, podle nějž Yoko Ono v tomto ohledu předběhla dobu.
Čeští diváci se s japonskou umělkyní mohli setkat v roce 2003, kdy navzdory nachlazení osobně zahájila přehlídku svých děl v pražském Museu Kampa. Výstavu nazvanou Women's Room tehdy z Paříže do české metropole přivezla zakladatelka muzea Meda Mládková.
"Každý den byste měli udělat jednu věc, která roztančí vaše srdce. Může to být něco jednoduchého, stačí se jen podívat na oblohu," vzkázala tehdy Yoko Ono návštěvníkům výstavy svůj návod na lepší náladu. "Když to budete dělat každý den tři měsíce, váš život se úplně změní," dodala umělkyně, která se s Prahou rozloučila zastavením u známé malostranské Lennonovy zdi. Tam zapálila svíčku a drobným písmem napsala několik vzkazů.
Současná retrospektiva jejích děl se z Tate Modern letos na podzim přesune do německého Düsseldorfu.
