Situace návštěvníky vede do "konfrontace s nahotou, genderem, sexualitou a chtíčem", tvrdí Andrea Tarsia, šéf výstavního programu Královské akademie. Tam výstava o víkendu začala. Potrvá do 1. ledna, píše BBC.
Nápad s prosmýknutím se okolo nahých těl dostala Marina Abramović roku 1977 s tehdejším německým partnerem Frankem Uwem Laysiepenem řečeným Ulay. V rámci akce nazvané Imponderabilia si stoupli do dveří tak, aby druzí museli projít v jejich bezprostřední blízkosti. Někdo si otření o cizí těla užíval, dalším bylo nepříjemné, jiní taktizovali, jak kontakt co nejvíce minimalizovat.
Současná výstava v Londýně obsahuje i boční vstup. Komu by tedy nahá těla byla nepříjemná, může se konfrontaci s nimi vyhnout. "Ale to je podvádění," myslí si Laura Freeman, kritička deníku The Times. V recenzi líčí, jak kolem nahých těl "opatrně prošla se zataženým břichem tak, abych pokud možno nikomu nešlápla na palec a o nic se neotřela". I novinář deníku Telegraph konstatuje, že se snažil především nešlápnout modelům na nohy.
Šestasedmdesátiletá rodačka z Bělehradu Marina Abramović se stala první ženou, které Královská akademie v Londýně od svého založení v roce 1768 uspořádala samostatnou výstavu. Nikoliv chronologicky, nýbrž tematicky uspořádaný výběr se ohlíží za více než půlstoletím její činnosti.
Od 70. let, kdy z tehdejší Jugoslávie emigrovala na Západ, Marina Abramović svými performance zkoumala fyzické limity lidského těla a hranice mysli, stejně jako různé roviny vztahu mezi umělcem a divákem. Už jako teenagerka si dle vlastních slov uvědomila, že umění nemusí vznikat jen v ateliéru a že jeho výsledkem nepotřebuje být nutně obraz nebo socha.
S performance i sochami se později zúčastnila prestižních přehlídek jako Benátského bienále či Documenty v německém Kasselu, měla samostatné výstavy v prestižních institucích, svůj operní projekt představila v mnichovské Bavorské státní opeře. Časopis Time ji zařadil mezi sto nejvlivnějších osobností světa.
Podle britské BBC přesto současná výstava vzbuzuje smíšené reakce. Deníky Evening Standard a Guardian jí udělily čtyři z pěti hvězdiček, zatímco Telegraph a The Times jen dvě.
Podle Guardianu pořadatelé v prvé řadě připomínají, nakolik umělkyně riskovala a dobrovolně podstupovala bolest nebo vyčerpání. Vícekrát si mohla přivodit i smrt. Například roku 1974 uspořádala šestihodinovou performance nazvanou Rhythm 0, při níž na stůl vyložila 72 předmětů včetně pistole, biče, žiletky či nůžek. Diváky informovala, že se sama stává objektem a že na ní mohou kterýkoliv z těchto předmětů použít libovolným způsobem, neboť ona nebude klást odpor a zůstane nehnutě stát. Cílem bylo otevřít debatu o zodpovědnosti těch, kdo sledují či se v tomto případě "účastní" uměleckého díla.
Průběh akce vylíčil americký kritik Thomas McEvilley, podle nějž publikum brzy překonalo prvotní ostych a přestalo se kontrolovat. Jedni výtvarnici rozstříhali oblečení, další divák ji pořezal na krku, jiný ji sexuálně napadl a zkoušel přenášet z místa na místo. Performance skončila hádkou poté, co část diváků přinutila autorku přiložit si ke spánku nabitou zbraň. "Odnesla jsem si z toho, že zatímco ve vlastních performance můžete zajít opravdu daleko, tak pokud to necháte na lidech, jsou schopnosti vás zabít," konstatovala Marina Abramović.
Podruhé riskovala roku 1980 při performance s německým partnerem Ulayem. Coby součást díla Rest Energy, které současná výstava připomíná videem, se držela napnutého luku obráceného proti svému tělu a Ulay měl v rukou šíp mířící na její srdce. Kdyby se jeden z nich v průběhu čtyřminutové akce pohnul, výsledkem zamýšlené metafory mohla být tragédie. Oba měli na tělech připnuté mikrofony, které zachycovaly, jak jim bije srdce. "Rhythm 0 a Rest Energy byly dvě nejtěžší performance mého života, protože ani v jedné jsem dění neměla pod kontrolou," přiznala později autorka.
Jiná videa v Královské akademii připomínají, kterak Marina Abramović šila, kouřila, ležela pod lidskou kostrou, krvácela na kříži z ledu, silou si česala vlasy, různými způsoby si záměrně ubližovala, ztrácela vědomí obklopená hořící pěticípou rudou hvězdou, visela na zdi jako obraz zavěšený v galerii, tančila až do omdlení nebo se před kamerou líbala a fackovala s partnerem Ulayem. S ním spolupracovala 12 let, společně mimo jiné "zkoumali mužský a ženský princip".
Vztah ukončili roku 1988 akcí, při které proti sobě tři měsíce kráčeli z opačných konců Velké čínské zdi, aby se uprostřed setkali, rozloučili a každý zase odešel svou cestou. Ulay roku 2020 zemřel na rakovinu.
Po teroristických útocích z 11. září 2001 umělkyně strávila 12 dnů v náhražce domu postavené uvnitř galerie. V performance The House with the Ocean View ji návštěvníci mohli pozorovat, jak se postí, pije jen vodu a snaží se "být co nejobyčejněji naživu".
Roku 2009 se ve Španělsku s miskou mléka v rukách nekonečně pomalu procházela po prostorách někdejšího sirotčince.
Lidi, kteří přijdou na její výstavu v Královské akademii, čeká i připomínka performance Balkan Baroque. Tou roku 1997 na Benátském bienále reflektovala válku v Jugoslávii. Oblečená v bílém několik dnů smývala krev z 1500 kravských kostí navezených do pavilonu. K tomu zpívala lidové písně, plakala a vzpomínala na Bělehrad.
Performance, již doprovodila videoprojekce a kterou chtěla dle vlastních slov komentovat nejen etnické čistky následující po rozpadu Jugoslávie, ale také odvěkou roli neemancipované ženy, autorce vynesla cenu Zlatý lev.
Video nazvané The Artist is Present pak připomíná novější akci, která se roku 2010 konala ve foyer newyorského Muzea moderního umění. Marina Abramović tehdy osm hodin denně po dobu tří měsíců beze slova nehnutě seděla na židli v dlouhých šatech s hustými černými vlasy svázanými do copu a pohledem upřeným před sebe. Kdokoliv z publika mohl usednout proti ní a navázat oční kontakt.
V průběhu performance takto neslyšně komunikovala s více než 1500 lidmi. Někteří z nich se na sebe s umělkyní tiše dívali několik minut, jiní i celý den, kdosi odcházel v slzách a další ji políbil na tvář, popsala tehdy agentura ČTK. Náhodné návštěvníky v muzeu střídaly celebrity jako rocker Lou Reed, zpěvačka Lady Gaga nebo hudebnice Björk.
Cílem bylo mimo jiné ukázat, že když autorka protáhne délku performance do zdánlivě neúnosné míry, může tím divákům změnit vnímání času a prohloubit společný zážitek. "Když všichni pořád říkali, že nemají čas, nenapadlo mě, kolik lidí bude mít čas jen tak si sednout a koukat na mě. Bylo překvapivé, jak moc jich prahlo po obyčejném lidském kontaktu," okomentovala umělkyně později fakt, že celé tři měsíce na ni diváci stáli frontu.
Některé akce na současné londýnské výstavě připomínají videozáznamy, jiné naživo opakují najatí mladší performeři, které šestasedmdesátiletá autorka vytrénovala, popisuje deník Guardian.
Podle něj má přehlídka místy lehce nádech new age a některé fyzické umělecké objekty, například boty vyrobené z obřích krystalů a vážící 70 kilogramů, působí až moc naleštěně či pompézně. Přesto si divák především odnese pocit, že Marina Abramović celý život vytváří jednu velkou performance, jejíž odkaz už je dnes nezpochybnitelný, napsal list.
