Jeho už třetí spolupráce s producentem Petrem Ostrouchovem navazuje na předešlé nahrávky Jednou tě potkám a Noční obraz z let 2019 a 2021. Když ale minulý měsíc vyšla, hudebník byl ještě v nemocnici, kde strávil část posledního půlroku. "Domů mě pustili minulý pátek. Jsem částečně vyzdravený, akorát zesláblý," vypráví po telefonu Vladimír Mišík, zatímco leží na gauči doma na pražské Letné. "Cítím se lépe, akorát po bytě se zvládám pohybovat jen s chodítkem. Sotva udělám pár kroků, musím se zase jít natáhnout," dodává.
Díky trilogii s Ostrouchovem po sedmdesátce zažil nečekaný comeback. Silně zarezonovala už první deska. Získala šest cen Anděl včetně té hlavní pro album roku a jenom titulní píseň o setkání se smrtí Jednou nasbírala na platformách YouTube a Spotify přes pět milionů přehrání.
V tomto projektu ještě převažovala Mišíkova hudba. Dnes má kvůli artróze levé ruky problém zmáčknout struny na kytaře, takže na novinku už většinu muziky složil producent. "Dál ale vymýšlím texty. Já se tady sám se sebou nenudím, ještě na jaře jsem se dokázal dobelhat na roh, kde je hospoda se zahrádkou. Tam máme takový spolek stárnoucích přátel," vypráví Mišík.
Ve svém oblíbeném letenském podniku roku 2020 přebíral Anděly a teď o něm přímo zpívá. V písni Ulici bičuje déšť vykresluje hospodu jako oázu tepla, klidu a piva v kontrastu s nepřejícným světem tam venku. "Hospoda je výborný vynález," pochvaluje si Mišík, jenž se tématu věnoval už v 80. letech. Skladba Špejchar blues s textem Ivana Wünsche vyprávěla o dnes již neexistujícím kiosku na rozhraní Letné a Bubenče, který za komunismu zůstával otevřený nezvykle až do čtyř do rána.
Tehdy měl Vladimír Mišík o hodně dramatičtější život než dnes. Začátkem 80. let se svou nejznámější kapelou Etc… ve vrcholné formě poprvé vyprodal velký sál Lucerny, načež mu komunisté vystavili zákaz "až do úplného zapomnění". Následovalo několik mizerných let, kdy nesměl koncertovat. Trávil je po hospodách, propadal depresím, rozpadlo se mu manželství. Právě v této době se na zdech letenské budovy Elektrických podniků objevoval mnohokrát zamalovaný, avšak posléze vždy obnovený protirežimní nápis Nechte zpívat Mišíka.
V polovině dekády však zákaz polevil, Mišík se pozvolna vrátil na pódia, načež s obnovenými Etc natočil jednu ze svých nejlepších desek a při sametové revoluci v listopadu 1989 slavně zazpíval Variaci na renesanční téma přímo na Letné pro zhruba tři čtvrtě milionu lidí.
"V takovém dojetí jsem nikdy jindy nehrál a měl jsem opravdu honičku to přes ten knedlík v krku alespoň trochu uzpívat," vzpomínal pak v knize rozhovorů s Ondřejem Bezrem. Po revoluci několik let zasedal v parlamentu za Občanské fórum, v srpnu 1990 předskakoval Rolling Stones při památném koncertu na Strahově, a především celé dvě dekády úspěšně hrál i natáčel s Etc. Dokud se sestava po vydání alba Ztracený podzim z roku 2010 nedostala do tvůrčí krize.
"Dál jsme hráli a ty koncerty byly fajn, muzikanti jsou excelentní, akorát tvůrčí nápady z nikoho nepadaly. Já měl pár písniček, na kterých bych ale sólové album nedokázal postavit. Proto jsme se dali dohromady s Petrem Ostrouchovem," jmenuje Mišík vyhledávaného jedenapadesátiletého producenta, právníka, vydavatele a skladatele hudby k filmům Želary nebo seriálu Modré stíny.
Tak trochu americana
Právě podle něj Ostrouchov nazval svou studiovou sestavu Blue Shadows, jež účinkuje na Mišíkově trilogii. Jsou to jiní a také jinak uvažující muzikanti, než na jaké byl zpěvák zvyklý. Ke kytaristovi Josefu Štěpánkovi, bubeníkovi Martinu Novákovi a baskytaristovi Matěji Belkovi se ve všech třech případech přidal klavírista Jan Steinsdörfer. Ten objevil Mišíka skrze píseň Slunečný hrob v porevolučním filmu Pelíšky režiséra Jana Hřebejka, zatímco na nové desce hostující trombonista Štěpán Janoušek je ročník 1989, a tak ani nepamatuje komunismus.
Mišík ale nic jako generační propast při natáčení nevnímal. "Jsou to bezvadní a hlavně všestranní hráči. V podstatě asi všichni mají rádi styl, kterému se říká americana a je to taková ta směs folku, rocku a blues. Cítil jsem, že je baví tímhle směrem jít," říká.
V každé etapě měl jiný zvuk. Už na jeho sólovém debutu z roku 1976 zněly klarinet, housle nebo akordeon, zatímco později Etc vstřebávalo prvky jazzrocku, nové vlny, či dokonce vyzkoušelo automatické bicí. Vždy ale vycházelo z kombinace rocku, hospodského blues a folk-rocku. "Etc byla excelentní parta. Měli jsme také hodně prokomponované věci, ta aranžmá se dopředu dost zkoušela," zdůrazňuje zpěvák.
Trilogie je písňovější, stylově i hráčsky volnější. Žádný nástroj nebo muzikant nedominuje, i klasických sól ubylo a například letošní album už vznikalo bez dotáček, tedy jako jazzové nebo klasické desky. Celá kapela nahrála skladby ve studiu naráz, díky čemuž na sebe muzikanti mohli vzájemně reagovat.
"My jsme to dopředu nezamýšleli jako trilogii a vlastně jsme tím pádem ani nevedli žádné koncepční debaty. Všechny tři desky se rodily intuitivně a vždy jsem vsázel na spontaneitu," popisuje Petr Ostrouchov, který dopředu nekomponoval aranžmá ani nechtěl hudbu žánrově zaškatulkovat.
Využil toho, že oslovení instrumentalisti mají zázemí někdo v jazzu, jiný v pop-music a například varhaník Ondřej Pivec hrával také R&B nebo gospel v černošských kostelech po USA.
"Zásadní byly vstupy jednotlivých muzikantů, součet jejich vkusu a schopností, ze kterého ta hudba vzešla. Asi je měkčí nebo méně rocková než Etc, protože Vladimírovi je skoro osmdesát a ani ty texty si o vyslovený rock neříkaly," objasňuje Ostrouchov, že se spíš snažili o pestrost.
Tu na druhém albu, které se s více než 13 tisíci prodanými kusy vyrovnalo úspěchu prvního, obstarali hvězdní hosté jako americký pěvecký sbor Blind Boys of Alabama nebo uznávaný hráč na dobro Jerry Douglas. Nemluvě o dechové sekci, sboristkách či Hammondových varhanech, které Mišík ve svých kapelách neměl desítky let. Ty Pivcovy opět znějí také na novince.
Jinak než Rolling Stones
Mišíkovu hudbu vždy výrazně formovali spoluhráči jako houslista Jan Hrubý, nikdy ale neměl producenta. Jeho vklad teď navíc s každým albem roste. Ostrouchov hraje na více nástrojů, oslovuje muzikanty, doporučuje texty, usměrňuje podobu zpěvu a na aktuální desce, opět vytvořené ve středočeském studiu Sono, především znovu vymyslel většinu hudby.
Pro větší rozmanitost k hráči na elektrickou kytaru Josefu Štěpánkovi tentokrát přibyl druhý kytarista Lukáš Martínek. Výrazný riff ve skladbě Nocí bloudí stíny hrají společně, jeden na elektrickou kytaru, druhý o oktávu níž na barytonovou elektrickou.
V písních Tak dobře nebo Ráno bouchly dveře melancholickou náladu pomáhají nastolit velké septakordy nebo takzvané průchozí tóny dané tím, že Ostrouchov využil kytary s otevřeným laděním.
Song nazvaný Nevědomí se odlišuje tříčtvrtečním rytmem. A mezi patnáctku položek se vešly také reggae a jedno ska. Není Mišíkovo první, tím byl Šmajdák a ploužáky z roku 1989. To letošní nazvané Milé mozkové závity věnoval Janu Kalinovi, vloni zesnulému lídrovi skupiny Sto zvířat, ve které začínal producent Ostrouchov.
Asi nejvýrazněji se trilogie od Mišíkových starších děl odlišuje prací s hlasem. "S Etc jsme měli představu, že to má být jako v Rolling Stones, kde hlas Micka Jaggera také netrčí nad kapelou. Petr Ostrouchov ale přišel s myšlenkou, že hlas vytáhneme nad ostatní nástroje, a trval na tom," poznamenává Mišík, jenž je díky tomu nabraný detailně, nuancovaně, se všemi barevnými odstíny hlasu.
"Chtěl jsem, aby lidi slyšeli každé jeho nadechnutí, aby měli pocit, že jim zpívá přímo do ucha. V našem pojetí zpěv není jeden z nástrojů, zpěv je to, kvůli čemu to celé děláme," doplňuje Petr Ostrouchov.
Mišík ve svých prvních kapelách Matadors, Blue Effect a Flamengo zpíval výš, stylizovaněji a rockověji. Až na debutu z roku 1976 změnil frázování a osvojil si přirozenější výraz bigbítového vypravěče, který prociťuje každé slovo.
"Obdivoval jsem folkové písničkáře, od Boba Dylana po Vladimíra Mertu. Díky nim jsem pochopil, že když jsou dobré texty, také by měly být srozumitelné na pódiu, což se ne vždy dařilo. Možná jsem tuhle snahu přenesl i do studia," připouští Mišík. Zároveň dodává, že byť desítky let vystupoval s rockery, vždy poslouchal blues nebo jazz. "Ani s Etc jsme nedbali stylů, ale třeba jazz se tam tolik neprojevoval. Přitom já jsem hodně poučený frázováním amerických jazzmanů a bluesmanů, tuhle polohu myslím, že jsem do češtiny trochu zkoušel přenést," zmiňuje.
Svého času chodil i na pěvecké lekce, dnes ale říká, že se o hlas dávno nestará. "Maximálně tak, že si dám kafe s rumem a pak tři malá piva. U toho si v hospodě celou dobu povídáme, takže hlasivky se prokrvují," vtipkuje.
Právě díky pěveckému charismatu Vladimír Mišík na deskách přirozeně kombinuje texty o hospodě či drobnosti ze života s vážnějšími úvahami a na trilogii poprvé s autobiografickými písněmi. Takovou je na aktuálním albu Ráno bouchly dveře, vzpomínka na dětství, kdy syn amerického vojáka a slovenské zdravotní sestry Mišík vyrůstal jen s matkou v podnájmu na Letné a občas skutečně létaly pohlavky, jak tu zpívá.
"To je jedna z nejpravdivějších písní, skoro živá vzpomínka. Takhle jsme to s mámou měli. Neměl jsem vlastní pokoj, bydleli jsme v jedné místnosti, tak to bylo trochu napjaté a mě to tím víc táhlo ven na ulici," vysvětluje.
Život na Letné zhudebňoval už v raných textech jako Jednohubkách. Vždy se také vracel k mládí, první album z roku 1976 začínalo textem Vladimíra Merty nazvaným Cesta do dětství.
Mišíkovi tudíž nepřijde, že by byl nyní sentimentálnější. "Každý někdy zavzpomíná, i v té hospodě se vyprávějí příběhy. A mně to tady občas, když se vzbudím nad ránem a tak tu ležím, nedá a začnu si psát, co se mi honí hlavou," nastiňuje, jak texty vznikají. Rozdíl je prý jen v tom, že dříve měl sešit, zatímco dnes píše na iPadu.
Mišíka nevzali na výtvarnou školu, a tak se vyučil truhlářem. Přesto od mládí četl intelektuální literaturu a do bigbítu vnesl poezii Františka Gellnera nebo Václava Hraběte, stejně jako zhudebňoval texty Josefa Kainara.
Na trilogii své oblíbené autory znovu připomněl, na aktuální desce pak kromě dlouholetého spolupracovníka Jiřího Dědečka poprvé využil i pěti textů Michaela Žantovského. Pětasedmdesátiletý bývalý diplomat a ředitel Knihovny Václava Havla mu napsal písně o stárnutí, cestě do špitálu nebo song Metál zohledňující, jak zpěvák v roce 2013 odmítl medaili od tehdejšího prezidenta Miloše Zemana.
"Z důvodu rostoucí nevole z některých vašich rozhodnutí jsem dospěl k závěru vámi nabízené státní vyznamenání nepřijmout," vzkázal mu tehdy Mišík. Medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění převzal až vloni od Zemanova nástupce Petra Pavla. Právě k tomuto zážitku se vztahuje Žantovského text. "Na mě je tady dneska ňák živo / Nic proti bublinkám, ale dal bych si pivo," přiznává na konci hradního ceremoniálu vypravěč.
Hledat a nenalézat
Asi nejvážnější úvahu Mišík vyslovuje v titulní písni Vteřiny, měsíce a roky, což je zhudebněná báseň Jana Skácela z roku 1984. V originále se jmenuje Kotlářská 35a podle adresy, kde moravský literát desítky let pobýval s manželkou v malém přízemním bytě činžovního domu, podobně jako Vladimír Mišík tráví celý život na Letné.
Na začátku skladby, v níž imaginární počítadla zobrazují plynutí času, jsou okna otevřená do ulice, potažmo světa. Ten se ale člověku postupně zužuje a uzavírá, až je v něčem tak malý jako šaty na ramínku v šatníku.
V nejenigmatičtější části "posléze je tu ještě něco / a povědět to nesmíme / potichu jsme to zapomněli / hlasitě o tom nevíme". Připomíná to píseň Noční chodec z prostředního alba trilogie, také zhudebněnou báseň Jana Skácela, kde se pro změnu člověk někdy v noci probudí, slyší v bytě imaginární kroky a ptá se, "čí je to neklid, kdo tu hledá a nenalézá odpověď".
Oba texty zjevně hledají odpověď na život jinde než v okně otevřeném do ulice. Přesouvají pozornost dovnitř, k tomu, co mění věci na počítadla našich dnů.
"Samozřejmě že jednou po nás zbude jen šatník. Ale já to teď ještě tak fatálně necítím," odlehčuje to Vladimír Mišík. "V nemocnici jsem chvílemi měl všelijaké pocity, ale jinak ne. Já ty věci v šatníku ještě pořád nosím ven," směje se.
Nebere je akorát na pódia. Poslední koncert s Etc odehrál v září 2020, konal se v mladoboleslavském Škoda Muzeu. Další musel odložit kvůli druhé vlně pandemie koronaviru. Když pominula, z důvodu artrózy ruky už se k vystupování před lidmi nevrátil.
"Oznámil jsem tehdy, že s povzdechem ukládám svého akustického Gibsona do futrálu, a opravdu tam zůstal. Já kvůli svému astmatu a dalším chorobám už dřív zvládal koncerty jen s vypětím sil. Vždy jsem se musel předem nadopovat, což mi ani lékaři nedoporučovali. Když hraní odpadlo, vrátil jsem se k obvyklé dávce léků a díky tomu se mi zdraví od té doby trochu zlepšilo," poznamenává.
Etc už začali doprovázet nového zpěváka. Mišík přiznává, že je ještě neslyšel. "Ale rád na to vzpomínám, koncertování mě vždycky bavilo. Samozřejmě v mládí třeba i díky děvčatům v prvních řadách, když se usmívala a tleskala. Ale obecně mi život potulného muzikanta dělal dobře. Bylo to fajn," shrnuje.
Nastálo už se na pódia možná nevrátí, to ale neznamená, že někdy neudělá výjimku. Na jednu už došlo: vloni coby neohlášený host přišel zazpívat dvě písně v Malostranské besedě na křtu alba kapely své manželky Evy Mišíkové.
