Retrospektivní výstava ilustrátorky, animátorky a režisérky Galiny Miklínové, která podobu Lichožroutů vytvořila podle knih Pavla Šruta a desítek dalších postav dětské literatury, proměnila pražskou Villu Pellé ve fiktivní dům bláznivého profesora, jenž prý dal svolení k návštěvě veřejnosti. Ta mu soukromí už moc dlouho narušovat nebude. Muzeum Lichožroutů, které bylo otevřeno pár dní před lockdownem, potrvá už jen do této neděle 23. května.
Villa Pellé se ilustracím věnuje dlouhodobě. Z výstav věnovaných Jiřímu Šalamounovi, Jiřímu Šlitrovi, Miroslavu Šaškovi, Daisy Mrázkové či Jean-Jacquesovi Sempému je ta současná nejhravější. Má podobu pseudodokumentárního průniku do staromládenecké domácnosti, ve které nechybějí ani stěny dekorované válečkem.
Ponožky v kastrolu
V pootevřené ledničce jsou vidět kastroly, z nichž čouhají ponožky. Na zabydleném pracovním stole mezi nákresy, rozepsanou knihou a korespondencí trůní malá busta Alberta Einsteina, ke které profesor vede monology.
Knihovna se prohýbá pod tíhou encyklopedií. Slušná řádka patří také knihám o Lichožroutech, nápisy na jejich hřbetech ukazují, v kolika cizích jazycích český bestseller vyšel. Lichožrouti jsou například Párožrúti, Neparožderi, Čarapokradice, Škarpetkožeri nebo Niedoparki.
To nejdůležitější je ale k vidění na zdech: ilustrace tvoří jakousi přebujelou výzdobu profesorovy vily. Vedle zarámovaných "portrétů" Lichožroutů a kresebných předloh ilustrací pro tři pokračování jejich příběhů tu jsou kresby k dalším knihám, na kterých Galina Miklínová spolupracovala například s Evou Papouškovou a Petrem Stančíkem.
Najdeme tu dvojici s legračními příjmeními ze školkového příběhu Kosprd a Telecí i poválečné dobrodružství desetiletého Záviše, který byl přijat na internátní školu na starém zámku v Poděbradech. Kniha o něm, kterou Eva Papoušková nazvala Cílovníci, má oporu v reálných událostech.
Hodně prostoru na výstavě dostává trilogie H2O, naučně fantastické, vtipné příběhy trojice školáků Huberta, Huga a Ofélie. "Nechtěl jsem čistě klukovskou partu, nejsem pan Foglar," řekl spisovatel Petr Stančík při debatě s kurátorem výstavy Radimem Kopáčem, na které vystoupila také ilustrátorka. Záznam lze najít na YouTube.
Oceňovaná série H2O byla prvním společným dílem Stančíka s Miklínovou. Spisovatel se tehdy rozhodl psát knihy pro starší děti a přemýšlel o ilustrátorovi, který by uměl "dospělejší kresbu". Vysnil si právě Galinu Miklínovou. Ta dlouho spolupracovala s básníkem Pavlem Šrutem, ale v době, kdy ji Stančík přes prostředníka oslovil, už Šrut psát přestal.
"Málem jsem nabourala," vzpomíná ilustrátorka na Stančíkův telefonát, který ji překvapil při jízdě autem. Šokovaná byla, neboť si jen pár minut před tím pomyslela, že by chtěla tvořit právě se Stančíkem.
Souznění se dostavilo okamžitě. "Nemusím říkat, co chci, vzájemně se inspirujeme," říká autor a výtvarnice souhlasí. "Petr píše tak, že je to, jako když jím babiččin koláč," doplňuje Miklínová a přidá jeden příklad: "Použil výraz, který znám z rodiny: ‚Dáš mi griba?‘ Na Ostravsku to znamená dáš mi kousnout." Spisovatel přisvědčuje, že ačkoli pochází z východních Čech, jeho předci jsou z Ostravska.
"Galina je můj první čtenář. Její připomínky rád zapracuju," skládá autor hold ilustrátorce a ta na oplátku přiznává, že hodně věcí, o kterých Stančík v eskapádách tria H2O píše, si musí dohledávat a studovat. Na začátku druhého dílu nazvaného H2O a poklad šíleného oka si hrdinové například ochočí prvoky - krásnoočko, trepku a mrskavku.
Mladí hrdinové s každým dílem o rok zestárnou, podobně jako je to u ságy Harry Potter, jehož jedno z prvních českých vydání Miklínová rovněž ilustrovala. Ve čtvrtém pokračování H2O, které teprve vyjde, prý dojde na první pusu.
Krátké titulky
Galina Miklínová vystudovala ateliér filmové a televizní grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Původně se chtěla věnovat krátkému filmu, jak ale loni vzpomínala ve Vizitce Českého rozhlasu, 90. léta minulého století nebyla nakloněná animaci. Oblíbené předfilmy v kinech nahradily reklamy.
Dostala však nabídku od nakladatelství Albatros, které hledalo mladé ilustrátory. Milkínová si uvědomila, že tohle je její starý sen, a vrhla se na ilustrování knih pro děti. Roku 1999 dělala konkurz na ilustrování knížky Pavouček Pája, který ji přivedl k mnohaleté spolupráci s Pavlem Šrutem.
Po velkém úspěchu s Lichožrouty, kterých se jen v Česku prodalo přes 150 tisíc výtisků a byli přeloženi do 17 jazyků, se rozhodla natočit stejnojmenný celovečerní 3D animovaný film. Prací na něm strávila náročných sedm let. "Stačí se podívat na titulky od Pixaru. Trvají sedm osm minut. Naše sotva dvě minuty," říká autorka výtvarné podoby a režisérka filmu Lichožrouti.
Délka titulků podle ní ukazuje všechny profese, které v Česku tehdy nebyly k dispozici. Tým Miklínové čítal 25 lidí. "Kdybych si to nezkusila, měla bych pocit, že mi v životě bude něco chybět," říká původní profesí animátorka, která prý už nikdy nechce režírovat.
Padesátiletá Miklínová sama sebe charakterizuje jako velmi netrpělivou. "Nevydržím manželovi držet žebřík. Ale v animaci je to naopak, to vás pohltí, přestanete vnímat čas. U filmu jsem však čas vnímala hodně, bylo to dlouhé."
Animátorskou práci Miklínové připomíná na retrospektivě ve Ville Pellé projekce populárního večerníčku O Kanafáskovi, který lze vidět v profesorově "ložnici". Asi nejoblíbenějším místem pro děti je však půda, která se pravidelně stává dílnou doprovázející výstavy. Tentokrát se proměnila v rejdiště Lichožroutů, kteří šramotí pod hromadami ponožek.
Galina Miklínová
Muzeum Lichožroutů
Villa Pellé, Praha, výstava potrvá do 23. května.
