Trochu nepřístupnou ženu, jež se nejčastěji pohybovala ve společnosti mužů, teď představuje retrospektiva nazvaná Snící rebelka v pražské Valdštejnské jízdárně. Potrvá do 15. srpna.
Pořádá ji Národní galerie ve spolupráci s hamburskou Kunsthalle a pařížským Muzeem moderního umění. Tvořená je zápůjčkami obrazů z mnoha evropských sbírek. Podobu pražské výstavy, která se při reprízách v Hamburku a Paříži promění, určila kurátorka Anna Pravdová ve spolupráci s Annie Le Brunovou a Annabelle Görgen-Lammersovou.
"Zásadní pro ni byla poezie, ať už ji vyjadřovala obrazem, koláží, ilustrací či vlastním životem," vysvětluje Pravdová důvody, proč se Toyen odmítala představovat jako malířka. "To však nic nemění na tom, že dokonale vládla výtvarným médiem, pracovala s ním velmi invenčně a dokázala i skrze samotnou materii barev zprostředkovávat obrazy z hloubi nevědomí a zachycovat spodní proudy propojující člověka se světem," shrnuje to podstatné, co Toyen činí jedinečnou.
Anna Pravdová je nejen specialistkou na české malíře, kteří se na počátku 20. století prosadili v kosmopolitním pařížském prostředí, ale také empatickou vypravěčkou jejich osudů. Předvedla to výstavami věnovanými Františku Kupkovi či Josefu Šímovi, jež se konaly na stejném místě v letech 2018 a 2019. Toyen je z trojice velkých monografických projektů Pravdové tím nejosobnějším.
Žena v sukni
Kurátorka přiznává, že ji oslnil soubor soukromých fotografií Toyen, kterými doplnila především úvodní část retrospektivy. Dobové snímky nejčastěji z cest po Francii a Itálii ve 20. let minulého století ukazují mladou umělkyni jako sebevědomou, veselou ženu v sukni a střevíčkách. Nebo v plavkách na pláži.
Typický přísný výraz se objevuje až na pozdějších fotografiích a možná je výrazem sebekontroly či stylizace. I tak působí Toyen vždy elegantně a žensky ustrojená, dokonce i ve společnosti "otců" surrealistů Andrého Bretona a Paula Éluarda, kterým dělala průvodkyni při jejich návštěvě Československa v roce 1934.
Image mužatky, již podpořila často publikovaná karikatura od Adolfa Hoffmeistera a na které je krátkovlasá malířka v kombinéze, se rozplývá. Toyen dokonce i sama sebe kreslí v kostýmku a elegantním kloboučku s prohnutou krempou. Je sympatické vidět, že avantgardní autorka měla slabost pro dobovou módu.
Černá kombinéza se opakuje na fotce, kde Toyen pózuje před pařížským ateliérem, kurátorka však vysvětluje, že jde o pracovní oděv. Umělkyně invenčně pracovala s barvami, někdy je na plátno nanášela například stříkací pistolí.
Pod krustu nepřístupnosti tajemné Toyen dávají nahlédnout i její skicáře, kreslené poznámky z cest. Do nich si i psala ve francouzštině a vlepovala vstupenky z představení, jež s výtvarníkem Jindřichem Štyrským navštívila během tříletého společného pobytu v Paříži.
Se Štyrským se seznámila jako dvacetiletá roku 1922 na letním pobytu v dalmácké Korčule. Jejich blízký pracovní vztah trval až do jeho předčasné smrti v roce 1942. Zemřel na srdeční chorobu "a protože nebyly k mání speciální léky", napsala po válce francouzskému surrealistovi Benjaminu Péretovi.
Pár dalších citací Toyen ukazuje jako silnou a respektovanou osobnost. "Jak víte, v roce 1938 jsem se rozešla s Nezvalem a naše roztržka stále trvá. Teď je vedoucím filmové sekce a píše hloupé oficiální básně. Karel Teige se po celou válku stáhl do ústraní a všechny ty hrůzy se mu povedlo přežít," sděluje dále Péretovi. "Stejně jako Vy jsem se ani já vůbec nezměnila," dodává. Na konci listu věcně oznamuje, že plánuje opět přijet do Paříže.
Paříž navždy
André Breton, který se roku 1946 vrátil z amerického exilu, jí zařídil výstavu v pařížské galerii Denise René a Toyen rozhodla, že už se do Prahy nevrátí. Tak se také stalo. Sbalila všechny své obrazy i díla, která jí odkázal Štyrský, a spolu s básníkem a malířem Jindřichem Heislerem na jaře 1947 odjeli do Francie.
Heisler byl nejen autorem sbírek, jež Toyen ilustrovala, ale také "nájemníkem" její koupelny, kde strávil čtyři válečné roky. Umělkyně, coby představitelka zavrženého umění sama žijící v ilegalitě, ukrývala přítele před nacisty ve své žižkovské garsonce. Heisler byl židovského původu.
Faktografické panely s texty a fotografiemi jsou malou pastí výstavy ve Valdštejnské jízdárně. I když stojí upozaděné, aby nerušily setkání návštěvníka s obrazy, přesto jim trochu konkurují. Jsou poutavě a přitom věcně napsané. Žádná kurátorská exhibice, ani podbízivé vychvalování.
Možná je ale lepší nepodlehnout jejich kouzlu a raději se obrátit k dílům. Času není nazbyt, hojně navštěvovaná výstava je přístupná jen se vstupenkou časově omezenou na 80 minut, což tak tak stačí k prohlídce obrazů.
Kontext je lepší dohledat dodatečně. Brzy vyjde katalog. A také série on-line přednášek, jejíž první díly jsou k dohledání na YouTube kanálu Národní galerie, odkrývá mnoho zajímavého.
Mnohem lepší je nechat se pohltit obrazy rozmístěnými po obvodu prostupných válcovitých konstrukcí. Architekt výstavy Zbyněk Baladrán namísto paneláže vymyslel jakési velké, černé, prostupné válce. Navozují pocit kompaktních celků, obrazových cyklů i tvůrčích období a zároveň žebrovanou konstrukcí odkazují na prvorepublikovou architekturu.
Vyplatí se následovat chronologickou linku maleb, kreseb a ilustrací, potkávat známé, hojně publikované výjevy i objevovat díla z jindy nedostupných zahraničních sbírek. Podobně široký výběr naposledy nabídla pražská retrospektiva Toyen před 21 lety.
Ve Valdštejnské jízdárně jsou teď k vidění i rané práce, naivizující obrazy z prvních pobytů v Paříži, kdy Toyen a Jindřich Štyrský propadli kouzlu kabaretů a cirkusů.
Figurální motivy střídají nepředmětné malby s barevnými plochami z konce 20. let, kdy dvojice v Paříži vyhlásila nový umělecký směr, jež se obrací zády ke kubismu. "Kubismus otáčel realitou, místo aby uvedl v pohyb imaginaci. Artificielismus přichází s obrácenou perspektivou," stojí v jejich prohlášení.
Barevné plochy postupně střídají organické tvary inspirované mořskou flórou a faunou. Jsou tu obrazy středního formátu i rozměrná plátna jako Jezerní zahrada z roku 1933. Nechybí podivně srstnatá rostlina na obraze Hlas lesa, kterým Toyen podarovala surrealistu Paula Éluarda a jež se potom ještě s plátnem Prométheus, věnovaným Andrému Bretonovi, objevoval na mnohých mezinárodních surrealistických výstavách.
Nepříjemně bolestné jsou kresby z cyklu Střelnice a Schovej se, válko, reagující na válečné běsy. Zvláštní místo má obraz Na zámku La Coste, který Toyen malovala krátce po smrti Jindřicha Štyrského podle jeho fotografie. Štyrský na ní zachytil rozpukanou, břečťanem porostlou zeď zámku patřícího markýzovi de Sade.
"Vidíš tamhle ten obraz? Ten je můj nejoblíbenější." Starší paní nedočkavě šťouchá loktem kamarádku, která se moc dlouho kochá jiným plátnem. "Myslíš tu panenku?" konečně se otočí i druhá žena a obě s lehkým vzrušením cupitají k obrazu Spící z roku 1937, zobrazujícímu postavu dívky se síťkou na motýly v opuštěné krajině.
Radost návštěvnic z toho, že si prohlížejí díla Toyen, možná násobí pocit úlevy, že se po měsících konečně smí znovu chodit na výstavy. Lehce euforická nálada obměkčuje i jinak přísnou ostrahu.
Když se z reproduktoru ozve v několika jazycích výzva, aby návštěvníci opustili Valdštejnskou jízdárnu, protože jejich čas vypršel, uniformovaný muž s vysílačkou projeví k poslední návštěvnici se zápisníkem a tužkou v ruce shovívavost. "Dobře, ještě pár minut si prohlížejte," zahuhlá do respirátoru a vymění si významný pohled s kolegyní u dveří.
Toyen: Snící rebelka
Valdštejnská jízdárna, Praha, výstava potrvá do 15. srpna.
