reklama
 
 

Francouzi jako by Kupku teprve poznávali, říká kurátorka Pravdová. Brzy vystaví Toyen

4. 1. 2019 17:35
V Národní galerii je kurátorka Anna Pravdová expertkou na umění první poloviny 20. století, proto bylo logické, že právě ona u příležitosti stého výročí vzniku republiky připravila novou stálou expozici nazvanou První republika.

Zároveň se jako specialistka na česko-francouzské kulturní vztahy stala spoluautorkou velkolepé retrospektivy Františka Kupky, která byla po vydařené pařížské premiéře v září přesunuta do Valdštejnské jízdárny v Praze. Odsud bude po 20. lednu pokračovat do finských Helsinek.

Vloni na podzim ještě Anna Pravdová v Moravské galerii v Brně zahájila přehlídku Josef Šíma - Cesta k Vysoké hře a před koncem roku otevírala svůj další česko-francouzský projekt mapující české umělce v Bretani: výstavu nazvanou Bonjour Monsieur Gauguin. "Mám potřebu začít zase vstřebávat, nejen vydávat," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Pravdová, která by si prý momentálně nejraději vzala studijní volno. Už ale pracuje na dalších výstavách.

Aktuálně.cz: Kolikrát jste od vernisáže byla na Kupkovi?

Asi dvacetkrát. Není to zase tolik, připravovala jsem dvě další výstavy, jinak bych tam asi byla častěji. Pár komentovaných prohlídek jsem musela přenechat kolegům z lektorského oddělení, kteří jsou výborní, takže je to jen dobře.

Co pro vás ta výstava znamená?

Pro mne to byla jedinečná příležitost pracovat na výstavě světového umělce se zápůjčkami z celého světa. Šlo o týmovou práci s kolegy z Francie a z Helsinek, byla jsem součástí většího týmu. Díky kolegům z Paříže, kteří se Kupkovým dílem zabývají dlouhodobě - konkrétně Markéta Theinhardt, Brigitte Leal a Pierre Brullé - jsem u většiny děl nemusela zjišťovat, kde se nacházejí. V porovnání s tím byla výstava Čeští umělci v Bretani detektivní práce.

Jak se stalo, že se vám vloni sešly čtyři velké projekty?

Je to skoro nešťastná shoda okolností. Na Bretani jsme pracovali už čtyři roky. Původně byla plánovaná na rok 2017. Kupka měl být v Paříži také už předloni, ale francouzským kolegům byla do Grand Palais nabídnuta výstava Gauguina, tak ji předřadili a Kupku o půlrok posunuli. Pouze Josef Šíma v Brně je v plánovaném čase. A expozice První republika k tomu všemu přibyla až koncem roku 2016, když se řešilo, jak oslavit sté výročí republiky.

My máme pocit, že František Kupka je světový autor, kterého všichni musí znát, ale Francouzi jako by jej znovu objevili.

Ještě ke Kupkovi. Přišla jste během příprav výstavy na něco nového, co jste dosud o malíři nevěděla?

Už jenom vidět všechna díla v originále je obrovská zkušenost a umožňuje pochopit mnohé, co člověk doposud znal pouze z knih. Překvapily mě reakce francouzského publika. Byli nadšení, ale zároveň jako by Kupku teprve poznávali. Mediálních reakcí bylo mnoho. Deník Le Monde to označil za výstavu desetiletí. Všichni konstatovali překvapení nad šíří Kupkovy tvorby, nad raností jeho abstraktních obrazů, nad jeho kreslířským mistrovstvím. My máme pocit, že František Kupka je světový autor, kterého všichni musí znát, ale Francouzi jako by jej znovu objevili.

Nechci ovšem říct, že byl ve Francii neznámý, to ne, jeho práce jsou například součástí stálé expozice v Centre Pompidou, ale byla to po delší době první příležitost vidět všechny fáze i šíři celé jeho tvorby, to Francouze hodně překvapilo. Teprve si uvědomili, jaký je to umělec. A ve Finsku, a ostatně v celé Skandinávii, bude vystaven poprvé.

Na místě, kde Kupka bydlel, vyrostlo pařížské administrativní centrum La Défense a dvě kancelářské budovy tam nesou Kupkovo jméno. Určitě není málo známý.

Ano, když se řekne Kupka, většina ví, o koho jde. Ale dosud asi znali hlavně to jméno a pár obrazů.

Překvapilo mě, jak málo děl bylo do výstavy zapůjčeno z Musea Kampa, přitom tamní sbírka je proslulá. Proč?

Chtěli jsme si půjčit víc, ale podmínkou pro jejich vystavení na všech třech místech - v Paříži, Praze a Helsinkách - bylo pořízení mirogardů, speciálních ochranných skel. Ta jsou velmi drahá. Například obraz Tržiště má 2,5 metrů na šířku. Krásná věc, ale to bychom se nedoplatili. Druhým důvodem je, že jsme v Praze chtěli vystavit přednostně obrazy zapůjčené z Ameriky, které se už stejně vezly do Paříže.

Když jsme tedy měli na výběr představit obraz ze sbírky Musea Kampa, do kterého se může české publikum kdykoliv vypravit, nebo vynikající dílo z Guggenheimova muzea, dali jsme přednost tomu zámořskému.

Na výstavě v Paříži tedy obrazy z Kampy byly?

Ano, bylo jich tam o něco víc než v Praze.

Druhý velký projekt, výstava v paláci Kinských o českých malířích působících v Bretani, má název Bonjour Monsieur Gauguin. Obrazů slavného Francouze je tam ale jen pár. Není to zavádějící?

Název je třeba vnímat v symbolické rovině. Vyjadřuje snahu propojit český kontext s francouzským. V Národní galerii máme obraz, který patří k těm nejdůležitějším, jež Gauguin v Bretani vytvořil, a skutečně se jmenuje Bonjour Monsieur Gauguin. Název se tedy sám nabízel. Právě díky Paulu Gauguinovi se Bretaň v jistou dobu stala světově proslulým uměleckým centrem a někteří z českých umělců do Bretaně vyrazili právě po jeho stopách.

Pro své vrstevníky byl Gauguin spíš jako kolega, ještě ne exkluzivním, nedostupným jménem jako dnes. Je to tak?

Ano, to je ovšem případ většiny umělců. "Nedostupní" se stávají až po smrti. Výjimkou byl třeba Pablo Picasso, už za života hodně známý. Gauguin byl v době přátelství s Alfonsem Muchou chudý malíř, ale je třeba dodat, že už když byl naživu, velice ho uznávala mladší generace umělců.

V paláci Kinských jsou k vidění společné fotografie Muchy a Gauguina. Jak vznikly?

Gauguin po návratu z Tahiti neměl peníze a nějakou dobu žil u Muchy v jeho pařížském ateliéru. Pořádali tam večírky a fotky pocházejí z jednoho z nich. Zachycují Muchu, Luďka Marolda, Gauguina a jeho přítelkyni a modelku.

Výstava o Josefu Šímovi, která začala na podzim v Moravské galerii a letos bude mít reprízu v Praze, objevuje malířovu roli v pařížské skupině Vysoká hra. Ta je hodně důležitou avantgardou?

Určitě. Poslední dobou ve Francii vychází čím dál víc textů spojených se členy Vysoké hry, v roce 2003 byla v Remeši velká výstava, která se Vysoké hře věnovala. Jejich těžištěm byla poezie, i když nerozlišovali formu literární nebo výtvarnou. Někdo z nich psal básně, někdo se vyjadřoval fotkou, další kreslil.

A českého malíře Šímu žijícího v Paříži si vybrali za výtvarníka své skupiny, i když byl výrazně starší. Dokonce se scházeli v jeho ateliéru. To je hodně unikátní, nemyslíte?

Ano, určitě je. Od prvního setkání, které zorganizoval český básník a spisovatel Richard Weiner, si padli do noty a vládlo mezi nimi hluboké porozumění. Šíma několikrát napsal, že jeho dílu nejlépe rozuměli právě básníci z Vysoké hry, především Roger Gilbert-Lecomte.

Výstavu Josef Šíma - Cesta k Vysoké hře jste chystala od roku 2014. Co pro vás bylo největším objevem?

Ráda bych upozornila, že výstavu jsem připravila s kolegou z Moravské galerie Petrem Ingerlem a že před námi o tématu již velmi zasvěceně psali František Šmejkal a Věra Linhartová a samozřejmě také řada francouzských autorů. Nepohybovali jsme se tedy na neprobádaném území. Samostatná výstava Šímovi a Vysoké hře u nás ale ještě věnována nebyla.

Pokud jde o můj  osobní "objev", například mě překvapil Šímův silný přátelský vztah s básníkem Pierrem Jeanem Jouvem. Pro Šímu to byl předstupeň setkání s Vysokou hrou. S Jouvem se začal věnovat duchovním, méně anekdotickým záležitostem. I když to musel mít už v sobě, v jeho tvorbě je patrný posun právě po setkání s Jouvem.

S básníkem Jouvem měl i silný zážitek, když se svými manželkami trávili prázdniny na venkově. Co to bylo?

Šíma tam spatřil kulový blesk. Popisuje to jako prožitek světla a jednoty v jedné vteřině. Od té doby se v jeho obrazech objevují vejce a jiné kosmogonické symboly, kterými se snažil zážitek přetavit do malby. Šíma byl duchovně otevřený. Nebral to jen jako přírodní jev, ale jako propojení nebe a země.

Za první republiky bylo mezi francouzskými a českými umělci hodně kontaktů, jezdili tam, stýkali se. Kontakty avantgard byly samozřejmostí.

K výstavě o Šímovi, Kupkovi a umělcům v Bretani jste si na poslední chvíli přibrala ještě přípravu expozice První republika. Nechtěla jste si ji nechat ujít, nebo nebylo zbytí?

V Národní galerii je nás málo specialistů na první polovinu dvacátého století. Takže jiná možnost asi ani nebyla nebo nevím, byla jsem k tomu zkrátka vyzvána. Odmítnout se dá samozřejmě vše, ale ve chvíli, kdy jsem to přijímala, se mi zdálo, že se to nějak zvládnout dá. Což se tedy potvrdilo, ale bylo to velmi náročné.

Expozice je rozsáhlá, ani za dvě hodiny jsem nestihla projít všechno. To rozhodně nebyl projekt, který jste mohla chystat jen tak bokem.

To rozhodně ne, nakonec jsem na něm strávila nejvíc času. Nebyla to žádná bokovka. Ale Bretaň se chystala od roku 2014, Kupka také tak nějak, takže byly zčásti hotové s předstihem. Jinak by to vůbec nebylo možné.

Stálou expozici První republika chystaly samé ženy. To byl záměr?

Ve sbírce moderního a současného umění je většina žen. S Ottem M. Urbanem coby ředitelem Sbírky umění 19. století a klasické moderny sice přibyl mužský prvek, ale on je zaměřený na 19. století s přesahem na současné umění. Navíc dostal na starosti přípravu jiné expozice, takže nebyla šance spojit síly. Proto jsem přizvala kurátorky Ladu Hubatovou a Hanu Rousovou. A v týmu byl ještě Zbyněk Baladrán, který měl na starosti architekturu expozice. Stal se součástí autorského týmu, od začátku chodil na naše setkání, a také nám dělal jakousi zpětnou vazbu. Řadu věcí jsme vzájemně konzultovali.

Nová expozice ve Veletržním paláci má mnoho pochvalných reakcí. Všímáte si toho?

Ano, ale byly i negativní. Od pana profesora Milana Knížáka.

Od něj se to dalo čekat. Byl autorem předchozí podoby a jeho koncepce byla mnohými odborníky kritizována. Co mu vadí na té vaší?

Jeho expozice byla řazená podle autorů. U nás jsou díla umělců rozeseta do celé výstavy, nevynikají tolik jednotlivá jména. Nešlo nám o to představit osobnosti, ale ukázat pestrost tehdejší výtvarné scény a jak se na ní jednotliví autoři pohybovali.

Představujete nejdůležitější výstavní centra té doby a částečně rekonstruujete jejich nejslavnější výstavy. Tím se vám podařilo ukázat výrazně více umělců, než bylo k vidění v předchozí expozici počátku 20. století.

Chtěli jsme představit i autory a autorky, jež jsou dnes polozapomenutí, ale tehdy vystavovali a jejich tvorba stojí za pozornost.

Znejistila mě jen jedna formulace: v expozici uvádíte, že chcete ukázat dobový kolorit, jehož součástí nebyly jen prvotřídní umělecké práce. Čeho konkrétně se to týká?

Tomu je třeba rozumět tak, že nevystavujeme jen časem prověřené hodnoty a neukazujeme jen ta díla, která jsou s meziválečným obdobím spjata v každém přehledu dějin umění. A také se neomezujeme na práce považované za moderní. To se týká například oficiální Výstavy soudobé kultury v Brně 1928, jejíž podobu připomínáme mimo jiné velkými plátny od Švabinského či Boettingera. Tehdy se československé umění k desátému výročí založení republiky prezentovalo velmi konvenčním, konzervativním typem děl. Vůbec tam nebyli Jindřich Štyrský, Toyen a jiní. Chtěli jsme ukázat různé vrstvy a různé polohy prvorepublikové tvorby, nejen to, co se většinou vybírá, tedy modernisty. Ale nebylo to rozhodně míněno tak, že by šlo o špatnou malbu.

Takže jste tam neumístili něco, co nepovažujete na dobré?

To určitě ne. Ale jsou tam i práce, které se moc nevystavují. Například malby Zdeňky Burghauserové nebo Františka Vojáčka ze Zlínského salonu. To jsou věci, které byly z depozitáře Národní galerie asi poprvé vytažené a umístěné do stále expozice. Chceme ukázat pestrost tehdejší tvorby. Rozhodně jsme tam ale nedali špatné obrazy.

Souběh všech výstav, na nichž jste se minulý rok podílela, budí dojem, že čeští umělci za první republiky hodně tíhli k Francii. Bylo to tak opravdu?

Určitě to tak bylo. Hodně se do Francie, hlavně do Paříže jezdilo. Většina z moderních umělců, jichž si dnes považujeme, i řada dalších, které už ani neznáme, tam mířila a chtěla tam nějaký čas pobýt. Důvodem byly jak úžasné sbírky v Louvru, tak skutečnost, jak psal třeba Jindřich Štyrský, že mohou v kavárně potkat Picassa nebo Andrého Bretona. Že se tam s nimi mohou vídat jako lidé, nejenom sledovat jejich díla v reprodukcích.

Obecně za první republiky bylo mezi francouzskými a českými umělci hodně kontaktů, jezdili tam, stýkali se. Kontakty avantgard byly samozřejmostí, měli jsme několik prostředníků jako Josefa Šímu, který se v obou prostředích přirozeně pohyboval. Bylo to - samozřejmě s jistou nadsázkou - rovnocenné partnerství, i když dneska se ti francouzští jeví jako nedostupní.

Chystáte i letos velkou výstavu? Nebo si po hektickém období budete brát čas na studium?

To bych moc ráda. Mám potřebu začít zase vstřebávat, nejen vydávat. Ráda bych si spoustu věcí načetla, doplnila znalosti. Nejdřív ale musím upravit a trochu rozšířit výstavu o Josefu Šímovi, která je teď v Brně a půjde do pražské Valdštejnské jízdárny. Budeme navíc vydávat průvodce.

Dále máme ve výstavním plánu výstavu Toyen, kterou chystáme s Kunsthalle v Hamburku a s Muzeem moderního umění města Paříže. Ještě mám osobní projekt Čeští umělci a Pařížská škola. Chtěla bych zmapovat další jména, nejen Josefa Šímu a Toyen, ti každého napadnou jako první. Ale tehdy byli mnohem známější Jiří Kars, Otakar Kubín a František Zdeněk Eberl, vystavovali na pařížských salonech a měli tam i řadu samostatných výstav. To bych chtěla ukázat, v kontextu s takzvanou Pařížskou školou, například s Amedeem Modiglianim, Chaïmem Soutinem, Julesem Pascinem a dalšími jejich vrstevníky.

Anna Pravdová (* 1973)

◼ Náklonnost ke všemu francouzskému kurátorka Národní galerie zdědila po rodičích. Oba učili francouzštinu, napsali dokonce učebnici pro samouky.

◼ Na Západ za socialismu cestovat nemohli, teprve v roce 1968 směl otec přijmout místo lektora češtiny na univerzitě v Aix-en-Provence. "Když později přišla výzva, že se musí vrátit nebo se rozhodnout pro emigraci, vrátil se. Tím přerušil smlouvu, kterou tam měl na čtyři roky. Po revoluci v roce 1989 se mu škola ozvala s dotazem, jestli tam nechce přijet znovu," vzpomíná Anna Pravdová.

◼ Otec souhlasil a dcera za ním hned po maturitě na dva roky přijela. Ve Francii začala studovat dějiny umění, v nichž pak pokračovala střídavě v Praze a Paříži.

◼ Na pařížské Sorbonně napsala také svou doktorandskou práci na téma Čeští umělci ve Francii za první republiky.

autor: Magdalena Čechlovská | 4. 1. 2019 17:35

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama