Recenze - Během devadesátých a nultých let se synonymem hospodářského růstu do značné míry stala zástavba polí a nevyužívaných ploch v blízkosti větších měst, kde jako houby po kyselém dešti vyrostla skladiště a překladiště všeho druhu včetně montážních linek a rozličných provozů. Cesta po D1 z Prahy do Brna, popřípadě širší pražský okruh, by mohly sloužit jako specifická (a bohužel dlouhodobá) expozice.
Že se u nás architektura jen zdráhavě ujímá coby efektivnější způsob řešení prostoru a dlouhodobé zvýšení kvality života, a nikoli jen jako nadbytečný luxus, je všeobecně známý fakt. Zvláště pak v případě staveb, které nemají sloužit obývání, ale "jen" průmyslové výrobě a administrativě s ní spojené, je investice do architektonického řešení často "nadbytečná".
Výstava v pražské Galerii Jaroslava Fragnera se prostřednictvím výběru čtyřicítky průmyslových staveb realizovaných v průběhu uplynulého desetiletí snaží tento mýtus alespoň nabourat. Expozice v pravém slova smyslu není přehledová; autoři sami přiznávají, že jejich subjektivní pohled (ovšem jaký jiný by měl v posledku být) je spíše exemplární než vyčerpávající.
Jistým záměrem přehlídky je i apel na spolutvůrce veřejného prostoru. "Tuto výstavu chápeme také jako jistou pobídku pro české politické spektrum, jež by mělo iniciovat vznik a uplatnění kvalitní architektury, která zásadním způsobem ovlivňuje život i estetické vnímání společnosti," píše za kurátory Petra Volfa a Dana Mertu druhý jmenovaný.
"Domníváme se, že výstava bude mít rovněž význam pro další investory, kteří zatím váhají, zda vejít do dialogu s výjimečnou architekturou a prožít si svůj příběh, na jehož konci může být vznik dalších výjimečných industriálních budov, výrobních hal či logistických a skladovacích areálů - potažmo architektury, která bude pozitivně ovlivňovat okolí a stane se impulsem pro další architektonický rozvoj v různých lokalitách České republiky."
Apel na úředníky a investory není náhodný, neboť všechny zastoupené stavby jsou dobrovolnými zakázkami soukromého sektoru; v případě vinařství Sonberk (AP ateliér, Josef Pleskot) investor dokonce vyhlásil architektonickou soutěž.
Od montážní haly k vinařství
Expozice zahrnuje poměrně velkou typologickou škálu objektů, jejich zaměření pokrývá pestrou směs od montážních hal přes skladiště až po ono vinařství. Převažující či dominující tendenci nalézt příliš nejde; co stavba, to jiný účel, a tím pádem i řešení. Všeobecně lze ocenit snahu pojmout průmyslovou stavbu jako objekt, který spojí technické zázemí a s ním spojenou úspornost a efektivitu s alespoň minimálním ohledem k okolí a s funkční estetikou.
Naplno se nutný kompromis bez úplné ztráty tváře projevuje v případě rozložitějších projektů, které jsou ze své podstaty vlastně na obtíž, zvláště jsou-li umístěny na volné pozemky v krajině. Jde o logistická centra, distribuční sklady, továrny, které nejsou začleněny do okolní městské zástavby, ale jsou vystaveny širokému horizontu jako terč pro kobercový nálet.
Výrazná geometrie prodejního servisu návěsů Schmitz (4A architekti) takto do značné míry využívá okolního prostředí překladišť, které zároveň rytmizuje, Pekařství a cukrářství Sázava (Kokeš Partners) změkčuje důsledky ohromného kvádru využitím dřeva, Přístavba haly v areálu firmy Hranipex (OK Plan Architects) využívá kromě jiného kamufláže, ARA - Továrna na nábytek (Josef Mádr Architekt) je odlehčená dvojím pásem čtvercových oken.
Továrna na svítidla Černoch (H.R.A. Hoffman Rajniš Architekti) kromě přirozeného dřeva využívá maximální prosklené plochy, Logistické centrum pro výrobu a skladování firmy Sipral (D3A, Deltaplan) zase oživuje velkoplošné využití loga firmy. Logistický terminál Písek (KAVA) částečně využívá systému variabilního doplňování struktury, za zmínku stojí též distribuční sklad a sídlo společnosti Dermatex (M4 Architekti).
Podobné stavby mají své místo v expozici už kvůli tomu, že jsou z principu nevděčným úkolem. Z kombinace více či méně omezených prostředků (a v případě rozměrných kvádrů i omezených tvůrčích možností) toho prostě moc nevytlučete. Logistické centrum je prostě logistické centrum, z kterého se Guggenheimovo muzeum jaksi nestane ani omylem.
Expozice pochopitelně zahrnuje i vděčnější objekty. Od - namátkou - samospádového vinařství Hort (Ivan Kroupa architekti) přes působivý komplexní areál firmy Podzimek a synové (D3A), improvizovanou přestavbu, či spíše purifikaci sídla firmy MMinterier (D3A; mimochodem Stanislav Fiala je na výstavě nejzastoupenějším autorem), malou vodní elektrárnu v Železném Brodě (ARK) až po takřka funkcionalistický administrativně-výrobní objekt firmy Tescan (S.I.S. Projekt) či racionální, leč vřelou tiskárnu Jaroslav Karmášek (Ivan Kroupa architekti).
Celkově přehlídka ukazuje, že to jde - neboli že jde (a to i úsporně) stavět účelové průmyslové stavby, aniž je nutné okolní populaci a životu šlápnout do obličeje. Pochvalu zaslouží i samo industriální ztvárnění expozice, jejímiž autory jsou Jakub Fišer a Petra Skalická.
Knihovna jako koksovací pec
Víceméně samostatnou částí výstavy je sekce věnovaná několika studentským projektům; tady se dostáváme na trochu jiné hřiště, neboť v případě těchto návrhů nejde ani tak o realizaci, jako o vizi bez nutnosti kompromisů. Volnějšímu pojetí odpovídá i volnější zaměření, jehož součástí je i návrh na přestavbu a využití Vítkovických železáren.
Vyloženě pozoruhodný je návrh Vojtěcha Hyblera na přestavbu vítkovické koksovny na Moravskoslezskou vědeckotechnickou knihovnu (v kontextu reálného plánu na zužitkování vítkovické památkové zóny). Projekt vypracovaný pod hlavičkou ateliéru Mirko Bauma na RWTH v Cáchách lze ocenit hned z několika důvodů.
Nejenže v maximální míře využívá logiky stávající stavby a s respektem reformuluje okolní prostředí, čímž zachovává génia loci stejnou měrou, jako z industriální scenérie nečiní skanzen. Ale tuto logiku transformuje do metaforické konstrukce, ve které se mašinistické tendence a technická účelnost organicky spájí s až sakrální architekturou.
Označit mohutné průmyslové stavby za katedrály pokroku není v případě navrhované knihovny od věci. Nejde ani tak o to, že celá stavba je dělitelná 15 centimetry a je logicky odvozená z čtverce (lze vzpomenout na rozvíjející se dělitelnost gotických katedrál, jak o ní mluví Panofsky).
Kvazi-sakrální rozměr se uplatňuje i ve štíhlém vertikálním nadsazení celé stavby a v záměrném využití "katedrálního" světla - do budovy proniká skrze úzké okno dominující trojúhelníkové "lodi", jejíž střešní povrch tvoří "schody do nebe". Knihovna by v případě realizace byla jasnou dominantou komplexu; a navíc stavbou, která je skrze své zaměření jakýmsi sekulárním rozvrhem smyslu okolního prostoru.
Monumentalita bezmála sto metrů vysoká a dvě stě metrů dlouhá stavby (při šířce patnácti metrů) je odlehčena jak proskleným bokem, tak křížícími se diagonálami, které umožňují projít stavbou odshora - skrze zásobník, který do budovy vpouští její uživatele stejně jako svého času materiál (vejít do budovy je pochopitelně možno i z přízemí).
Knihovna, sama o sobě koksovací pec vědění, je v Hyblerově podání rafinovaným strojem, jenž budovu dalece pozvedá nad rámec studentského projektu. Spolu s pomyslným schodištěm vede nikoli k cíli, ale k rozhledu a rozšířenému horizontu poznání.
Opět nejde ani tak o to, že někdejší dominantní komíny, jejichž výška určila strop stavby, slouží k přirozené ventilaci, popřípadě že sama koksovací pec je využita jako automatizovaný depozitář.
Jak už jsme naznačili, knihovna funguje jako synchronizované soustrojí a multifunkční, vzájemně hierarchicky provázaný prostor (včetně galerie, přednáškových prostor, studoven či kavárny na vrcholu někdejšího zásobníku). Jeho logika prostupnosti a užívání vychází z funkčnosti někdejší koksovny a její provoz sofistikovaně transformuje.
Podřídit technické vzdělání nároku oblohy a naddimenzované kvazi-sakrální výšce stropů je už samo o sobě pozoruhodné. Návrh je příkladem promyšlené a významuplné konstrukce, která se k okolí nechová jako návštěva, co neumí a nechce odejít, ale naopak pomáhá smysluplně artikulovat chaotické prostředí, ve kterém se ocitla.
Současný český industriál. Podoby soudobé průmyslové architektury. Kurátoři Petr Volf, Dan Merta. Galerie Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5A, Praha 1. Výstava trvá do 22. ledna.
