Glosář - Festival Tanec Praha ještě před uvedením svých hlavních vrcholů - 32 rue Vandenbranden souboru Peeping Tom a DESH od Akrama Khana ukázal obdivuhodné multižánrové rozpětí.
Jen v prostorách žižkovského Ponce totiž mohli diváci zažít zajímavě dramaturgicky namíchaný koktejl vystoupení, které propojuje jediné - pohyb. Ve všem ostatním se představená díla rozchází (což je jen dobře a žádoucí). Bližší představu si můžete udělat z následujících tří glos.
Kousek Kuby v Praze
S představením Aline Not Alone přivezli dánský choreograf Palle Granhøj a zejména potom hlavní představitelka, kubánská tanečnice Aline Sanchez Rodriguezová, do Prahy kousek Kuby. A chtělo by se jedním dechem téměř říct, že byl vrchovatou mírou naplněn mnoha klišé. Bylo by ale velmi nespravedlivé nechat toto tvrzení jen tak - ona ta kubánská klišé byla čistě a jednoduše krásná.
Životem kubánské tanečnice Aline Sanchez Rodriguezové inspirované představení dánské (a v Praze rozhodně ne neznámé) skupiny Granhøj Dans je ústy a tělem své hlavní představitelky provedeno s precizností, která ale není chladná a ostrá, nýbrž teplá a hřejivá.
Celý příběh, ačkoliv se ve svých částech může jevit - a často takový bezpochyby je - melancholicky a smutně, je podáván s takovým nadhledem a něhou, že navzdory své vzdálenosti působí příjemně všedně, jako nedělní oběd u babičky o letních prázdninách.
Představení „Aline not alone“ je další částí série „performance portraits“. Jen pomocí tanečních pohybů, v nichž se mísí baletní průprava s latinskoamerickou živelností, zpěvu, kytary či různorodých rytmických nástrojů zde Aline Sanchez Rodriguezová, Thierry Boisdon a Simon Busk staví před diváky kulisy a atmosféru „ostrova svobody“ i jednotlivých životních etap, které Rodriguezová tam či jinde prožila.
Ona časová i místní vzdálenost, odstup od ranějších etap jejího života pomáhají jednotlivé okamžiky obalit poetickou přikrývkou, pod níž člověk tuší mírnou nepravdu, kterou je však Rodriguezové schopen pro její výraz odpustit.
Aline Not Alone. Režie: Palle Granhøj. Interpreti: Aline Sanchez Rodriguez, Thierry Boisdon, Simon Busk. Texty: Nicolás Guillén, Aline Sanchez Rodriguez. Hudba: tradiční kubánské písně (živě).
Souboj s gravitací a fyzikálními zákony
„Původně se jednalo o výzkum těla a pohybu, teprve po nějakém čase došlo k interakci s dalším objektem. Po roce a půl tohoto výzkumu, který jsem si natáčel, jsem se podíval na videozáznam a řekl jsem si: ty jo, tohle by mohla být první část představení,“ popisoval vznik unikátního vystoupení L’Autre (francouzsky „ten další, jiný“) jeho autor Claudio Stellato.
Ono zmíněné „l’autre“ zde má ztělesňovat stálepřítomné lidské nevědomí, část bytí každého z nás, které však obvykle potlačujeme nebo ignorujeme a jehož podoby Stellato zkoumal.
V Ponci potom představil velmi inovativní, velmi zábavný a přitom se nepodbízející výsledek své tříleté práce, do níž se kromě jeho širokého pohybového záběru a několika málo tanečních pohybů promítly zejména prvky akrobacie a nového cirkusu v komorní podobě.
Stellato tu spolu se svým „neviditelným“ společníkem Martinem Firketem předvedli na červeném koberci a v dokonalé souhře jak mezi sebou tak se dvěma skříněmi skutečně nečekanou podívanou, která byla jednak ohromující pohybovou precizností, načasováním a souhrou tak svým humorem a nekonečným nadhledem, s nímž se k dílu stavěli.
Souboje s „gravitací a fyzikálními zákony“, které představení provázely, do něj vnášely osvěžující momenty překvapení, navzdory tomu, že zde nešlo o žádný iluzionistický trik v pravém slova smyslu, ale spíše o skutečnou hru s tělem a objektem, čistou a mimořádně zdařilou souhru živého a neživého.
L’Autre. Koncept a choreografie: Claudio Stellato ve spolupráci s Martinem Firketem. Obsazení, scénografie, kostýmy, světelný design: Martin Firket, Claudio Stellato.
Návrat k ničemu
Málokteré představení mohlo v komponovaném večeru s L´Autre působit nepatřičněji. Představení Tune In kyperské tanečnice a choreografky Liy Haraki bylo, stručně řečeno, pohybovým experimentem s emočním a významovým přesahem, jehož větší část zůstala - a z principu se tomu ani nedalo divit - zejména tanečnici samotné.
Zvukový záznam založený na záznamu tepajícího srdce totiž Haraki doprovodila pohybovou meditací, kterou využila jako cestu za hranice běžného vnímání, cestu k poznání momentu přítomnosti, nejaktuálnějšího okamžiku. K tomu využila základní a od dávných dob využívaný pohybový prvek - repetici.
„Po všech maximalistických - míním tím opak minimalismu - představeních jsem měla silnou potřebu vrátit se k ničemu,“ vysvětlovala, proč k představení přistoupila právě tímto způsobem.
Zmíněná repetice zde sloužila zejména jako platforma, v rámci níž bylo možné dosáhnout daného cíle, tedy souznění s konkrétním okamžikem. Takové chvíle jsou ale velmi prchavé, zejména pro diváky, na kterého jsou tak vytvářeny zvláštní nároky, jejichž splnění může být následně odměněno stavem ne nepodobným transu - a tak i celý „experiment“ působil - tedy jako rituál hledání stále unikajícího.
Tune In. Koncept, tvorba, interpretace: Lia Haraki. Hudba, zvuk: Pandelis Diamantides (zvuky jsou nasnímané z reálného tepu srdce).
