Je to dlouhé a tlusté a jde z toho hrůza. Co je to? To!

Jan Bušta
29. 9. 2009 10:30
Divadýlko strachu s velkým kašpárkem Stephena Kinga
Foto: archiv

Recenze – Když čtete Poea nebo Lovecrafta, nečtete jenom „nějakého spisovatele“, čtete zároveň a především lety prověřenou „obchodní značku“. A přinejmenším v té „obchodovatelné stabilitě stylu“ se Stephen King se svými mistry může směle měřit.

Usvědčujícím důkazem budiž, že většina z jeho dosavadních šestašedesáti svazků (od prvotiny Carrie z roku 1974 až k Ostrovu Duma Key z minulého roku) má mezinárodní čtenost a co do počtu filmových adaptací si s ním žádný jiný žijící spisovatel nezadá.

Foto: archiv

A když jsme u těch kingovek: nové vydání tisícistránkového špalíčku To (původní vydání je z roku 1986, první české pak 1993) nám dává skvělou příležitost připomenout si jeden z pilířů „královy“ tvorby a možná, možná i celého moderního hororu.

To

Stejně jako Věc (The Thing) nebo Vetřelec (Alien), patří i To (It) k těm imaginativním hororovým názvům, které i přes poměrně abstraktní podstatu pokaždé spolehlivě vybudí lehké mrazení. Jako by všechna ta slova dokonale označila ústřední atrakci žánru, totiž monstrum, které se vždy musí pohybovat v mlžném pásmu mezi světem důvěrně známého a absolutně cizího (to první je autorova specialita, v tom druhém už tolik nevyniká). 

Navíc je to název neopakovatelný. Beze ztrát vedle sebe prostě nemůžou existovat dvě „různé“ Věci nebo dvě To. A právě tato univerzálnost a zároveň jistá neopakovatelnost rozmachu se také promítá i do Kingova prvního pokusu o svého druhu „encyklopedický román“.

Stephen King v době, kdy vypadal jako Josef Škvorecký
Stephen King v době, kdy vypadal jako Josef Škvorecký | Foto: archiv

To má být opus magnum, jež v sobě „pojme celý kosmos“ jak autorovy tvorby, jejích inspirací či ingrediencí a fetišů hororového žánru, tak i veškerá podstatná témata, která se stále dokola protáčejí v dějinách krásného písemnictví. Nejde tu o nic menšího než o dobro a zlo, zrození a smrt, dětství a dospělost, vzpomínku a zapomnění, lásku a strach… Absolutní hodnoty pravého eposu podávané jako „ekvivalent Big Macu s dvojitými hranolkami“.

O tom

„Duše předměstí“ je tentokrát ve fiktivním maineském městečku Derry porcována mezi sedm hrdinů, dvě základní časové roviny a 23 kapitol (pro numerology dodávám, že kniha má 1013 stran).

1958 a 1985. Bill Denbrough je slavný spisovatel hororů a bývalý případ pro logopeda. Ben Hanscom se z osamělého tlouštíka vypracoval ve světoznámého architekta. Beverly Marshová bývala týraná holka z chudé rodiny, teď obléká celebrity, které obrýlený šprt Richard Tozier úspěšně imituje v rádiu a celoživotní hypochondr Eddie Kapsbrak je zase vozí ve svých limuzínách. Michael Halon je pak černoch, knihovník a historik Derry a sestavu doplňuje Stanley Uris coby úspěšný židovský účetní.

King v parafrázi Hitchcockových Ptáků
King v parafrázi Hitchcockových Ptáků | Foto: archiv

Proti nim mytologické zlo To alias (dost možná) nesmrtelný klaun Pennywise!

Když mýtoman Lovecraft sestavoval svůj „soupis některých hrůzostrašných motivů používaných v nadpřirozených příbězích“, nemohl tušit, že jeho „nadaný žák“ použije jako dva hnací motory svého klíčového díla ten úplně první a úplně poslední.

Čili „nepřirozený život přebývající v nějakém domě, nepřirozené souvislosti mezi životy různých postav“ a „příchod na neznámé místo a zjištění, že cestovatel má s tímto místem spjaté latentní vzpomínky či jinou hrůznou spojitost“.

Nepřirozený život totiž hnízdí ve zdech města s památnou kanalizací a nepřirozeně související členové „Klubu smolařů“ se po sedmadvaceti letech musejí bolestně rozvzpomenout (vyprávěcím principem románu je jakési „probouzení se“ z amnézie), jak mu vlastně na hraně puberty dokázali čelit. Neboť dèja-vu, které prožívají, bude tentokrát zakončeno buď smrtí chimérického bubáka, nebo jejich!

Co s tím?

Stephen King pil a fetoval, když tohle psal, přesto jako by – stejně jako u podobně sumarizujícího opusu, Poeova Dobrodružství Arthura Gorgona Pyma – jeho cílovým čtenářem byla především mládež (o lovecraftovkách v tomto smyslu ani nemluvě).

Způsob, jakým „morálně zplošťuje“ jednotlivé charaktery, jak je přebujele, „žánrově“ hysterický při popisech hrůz, které jsou ale spíše bizarní než skutečně hrůzné, jak nenápadně odbolestňuje násilí a jak průběžně do příběhu vkládá „výchovná poselství“… to vše navozuje pocit z četby „literatury pro dospívající“.

King v adapataci vlastní knihy Creepshow
King v adapataci vlastní knihy Creepshow | Foto: archiv

Četby sice literárně zdatné, ale na rozdíl od nejlepších textů „psychotického malíře“ Cliva Barkera nebo „političtějšího“ a „experimentálnějšího“ Dana Simmonse značně limitované svou škatulí. Takové trochu strašení v edici Knihy Odvahy a Dobrodružství. Tak trochu „příšerácká“ předělávku příběhu Petera Pana o touze uniknout času.

V Tom

Nic proti KODu. Dokud se King drží potěšení z vypravěčství a svůj „vícehlasý román“ o amerických straších (nebo spíš obavách?) pojímá jako dlouhou procházku svou sečtělostí, je o zábavu postaráno i pro odrostlejší.

Dětskou část kojí paralely s „robinsonádami“ typu Goldingova Pána much nebo „sawyerovská dobrodružství“ od Marka Twaina, Jacka Shaefera, Harper Leeové či J. D. Salingera. Popisy osudů dospělých jsou pak vlastně takovou „light-verzí“ moderního realistického románu, tak jak ho představuje dejme tomu John Updike, Joyce Carol Oatesová nebo John Irving.

King jako animovaná postavička z konzolové hry
King jako animovaná postavička z konzolové hry | Foto: archiv

Během čtení se samozřejmě vybaví i návaznost na témata, atmosféry a jazyk Dickense, Hawthorna, Bradburyho, „hard boiled“ detektivek nebo děl „literárních modernistů“ a… A pak je tu i přímo v textu samém  „postmoderně“ odkazováno k nepřebernému množství knih, filmů, písniček a jejich autorů.

A sebereflexe? Stejně jako ve většině Kingových románů i zde ovládají postavy jakési mimosmyslové schopnosti, jež mají blízko k telepatii; jeho oblíbená metafora pro vyjádření napojení ve vztahu spisovatel – čtenář. Jako v Osvícení (1977) a Misery (1987) či Tommyknockerech (1987) je „hlavním hrdinou“ spisovatel v potížích: tentokrát dokonce hororový a jeho románový debut se jmenuje Joanna.

I tady nám tudíž „mistr“ udílí mezi řečí pár rad, „jak na to“, které o něco později shrne do své motivační příručky začínajícího řemeslníka O psaní: Memoáry o řemesle (2000) poháněné tezemi Lovecrafta a Bradburyho.

O Tom

Jako obvykle jsou popisy plné tělesných příměrů a vypravěč sleduje postavy z nadhledu – byť na závěr svého přibližování se k nim nás dokonce odvážně odmění ich-formou. A rozhled do široka-daleka mu také umožňuje občas takřka nepozorovaně vypustit nějakého toho „deus ex machina“ – často si ho zřejmě i zpětně vepíše, aby to bylo ještě nenápadnější. Tentokrát o to vtipněji, že se v To pokouší o jakousi vlastní kosmologickou vizi s božským pantheonem.

Foto: archiv

Jazyk je opět bohatý „tak akorát“, jak je pro bestseller třeba: primitivita nehrozí, ale cokoli, co by příliš brzdilo oči klouzající po řádcích, musí ven. Styl hladce prokluzuje v rytmickém střídání delších souvětí a kratších vět, delších a kratších odstavců a semo-tamé zpestřující výstřelky tak mají funkci nenápadných „momentů zklamaného očekávání“, zkrátka plynulost sama.

A délka románu, která je i na autorovy „grafomanské poměry“ téměř nevídaná, přináší současnému „žánrovému“ čtenáři po dočtení herojský pocit, že se stal svědkem opravdové epopeje.

Co s Tím?

Eposu, který naši vědeckou, racionální dočasnost upomíná, že pouze víra a láska nás mohou zbavit veškerého zla. Zla společenského, které je produkováno špatnými rodinnými vzory a výchovou ke xenofobii. Zla, které u psychopatů vychází z biologické podstaty, to jest, je psychiatricky nevymýtitelné. A konečně, Zla s velkým Z: jež nás den co den pokouší a svádí na scestí, té „urážce Božího záměru“.

King v adaptaci vlastní knihy Maximum Overdrive
King v adaptaci vlastní knihy Maximum Overdrive | Foto: archiv

Snad proto pobožnůstkář-King v závěru románu na otázku: Co je věčné? reaguje celkem očekávatelným moudrem: Láska. Touha. Přátelství(?). To však signalizuje ještě jednu, možná upřímnější odpověď, a totiž tu od Kinga-spisovatele, že věčnosti se může dotknout i „kvalitní literatura“.

Ano, „dobře napsaný dobrý příběh“ vítězí nad časem. Jen on dokáže během přeskakování řádek přeskakovat o roky tam a zase zpátky. Jen on se může stát součástí našeho času při aktu čtení. On jediný nás dokáže spojit s dávno mrtvými vypravěči.

Kniha To je inteligentní hororové dobrodružství, které se zřejmě věčnosti nedotkne. I tak ho ale můžeme přijmout coby monumentální oslavu povznášející moci „popkulturního karnevalu“ dvacátého století míšenou s obavami z jeho možná i nezdravého vlivu.

Stephen King je totiž životním zajatcem popkultury, je za to rád a nechce být jiný. Tak k čemu věčnost, když žijeme teď?

Stephen King: To. Z originálu It (1986) přeložil Gabriel Gössel. 1013 stran. Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA, Praha 2009. Doporučená cena 369 korun.

 

Právě se děje

před 4 hodinami

Policisté v Paříži zasáhli slzným plynem proti demonstrantům, kteří začali páchat výtržnosti po demonstraci proti rasové nespravedlnosti

Policejní těžkooděnci v Paříži zasáhli slzným plynem proti demonstrantům, kteří začali páchat výtržnosti po poklidné, ale nepovolené demonstraci proti násilí bezpečnostních složek a rasové nespravedlnosti. Napsala to agentura AP poté, co se u jednoho z pařížských soudů sešly tisíce lidí v reakci na vlnu protestů v USA. Úřady předtím manifestaci zakázaly, protože kvůli epidemii covidu-19 ve Francii stále nejsou povolené akce o více než deseti lidech.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Květnová nehoda dopravního letadla v Pákistánu má další oběť, zraněním v nemocnici podlehla dvanáctiletá dívka

Květnová nehoda dopravního letadla Airbus A-320 v pákistánském velkoměstě Karáčí má další oběť. Tou je dvanáctiletá dívka, která spolu s dalšími třemi lidmi utrpěla zranění na zemi při zřícení letadla na hustě osídlenou čtvrť v blízkosti letiště. Dívka v pondělí následkům zranění podlehla.

Při pádu letadla zahynulo 97 cestujících a členů posádky, dva pasažéři nehodu přežili. Airbus narazil do několika domů ve čtvrti Model Colony blízko letiště, čtyři její obyvatelé utrpěli zranění, mezi nimi i dvanáctiletá dívka, která v pondělí zemřela na následky popálenin. Další tři zranění jsou stále hospitalizovaní. Letadlo při svém pádu zničilo nebo poškodilo nejméně 18 domů.

před 5 hodinami

Americké ministerstvo obrany kvůli nepokojům, jež vypukly kvůli úmrtí černocha George Floyda, vyhlásilo druhý nejvyšší stupeň ochrany ve svém sídle

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

Florbalisty sezony se stali premiérově Curney a Ratajová

Útočníci Jiří Curney z Mladé Boleslavi a Denisa Ratajová ze švédského celku Pixbo Wallenstam se shodně premiérově dočkali triumfu v anketě Florbalista sezony. Ukončili dlouhodobé kralování Matěje Jendrišáka z Linköpingu a Elišky Krupnové, klubové spoluhráčky Ratajové. Kvůli opatřením po pandemii koronaviru se nekonal slavnostní večer a vítězové byli vyhlášeni v přímém přenosu na programu ČT Sport.

Třicetiletý Curney v kategorii Florbalista sezony zvítězil s 503 body a o 62 předčil rekordmana Jendrišáka, který vyhrál v minulých šesti ročnících a celkově triumfoval osmkrát. Třetí skončil s 277 body další útočník Marek Beneš z Pixba Wallenstam.

"Porazit Matěje je pro mě neuvěřitelné. Samozřejmě si toho moc vážím a těší mě to. Nečekal jsem, že to někdy můžu vyhrát," uvedl v tiskové zprávě Českého florbalu Curney, který je rekordmanem základní části české superligy s 685 body i s 383 góly z 309 zápasů a také se 164 body z 89 duelů play off. V ročníku 2018/19 stanovil také maximum jedné sezony superligy s 87 body z 26 utkání.

Čtyřiadvacetiletá Ratajová získala 499 bodů a o dva roky starší Krupnovou, která vyhrála v minulých čtyřech ročnících, předčila o 46 bodů. Třetí skončila Martina Řepková s 237 body.

Ratajová byla nejproduktivnější českou hráčkou na prosincovém mistrovství světa v Neuchatelu s devíti body (6+3) ze šesti zápasů a dostala se i do All Star týmu. Ve švédské lize byla také nejproduktivnější reprezentantkou z tuzemska s 45 body (24+21) z 23 utkání.

"Velice si toho vážím, jsem tím potěšená. Určitě to teď doma s rodinou oslavíme. Patří to i Elišce Krupnové a Tereze Urbánkové, které jsem měla v prvním útoku reprezentace kolem sebe a sedlo nám to spolu, s Eliškou spolu hrajeme už hodně dlouho," prohlásila Ratajová.

Další zprávy