reklama
 
 

Je to dlouhé a tlusté a jde z toho hrůza. Co je to? To!

29. 9. 2009 10:30
Divadýlko strachu s velkým kašpárkem Stephena Kinga

Recenze – Když čtete Poea nebo Lovecrafta, nečtete jenom „nějakého spisovatele“, čtete zároveň a především lety prověřenou „obchodní značku“. A přinejmenším v té „obchodovatelné stabilitě stylu“ se Stephen King se svými mistry může směle měřit.

Usvědčujícím důkazem budiž, že většina z jeho dosavadních šestašedesáti svazků (od prvotiny Carrie z roku 1974 až k Ostrovu Duma Key z minulého roku) má mezinárodní čtenost a co do počtu filmových adaptací si s ním žádný jiný žijící spisovatel nezadá.

A když jsme u těch kingovek: nové vydání tisícistránkového špalíčku To (původní vydání je z roku 1986, první české pak 1993) nám dává skvělou příležitost připomenout si jeden z pilířů „královy“ tvorby a možná, možná i celého moderního hororu.

To

Stejně jako Věc (The Thing) nebo Vetřelec (Alien), patří i To (It) k těm imaginativním hororovým názvům, které i přes poměrně abstraktní podstatu pokaždé spolehlivě vybudí lehké mrazení. Jako by všechna ta slova dokonale označila ústřední atrakci žánru, totiž monstrum, které se vždy musí pohybovat v mlžném pásmu mezi světem důvěrně známého a absolutně cizího (to první je autorova specialita, v tom druhém už tolik nevyniká). 

Navíc je to název neopakovatelný. Beze ztrát vedle sebe prostě nemůžou existovat dvě „různé“ Věci nebo dvě To. A právě tato univerzálnost a zároveň jistá neopakovatelnost rozmachu se také promítá i do Kingova prvního pokusu o svého druhu „encyklopedický román“.

To má být opus magnum, jež v sobě „pojme celý kosmos“ jak autorovy tvorby, jejích inspirací či ingrediencí a fetišů hororového žánru, tak i veškerá podstatná témata, která se stále dokola protáčejí v dějinách krásného písemnictví. Nejde tu o nic menšího než o dobro a zlo, zrození a smrt, dětství a dospělost, vzpomínku a zapomnění, lásku a strach… Absolutní hodnoty pravého eposu podávané jako „ekvivalent Big Macu s dvojitými hranolkami“.

O tom

„Duše předměstí“ je tentokrát ve fiktivním maineském městečku Derry porcována mezi sedm hrdinů, dvě základní časové roviny a 23 kapitol (pro numerology dodávám, že kniha má 1013 stran).

1958 a 1985. Bill Denbrough je slavný spisovatel hororů a bývalý případ pro logopeda. Ben Hanscom se z osamělého tlouštíka vypracoval ve světoznámého architekta. Beverly Marshová bývala týraná holka z chudé rodiny, teď obléká celebrity, které obrýlený šprt Richard Tozier úspěšně imituje v rádiu a celoživotní hypochondr Eddie Kapsbrak je zase vozí ve svých limuzínách. Michael Halon je pak černoch, knihovník a historik Derry a sestavu doplňuje Stanley Uris coby úspěšný židovský účetní.

Proti nim mytologické zlo To alias (dost možná) nesmrtelný klaun Pennywise!

Když mýtoman Lovecraft sestavoval svůj „soupis některých hrůzostrašných motivů používaných v nadpřirozených příbězích“, nemohl tušit, že jeho „nadaný žák“ použije jako dva hnací motory svého klíčového díla ten úplně první a úplně poslední.

Čili „nepřirozený život přebývající v nějakém domě, nepřirozené souvislosti mezi životy různých postav“ a „příchod na neznámé místo a zjištění, že cestovatel má s tímto místem spjaté latentní vzpomínky či jinou hrůznou spojitost“.

Nepřirozený život totiž hnízdí ve zdech města s památnou kanalizací a nepřirozeně související členové „Klubu smolařů“ se po sedmadvaceti letech musejí bolestně rozvzpomenout (vyprávěcím principem románu je jakési „probouzení se“ z amnézie), jak mu vlastně na hraně puberty dokázali čelit. Neboť dèja-vu, které prožívají, bude tentokrát zakončeno buď smrtí chimérického bubáka, nebo jejich!

Co s tím?

Stephen King pil a fetoval, když tohle psal, přesto jako by – stejně jako u podobně sumarizujícího opusu, Poeova Dobrodružství Arthura Gorgona Pyma – jeho cílovým čtenářem byla především mládež (o lovecraftovkách v tomto smyslu ani nemluvě).

Způsob, jakým „morálně zplošťuje“ jednotlivé charaktery, jak je přebujele, „žánrově“ hysterický při popisech hrůz, které jsou ale spíše bizarní než skutečně hrůzné, jak nenápadně odbolestňuje násilí a jak průběžně do příběhu vkládá „výchovná poselství“… to vše navozuje pocit z četby „literatury pro dospívající“.

Četby sice literárně zdatné, ale na rozdíl od nejlepších textů „psychotického malíře“ Cliva Barkera nebo „političtějšího“ a „experimentálnějšího“ Dana Simmonse značně limitované svou škatulí. Takové trochu strašení v edici Knihy Odvahy a Dobrodružství. Tak trochu „příšerácká“ předělávku příběhu Petera Pana o touze uniknout času.

V Tom

Nic proti KODu. Dokud se King drží potěšení z vypravěčství a svůj „vícehlasý román“ o amerických straších (nebo spíš obavách?) pojímá jako dlouhou procházku svou sečtělostí, je o zábavu postaráno i pro odrostlejší.

Dětskou část kojí paralely s „robinsonádami“ typu Goldingova Pána much nebo „sawyerovská dobrodružství“ od Marka Twaina, Jacka Shaefera, Harper Leeové či J. D. Salingera. Popisy osudů dospělých jsou pak vlastně takovou „light-verzí“ moderního realistického románu, tak jak ho představuje dejme tomu John Updike, Joyce Carol Oatesová nebo John Irving.

Během čtení se samozřejmě vybaví i návaznost na témata, atmosféry a jazyk Dickense, Hawthorna, Bradburyho, „hard boiled“ detektivek nebo děl „literárních modernistů“ a… A pak je tu i přímo v textu samém  „postmoderně“ odkazováno k nepřebernému množství knih, filmů, písniček a jejich autorů.

A sebereflexe? Stejně jako ve většině Kingových románů i zde ovládají postavy jakési mimosmyslové schopnosti, jež mají blízko k telepatii; jeho oblíbená metafora pro vyjádření napojení ve vztahu spisovatel – čtenář. Jako v Osvícení (1977) a Misery (1987) či Tommyknockerech (1987) je „hlavním hrdinou“ spisovatel v potížích: tentokrát dokonce hororový a jeho románový debut se jmenuje Joanna.

I tady nám tudíž „mistr“ udílí mezi řečí pár rad, „jak na to“, které o něco později shrne do své motivační příručky začínajícího řemeslníka O psaní: Memoáry o řemesle (2000) poháněné tezemi Lovecrafta a Bradburyho.

O Tom

Jako obvykle jsou popisy plné tělesných příměrů a vypravěč sleduje postavy z nadhledu – byť na závěr svého přibližování se k nim nás dokonce odvážně odmění ich-formou. A rozhled do široka-daleka mu také umožňuje občas takřka nepozorovaně vypustit nějakého toho „deus ex machina“ – často si ho zřejmě i zpětně vepíše, aby to bylo ještě nenápadnější. Tentokrát o to vtipněji, že se v To pokouší o jakousi vlastní kosmologickou vizi s božským pantheonem.

Jazyk je opět bohatý „tak akorát“, jak je pro bestseller třeba: primitivita nehrozí, ale cokoli, co by příliš brzdilo oči klouzající po řádcích, musí ven. Styl hladce prokluzuje v rytmickém střídání delších souvětí a kratších vět, delších a kratších odstavců a semo-tamé zpestřující výstřelky tak mají funkci nenápadných „momentů zklamaného očekávání“, zkrátka plynulost sama.

A délka románu, která je i na autorovy „grafomanské poměry“ téměř nevídaná, přináší současnému „žánrovému“ čtenáři po dočtení herojský pocit, že se stal svědkem opravdové epopeje.

Co s Tím?

Eposu, který naši vědeckou, racionální dočasnost upomíná, že pouze víra a láska nás mohou zbavit veškerého zla. Zla společenského, které je produkováno špatnými rodinnými vzory a výchovou ke xenofobii. Zla, které u psychopatů vychází z biologické podstaty, to jest, je psychiatricky nevymýtitelné. A konečně, Zla s velkým Z: jež nás den co den pokouší a svádí na scestí, té „urážce Božího záměru“.

Snad proto pobožnůstkář-King v závěru románu na otázku: Co je věčné? reaguje celkem očekávatelným moudrem: Láska. Touha. Přátelství(?). To však signalizuje ještě jednu, možná upřímnější odpověď, a totiž tu od Kinga-spisovatele, že věčnosti se může dotknout i „kvalitní literatura“.

Ano, „dobře napsaný dobrý příběh“ vítězí nad časem. Jen on dokáže během přeskakování řádek přeskakovat o roky tam a zase zpátky. Jen on se může stát součástí našeho času při aktu čtení. On jediný nás dokáže spojit s dávno mrtvými vypravěči.

Kniha To je inteligentní hororové dobrodružství, které se zřejmě věčnosti nedotkne. I tak ho ale můžeme přijmout coby monumentální oslavu povznášející moci „popkulturního karnevalu“ dvacátého století míšenou s obavami z jeho možná i nezdravého vlivu.

Stephen King je totiž životním zajatcem popkultury, je za to rád a nechce být jiný. Tak k čemu věčnost, když žijeme teď?

Stephen King: To. Z originálu It (1986) přeložil Gabriel Gössel. 1013 stran. Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA, Praha 2009. Doporučená cena 369 korun.

autor: Jan Bušta | 29. 9. 2009 10:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama