Přehlídky pořádané v rámci Smetanovy výtvarné Litomyšle jsou opět rozprostřené po centru i širším okolí.
Městská galerie v domě U Rytířů trochu experimentuje s intuitivními kresbami Josefa Duchana. Třiapadesátiletý grafik a restaurátor, jehož díla hraničí s art brut neboli prací samouků, kreslí svižnými gesty, často oběma rukama zároveň. Spletence čar tvoří jakési kostry reality.
Absolvent ateliéru restaurování na pražské Akademii výtvarných umění dostal ve zdejší galerii prostor i díky propojení s festivalem - vloni navštěvoval místní koncerty a kreslil podle hudby. Jeho díla skutečně mají podobnou dynamiku, což nejlépe ukazuje videozáznam vzniku jedné práce. Je fascinující pozorovat, jak se obě výtvarníkovy ruce osvobozují a každá si kreslí své, aniž by přitom zcela ztratily vzájemné propojení.
Experiment jako téměř podstatu své tvorby vyznává i Jiří Georg Dokoupil. Reprezentativní průřez jeho tvorbou připravila uznávaná zdejší Galerie Miroslava Kubíka. Dnes devětašedesátiletý krnovský rodák Dokoupil po roce 1968 emigroval do Německa, kde se prosadil jako neoexpresionista a vynálezce nových způsobů malby. Podle kurátora Viléma Kabzana lze ale v jeho tvorbě nalézt i vlivy postmoderny, dadaismu či konceptuálního umění.
V Litomyšli vystavuje Dokoupil i své slavné malby vytvořené pomocí mýdlových bublin, biče nebo kouře ze svíčky, což zdaleka není vše. Autor jako by zkoušel všechny možné způsoby tvorby, často v až ironickém gestu. Jedno dílo například představuje několik jeho plivanců rozpouštějících modře natřené plátno.
Důležitou součástí obrazů jsou popisky, jimiž Dokoupil vysvětluje pozadí vzniku. Dokládají, jak blízko je někdy konceptuálnímu umění. "Některé kresby vznikají tak, že zavřu oči a snažím se nakreslit to, co vidím. Funguju v té chvíli jako médium," píše například.
Jinde přiznává, čí styl zrovna napodoboval nebo v jakém se nacházel rozpoložení.
Výtvarník je údajně autorem více než stovky nových technik i stylů a také jeho litomyšlská výstava působí, jako by ji vytvořilo mnoho lidí. Nejde ale o experiment pro experiment, cítíme za tím soustředěný komentář k dějinám malířství.
Odkaz Josefa Váchala v Litomyšli dlouhodobě připomíná dům zvaný Portmoneum, jehož interiér tento známý výtvarník vyzdobil. Stejnojmenné zdejší muzeum nyní vystavuje grafiky současného linorytce Zbyňka Hraby.
Váchala něčím připomene: podobně jako on excelentně zvládá metodu mnohobarevného linorytu, akorát celkové provedení je uhlazené, pečlivé, uklizené, vzdálené Váchalovým intuitivním nápadům. Za návštěvu jinak stojí i samotné Portmoneum, které zrovna vydalo novou brožuru o Váchalově úžasné výzdobě.
Regionální muzeum v Litomyšli u příležitosti festivalu otevřelo rozsáhlou výstavu Kája Saudek - král českého komiksu, kterou připravili výtvarníkova dcera Berenika s Davidem Goldbergem. Vzhledem k rodinným vazbám se jedná o přehlídku pietní, bez nového náhledu, spíše muzejního a trochu komerčního ražení.
Mnoho kreseb Saudka, jenž žil v letech 1935 až 2015, je zde přítomno jen v podobě fotokopie či tisků. Při bližším pohledu se navíc zdá, že kopiemi by mohly být i některé "originály", které to nemají uvedeno v popisce. Ostatně anilinové barvy, jež Saudek používal, by ani neměly podstupovat několikaměsíční expozici denním světlem.
Kuriozitu představuje torzo skútru, na němž Kája Saudek a jeho bratr, dodnes žijící fotograf Jan, údajně jezdili a který se vícekrát ocitl jak na Kájových obrázcích, tak i Janových snímcích.
Od začátku koronavirové pandemie je součástí Smetanovy výtvarné Litomyšle plenérová kolektivní výstava nazvaná Plán B. První dva ročníky do města přivedly provokativní umělce zvučných jmen jako Evu Koťátkovou nebo Milenu Dopitovou, ten loňský už ale působil rozpačitě a letos se dojem ještě prohlubuje.
Může to být záměr kurátorky Lenky Lindaurové, třeba chce opouštět umění v podobě konkrétních artefaktů a směřovat k myšlence, konceptu. Ukázat, že současná tvorba nemusí být vždy snadno po ruce.
Zatímco téma letošního hudebního festivalu znělo Belle Époque, jak bývá označován přelom 19. a 20. století, přizvaní výtvarníci se soustředí na sociální témata.
Určitým symbolem aktuálního Plánu B je dílo zvané Kolektivní kresba od Jana Svobody, kterého si člověk všimne až po prostudování letáku. Umělec vyměnil několik dlažebních kostek před domem U Rytířů za kostky grafitové. Chodci tak mají nevědomky roznášet po městě stopy kolektivní práce. Tento objekt je ale stále ještě dohledatelný, na rozdíl od jiných, z nichž zbyla pouhá cedulka, protože byly vázané na konkrétní čas nebo vyžadují mobilní aplikaci.
Pokud bylo úmyslem poukázat na určitou výlučnost umění, na to, že není pro každého a je potřeba jej aktivně vyhledat v pravý čas, pak to asi splnilo účel.
Součástí Plánu B je dílo české autorky s africkými kořeny Natalie Perkof vzletně nazvané Zakořeňující stanice pro ty, kteří létají v oblacích. Vypadá ale prostě jako několik nabarvených pařezů. Zazděné oči od někdejší finalistky Chalupeckého ceny Daniely Baráčkové umístěné na fasádě kostela by zasloužily zřetelnější kontext. A humanoidní kovová socha osmačtyřicetiletého Michala Cimaly by se lépe vyjímala na trochu jiném typu festivalu.
Slibný nápad problematicky podal Jiří David, jenž se přehlídky účastní poněkolikáté. Před osmi lety překreslil některé části Apoteózy z dějin Slovanstva, tedy dvacátého obrazu cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy spojeného právě s obdobím Belle Époque. David jim nepozorovaně dodal moderní prvky, načež pětimetrové dílo představil ve společném českém a slovenském pavilonu na Benátském bienále.
Letos byla tato variace k vidění v litomyšlské festivalové hale, avšak jen jako černobílá reprodukce a pouze pro ty, kdo si koupili vstupenku na koncert. Ostatní zase o tolik nepřišli. Namísto očekávané společenské či politické kritiky většina umělcových zásahů skončila spíše pubertální hříčkou.
Výtvarná přehlídka se neomezuje jen na Litomyšl, přesahuje také do blízkého okolí. Pravidelně například do White Gallery v nedaleké vesnici Osík.
Původně ani galerií být neměla: minimalistická budova vznikla jako moderní archiv děl místní rodačky Ludmily Jandové a její sbírky jiných výtvarníků, čítající tisíce položek.
White Gallery je kvůli zachování stálých klimatických podmínek domem v domě, přičemž v meziprostoru se každým rokem koná jedna výstava. Letos zde provozovatelé představují slovenského malíře Marka Ormandíka, který zaujme divokou energií na plátnech i obtížnými, často náboženskými náměty.
Expresivní obrazy nejsou pro každého, ale strhují dynamikou.
Na jiné překvapení už návštěvníci Smetanovy výtvarné Litomyšle mohou jen vzpomínat. Do půlky července bylo po telefonické domluvě možné navštívit ateliér umělce Jiřího Příhody ve vsi Lubná, kde před lety koupil dům.
Člověk se dostavil ke stařičké chalupě ukryté v terénním zářezu, k níž se téměř nedá přijet autem a na jejíž dveře autor umístil kusu papíru s nápisem Klepejte. Prostor uvnitř je celý vyplněný čtveřicí olověných orlích hlav, replik chrličů z newyorské Chrysler Building, které byly k vidění na Příhodově loňské výstavě v pražském Rudolfinu.
Zatímco zbytek Smetanovy výtvarné Litomyšle potrvá do konce léta, Příhodův ateliér už je pro veřejnost zavřený. Nevadí: jiné dílo, na němž tento autor spolupracoval se světoznámým Brianem Enem, je nově k vidění v pražské Galerii Rudolfinum.
