Vyklizenými sály se zprvu sotva znatelně, při procházce do nitra galerie stále zřetelněji ozývá syntetizovaná hudba. Návštěvníka vede do nejzazšího "červeného sálu", z jehož stropu visí velká obdélníková konstrukce potažená světlou, poloprůsvitnou látkou.
Pár čísel nad zemí je škvíra, kterou "fouká ven" světlo. Vlastně celá obří konstrukce září jako přerostlý hranatý lampion. Září a také zní jakousi vesmírnou hudbou, jež nemá rozpoznatelný zdroj.
Stěny obřího "stínítka" nebo také chrámové lodi, jak lze přeložit anglický název Nave, tvoří konstrukce z kolmých a vodorovných latí, pravidelně poskládaná do obdélníků. Jejich rozměry přesně kopírují nástropní kazety, k nimž přiléhají ladným obloukem. Přesto ani na okamžik není pochyb, že konstrukce sem nepatří. Je příliš velká, překáží a nedá se do ní vstoupit, ani na ni vylézt. Může se jen obcházet.
Při tom se návštěvník noří do zvukového pole Enovy nekonečné, nikdy se neopakující hudby, která nemá identifikovatelný zdroj. Zní, vibruje a narůstá odněkud svrchu. V noblesním interiéru galerie by rychle měla vést k povznesení, ale není to tak snadné.
Otec ambientu, tedy atmosférické, náladotvorné muziky, tentokrát nenechal nic k rozeznání. Žádný klavír v pozadí, nebo alespoň zavrzání nábytku. Jen čistá zvuková syntetika, ve které se podněty náhodně potkávají a tvoří ne vždy vlídné souzvuky.
Přitom některé ze zvuků mají přírodní původ. "Brian Eno je známý tím, že například natáčí v Hyde Parku ptáky," říká ředitel galerie Petr Nedoma, podle kterého Nave obsahuje také syntetizovaný zvuk moře nebo cvrčků. Nebo bojového pole na Ukrajině.
Nic z toho ale posluchač neodhalí. Slyší nereálnou, zdánlivě vesmírnou hudbu, cinkavé impulzy, dunění, svištění.
Hudba se odvíjí generativně, náhodným prolínáním několika zvukových stop, které se potkávají v nekonečném proudu. Na proměnlivosti vjemů má vliv chůze posluchače, který míjí 18 skrytých zvukových zdrojů. "Proto si asi vybral mě, můj objekt doplňuje jeho koncept," myslí si Jiří Příhoda, který s Brianem Enem spolupracoval už před pětadvaceti lety. V pražské Nové síni roku 1998 vystavil podobnou konstrukci ukotvenou na stropě a zvednutou pár centimetrů nad podlahou, která se obcházela a přidávala tím pohyblivý moment k Enově zvukové instalaci.
Hudbu tehdy nazval Music for Prague. Navázal tak na svou dřívější Music for Airport, jež patřila k prvním ambientním kompozicím. "Music for Prague je zastoupená i v obsáhlé knižní publikaci Brian Eno: Visual Music od Christophera Scoatese z roku 2013, která shrnuje hudebníkovu výtvarnou tvorbu," připomíná hudební kritik Pavel Klusák v katalogu výstavy Nave.
Zdůrazňuje význam první pražské přehlídky této světové osobnosti. "Hudební stopy Eno vytvořil přímo na místě, v nedalekém pražském zvukovém studiu Cinemasound, s přičiněním tehdejšího ředitele Nové síně Karla Babíčka," připomíná novinář a jmenuje ještě kurátorku Marisu Ravalli, která Briana Ena do Prahy pozvala a ke spolupráci mu doporučila i čerstvého laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého, tehdy jednatřicetiletého Příhodu.
Nyní sedmapadesátiletý Příhoda, jenž žije v USA, se do Galerie Rudolfinum vrací po své velké loňské výstavě Void. "Trochu jsem doufal, že se na vernisáži s Brianem Enem setkám, ale dalo se čekat, že nepřijede. Jako aktivista se zařekl, že už nebude používat leteckou dopravu. A po zemi je to z Anglie přece jen daleko," říká Příhoda.
Eno byl při instalaci Nave prý nicméně intenzivně přítomný na telefonu. A pořadatelé nevylučují, že se pětasedmdesátiletý hudebník na pražskou výstavu přece jen podívá. Na podzim totiž plánuje koncertní turné nazvané Ships, které koncem října zahájí v Itálii. Při Benátském bienále převezme Zlatého lva za celoživotní hudební dílo, "za výzkum vlastností, krásy a šíření digitálního zvuku a za pojetí akustického prostoru jako skladatelova nástroje", jak uvedla porota.
O jeho zásluhách se zasvěceně rozepisuje Pavel Klusák. "Posloucháme tu hudbu spolupracovníka a producenta členů Velvet Underground, Davida Bowieho, U2, Coldplay, Grace Jones, Karla Hydea ze skupiny Underworld: ovšem zároveň cítíme tichý výdech hudby pro ty, kdo potřebují pauzu ve světě nasyceném popem a spektáklem," uvádí kritik. Na jiném místě pokračuje: "Zvuk plující ve vzduchu bez pevného rytmu přichází paradoxně od téhož autora, který nakazil explozivními rytmy afrobeatu skupinu Talking Heads."
Pro své hudební experimenty našel Brian Eno dobrou půdu v galeriích, když v roce 1978 na šest let přesídlil do New Yorku. Tam začal s výtvarným uměním, zejména s videoartem. "Tak jako zpochybňoval rozdíl mezi hudbou a šumem, používal televizní obrazovku jako zdroj obrazu i zdroj světla," srovnává Klusák.
Eno je rovněž autorem hudebního doprovodu k několika filmům. V roce 1983 například s bratrem Rogerem Enem natočil soundtrack k dokumentárnímu snímku o americkém vesmírném programu Apollo a přistání na Měsíci.
Několikrát si ve filmech také zahrál, dostal například malou roli v britsko-irském sitkomu Father Ted.
Roku 1996 vydal svou hudbu nazvanou Generative Music 1 na disketě. Tou dobou se počítač dostával do domácností, což hudebnímu inovátorovi otevřelo nové možnosti. Jeho "nahrávka" byla ve skutečnosti program, jehož pravidla vedla při každém spuštění k jinému hudebnímu tvaru. Taková kompozice měla prakticky nekonečnou délku. "Pro Ena znamená takový přístup silnou alternativu k celému 20. století, které bylo pod nadvládou nahrávek - ztuhlých, neproměnlivých hudebních produktů, jimiž firmy a média zaplavily společnost," uvádí Klusák.
Na obálce diskety si Eno dovolil malou spekulaci, kterou autoři pražské výstavy v katalogu znovu oprašují. Brian Eno napsal: "Možná se na nás vnoučata jednou udiveně podívají a řeknou: 'Chcete říct, že jste poslouchali tu samou hudbu zas a znova?'"
Výstava Nave potrvá v Galerii Rudolfinum do 24. září. Vstup je zdarma.
