Glosa - Tvorba žebříčků uměleckých děl, hodnocení umění a oceňování umělců má tendenci (a i za úkol) rozpoutávat debaty téměř za jakýchkoli okolností. Pokud si jen letmo projdeme novinové titulky spojené s jakoukoli cenou pro umělce, často již jen tato úvodní slova naznačují určitou skepsi k celé této snaze o zařazení (potažmo určitý druh institucionalizace) umění. Nejinak tomu je v případě Ceny Jindřicha Chalupeckého, jejíž letošní ročník vyvrcholí oznámením výsledků 30. listopadu v Brně.
Nejčastější výtky ohledně uměleckých cen v posledních letech padaly především z řad širší veřejnosti na celkovou podobu umění. Žalozpěvy na přehršel konceptualistů a upozaďování "klasiků" však trvaly vždy (ať už se jednalo o jakoukoli "novou" podobu umění, na historické období nehledě). Argumenty jsou leckdy silnější a jindy zase slabší, jejich rozebírání však málokdy vede k nějakému hlubšímu rozuzlení - každá strana bude mít vždy svou pravdu.
Vydařený přesun do Brna
Důležitější jsou v posledních letech zdánlivě marginálnější problémy, které ovšem díky organizátorům nezůstávají zmraženy do nedohledna a řešení se hledá a nachází. Stížnosti na prostory DOXu, ve kterém se několik minulých let předávání Chalupeckého ceny odehrávalo, byly vyslyšeny a letošní rok se přehlídka finalistů přesunula do Domu pánů z Kunštátu v Brně.
Rovněž i sestava finalistů je silná, zdá se, že za posledních několik let se porotě daří vybírat umělce tak, aby všichni byli schopní se s finální prezentací slušně vypořádat (logickou odpovědí je, že má z čeho vybírat). Také je, myslím, záhodno říct, že je to právě výstava, která i podle předsedkyně společnosti nakonec rozhodne o vítězi.
Lze tak tvrdit, že letošní rok se výstava vydařila - a to zřejmě zásluhou obou stran: porota vybrala umělce tak, aby se "netloukli", umělci dostali důstojný prostor k vystavování a každý si s ním náležitě poradil.
Někteří z nich se ukázali jako kouzelníci tvaru, barvy a prostoru (Vladimír Houdek), rozporuplné "televizní" video Alice Babanové stojí za to vidět už jen kvůli své celkové nezařaditelnosti. Jiří Franta a David Böhm ze všech tří nominací v minulých letech ukázali svou tvorbu zcela jistě nejlépe, naplno a nejkomplexněji (a splnili tak v nejlepším slova smyslu svou úlohu "evergreenu", jak je nazvala porota), Richard Loskot ukázal krásné NIC, které je po chvíli zkoumání něčím ještě tajemnějším a lepším, než se zdálo na první a druhý pohled. A nakonec precizní Jiří Thýn, který jistě své stoupence nezklamal, ani však příliš nepřekvapil.
Ne vyhrát, ale zúčastnit se
Výstava diváka nezatěžuje, komplikuje mu vnímání jen do té míry, aby jej mohla nadále rozvíjet. Otázka, zda má vůbec cenu oceňovat umělce a umění, je zcela nerelevantní. Zdá se totiž, že není zas tak důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Alespoň pro nás jako diváky je potěšující vidět takto ucelená a zároveň se doplňující díla, jejichž závěrečná podoba určitě alespoň z části vychází z výzvy, která byla před vybrané umělce postavena.
Být finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého má být čest a tato čest se má odrážet ve všech detailech výstavy. A dá se říci, že letošní ročník k tomuto cíli směřuje. Průběh soutěže a ocenění se tak stávají výzvou, zábavou, "uměním" využít možné šance.
To se ukazuje i na vzniku další ceny, která je pořádána od roku 2007 a je zaštítěna aktivitou Umělec má cenu. Ta každý rok mění název a je udělována jako symbolický projev uznání umělcům starším 35 let od umělců a teoretiků mladší generace.
Loni tato cena (úmyslně?) zkomplikovala vyhlášení CJCH, kdy se na vyhlášení do DOXu nedostavil žádný finalista - všichni odjeli do Brna na vyhlašování ceny pro umělce starší. Letošní Cenu Dalibora Chatrného převzal 25. října Vladimír Kokolia, ceny se tedy ani časově netlučou, a organizátoři Chalupeckého tak nemusí mít strach o průběh vyhlášení, které bude probíhat již tento pátek 30. listopadu v brněnském divadle Husa na provázku.
Při slavnostním ceremoniálu se zavzpomíná i na loni zemřelého zakladatele ocenění Václava Havla - večer pod režií Václava Morávka se jmenuje příznačně "Kdo tu cenu dostane? Hommage a Václav Havel". Výstava v Brně bude k vidění až do 9. prosince.
Cena pro obveselení
Cena Jindřicha Chalupeckého vznikla v roce 1990 zprvu jako spontánní nápad malíře Theodora Pištěka pro potěšení těžce nemocného Jindřicha Chalupeckého. K realizaci nápadu si přizval Václava Havla a Jiřího Koláře, laureátem prvního ročníku se stal Vladimír Kokolia.
Cena je od té doby každý podzim udělována umělci mladšímu 35 let. Společnost Jindřicha Chalupeckého stanovuje sedmičlennou porotu (jež se různě obměňuje, většinou zůstává dva až tři roky stejná), ve které sedí minimálně tři zahraniční teoretikové, kurátoři či umělci. Do soutěže se může přihlásit kdokoliv, kdo splňuje její podmínky, zároveň také může být někým dalším nominován (odborníky oslovenými Společností JCH).
Soutěž tak probíhá po celý rok a nechává její fanoušky v napětí - na jaře se zájemci mohou hlásit (v roce 2013 bude uzávěrka prý již v únoru), v létě se porota poprvé sejde a oznámí pět finalistů. Ti pak mají za úkol soustředit se na výstavu, která se odehrává celý podzim.
Kolem 17. listopadu (shodou okolností většinou několik dní před slavnostním zakončením Turner Prize) se koná vyhlášení soutěže.
Vítězný laureát obdrží dohromady 150 tisíc korun: 50 tisíc jako podporu na svůj další umělecký rozvoj, 100 tisíc na realizaci výstavy, která se koná vždy rok poté v Galerii Václava Špály. Dále je mu umožněno strávit šest týdnů v New Yorku a může si rovněž vybrat jakékoli české centrum na světě a realizovat tam svou výstavu. Důležité je samozřejmě povědomí médií a veřejnosti, které cena vyvolává.
Záštita teoretika
Soutěž sama se zaštiťuje svým jmenovcem - Jindřich Chalupecký působil aktivně přes půl století na výtvarné scéně v Čechách v době komunismu.
Byl kritikem, esejistou, filozofem, kurátorem - v šedesátých letech krátce oficiálně určoval podobu výtvarného dění skrze výstavy právě ve Špálově galerii.
Ve vzpomínkách svých současníků je připomínán především pro svou spolupráci s mladými lidmi - navštěvoval je v ateliérech a často jim pomáhal. Sám tvrdil, že kritika se nemá obracet sama do sebe a ptát se, k čemu je a slouží, ale má se dotazovat, zda prospívá umění a zda pomáhá umělci v těžkých časech a pochybnostech.
Po revoluci tedy vznikla cena (potažmo instituce) nesoucí jméno nikoli umělce, jako je tomu většinou jinde (např. Turner Prize či Marcel Duchamp Prize), nýbrž jméno teoretika. Otázkou je, zda a jestli to něco znamená - teď či do budoucna. Je jisté, že dokud bude soutěž pokračovat, bude zůstávat v paměti i Chalupecký a s ním i jeho teoretický post. A to v úloze jakési obrany a zároveň pozitivního pohledu na mladé autory - ačkoliv zcela jistě ne začínající.
