Recenze - Tetování německé dramatičky Dey Loher je dvacet let starou "současnou hrou", s poněkud zneklidňujícím ústředním motivem nedobrovolného incestu mezi otcem a jeho nejstarší, ale stále nezletilou dcerou. A přestože šokující téma není zdaleka to jediné, co drama nabízí, tvůrcům divadelního spolku Kašpar se ze hry bohužel víc dostat nepodařilo.
Milující tatínek, starostlivý manžílek
Komorní drama pro dva muže a tři ženy dává nahlédnout do rodiny, které kraluje dominantní otec Wolfgang Tíha, familiérně zvaný Peci-Wolf, vážený a všemi uznávaný pekař, despoticky ovládající celou domácnost a sexuálně zneužívající svoji starší dceru Anitu. Ta je se svým osudem, ač nerada, smířená a vlastně se už ani nevzpírá, čemuž jistě napomáhá i fakt, že o situaci vědí, a přesto nic nedělají jak její matka zvaná Psí Julka, tak sestra Lulu.
A zatímco matka je zcela podřízená vůli manžela a jakýkoliv vzdor nebo nesouhlas se u ní projevuje pouze psychosomaticky, ve formě ekzémů, které si neuroticky rozškrabává, sestra Lulu pro změnu Anitě dětsky a naivně závidí otcovu pozornost, dárky a zcela absurdně i "ty červené fleky v posteli".
Stereotyp rodiny Tíhových a Anitinu apatii naruší až energický květinář Paul Hodnota, který se rozhodne Anitu zachránit. A tak, aniž by věděl, jestli dítě, které Anita čeká, je jeho, nebo Peci-Wolfa, odvádí si ji k sobě domů, jako svou manželku. Po odchodu Anity se otec zaměří na Lulu, která přijde hledat azyl k sestře, avšak na Paulovo naléhání je odmítnuta.
Despotismus, ze kterého Anita utekla, se tak v podstatě vrací, a když zjistí, že její dítě je poněkud opožděné, matka od rodiny odešla, Lulu je s otcem těhotná a Paul na ni tlačí, aby otce zastřelila, dopadne na ni naprostá bezvýchodnost celé situace.
Víc než jen incest
Režisér inscenace v Celetné Jakub Špalek se bohužel rozhodl vykreslit ženy pouze jako oběti a Peci-Wolfa jako tyrana. Tetování ale není psychologickým dramatem o incestu. Síla hry a hlavního tématu leží v ironii a v jazyku dramatického textu. Dea Loher stanovuje pravidla situace již pouhým rozdělením jmen - Tíha a Hodnota.
Submisivní matka, která by byla raději psem, tatínek-prznitel, který je svým dětem současně i dědečkem, Lulu závidící sestře otcův zvrhlý zájem a Anita, která v podstatě supluje matčinu roli ve všech ohledech.
Text je navíc postavám vkládán do úst v silně stylizované formě. Krátké rytmické promluvy bez interpunkce jsou často jen slogany, úryvky myšlenek a emocí a netvoří klasické dialogy. Špalkova snaha je zcivilnit proto vyšla poněkud křečovitě a dialogy velmi zploštila.
Zajímavým režijním nápadem bylo obsadit do rolí sester dvojčata Sandru a Violu Černodrinské. Problémem se ale ukázaly jejich nepříliš velké herecké zkušenosti - sestry tak vypadaly, jako by si s nelehkými charaktery nevěděly rady. Špalek navíc jejich podobnost podtrhl i výběrem prakticky totožného kostýmu a stejným způsobem herectví a práce s textem. Sestry Tíhovy ale stejné nejsou a ze své podstaty ani být nemohou. Z Kašparovské inscenace se tak bohužel vytrácí kontrast rozumné a zneužívané Anity, oproti prakticky bezstarostné, pubertální Lulu. Přerod Lulu v Anitu je pak demonstrován pouze tím, že si místo culíku učeše stejný drdol, jako nosívala její sestra, což je bohužel málo.
I přes tyto nedotažené charaktery se ale Sandra Černodrinská zhostila role Anity se ctí a využití emočních výkyvů, kterých je v textu plno, by jí mohlo pomoci být na jevišti Janu Potměšilovi skutečnou hereckou partnerkou.
Zvrhlík na invalidním vozíčku
Dalším zajímavým a tentokrát velmi povedeným nápadem bylo obsadit do role Wolfganga Tíhy Jana Potměšila, jehož fyzické omezení dává hře zcela nový rozměr. Cholerický a dominantní otec, který navíc celou rodinu terorizuje z invalidního vozíčku, je neobyčejně silnou a ironickou postavou.
Potměšilovo uchopení výbuchů agrese v situacích, ve kterých si je Peci-Wolf silně nejistý a hroutí se mu svět, stojí v přímém kontrastu s ledovým klidem a laskavým tónem, kterým vykládá všechny ty příklady, které dělají z prznění vlastní dcery naprosto samozřejmou a pochopitelnou záležitost.
Potměšilovi se povedlo vytvořit komplexního tyrana, který si je i přes pár komplikací naprosto jistý svým vlivem a dobře ví, že se z něj nejde tak snadno vymanit a jeho herecký výkon je bezpochyby nejsilnější složkou celé Kašparovské inscenace.
Míla Tichý v roli Paula Hodnoty je bohužel poměrně nevýrazný, ale může za to spíš malý prostor než nedostatek hereckého talentu. Absence emocí v rolích sester Tíhových nedává Tichému prostor emotivněji reagovat a dialogy Paula a Anity jsou nevýrazné až nudné. Podobně nevýrazná je bohužel i Miroslava Georgievová v roli Psí Julky.
Nešťastná přestávka
Dobře řešená, byť poněkud zaskládaná scéna Karla Špindlera vykresluje prostředí odpovídající situaci v rodině. Ve čtyřech kójích v pozadí scény má každý svoje místo, stejně tak jako u rodinného stolu. Místem dostaveníček Paula a Anity je pak ochoz nad jevištěm, který je naopak velmi vzdušný, a kde se Anita doslova dostává z domácí stísněnosti.
Naprostým omylem je ale dvaceti minutová přestávka zhruba patnáct minut před koncem představení, která má jediný účel - přestavba na byt Paula Hodnoty. Zcela zbytečná změna scény, která by šla jistě vyřešit daleko jednodušeji, navíc narušuje už tak nepříliš energický rytmus hry a násilně a nelogicky odděluje obě části inscenace.
Tím, co inscenaci naopak stmeluje, je výborná hudba Radka Pastrňáka, podbarvující předěly a situace a tvořící skutečně tísnivou atmosféru domácnosti Tíhových.
Inscenace Tetování divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné bohužel ani zdaleka nevyužila potenciál, který dramatický text Dey Loher nabízí. Přesto má velmi výrazné prvky, kterými je herecký výkon Jana Potměšila a hudba Radka Pastrňáka, kvůli kterým stojí za to inscenaci navštívit.
Dea Loher: Tetování. Režie: Jakub Špalek. Dramaturgie: Lenka Bočková. Scéna: Karel Špindler. Kostýmy: Vladimíra Fromínová. Hudba: Radek Pastrňák. Hrají: Jan Potměšil, Sandra Černodrinská, Viola Černodrinská, Miroslava Georgievová, Míla Tichý. Premiéra 9. ledna 2013, divadelní spolek Kašpar v Divadle v Celetné v Praze.
