Rozhovor - Devastující personální politiku považuji za nejtragičtější dědictví Knížákovy vlády, říká o situaci v Národní galerii někdejší šéf sbírky starého umění Jiří Fajt a mimo jiné spoluautor výstavy Karel IV. - císař z Boží milosti.
Zpráva o chystaném odchodu Milana Knížáka se obejvila minulý týden, konkrétní informace a termíny ale nejsou známy.
Odpovědi Jiřího Fajta jsou poměrně obsáhlé, ale hlavně nezvykle otevřené. Možná i proto, že pracuje v zahraničí - což mu dává odstup i nezávislost na zdejších strukturách. Jak říká, sám NG šéfovat nechce, přestože se jeho jméno objevilo v souvislosti s možnými kandidáty.
Milan Knížák řekl, že to byl de facto on, kdo navrhl ministrovi, že odejde do roku 2011 a že prý byl Václav Riedlbauch s jeho dosavadní prací spokojen. Věříte šéfovi NG, nebo to spíš chápete jako diplomatickou hru, kdy si navenek "sám řídí odchod", aby vše proběhlo v klidu?
Samozřejmě takto se to dělá. Nikdo přece nechce být tím, kdo by „byl odejit", ale tím, kdo se k tomu „svobodně rozhodnul". A to platí dvojnásob o velmistrovi mediální manipulace Milanu Knížákovi.
K tomu, aby tato jeho taktika tak jako dosud slavila úspěch, potřebuje proti sobě slabého a nerozhodného partnera - a toho prozatím v ministrovi kultury povětšinou našel. Knížákovy komentáře je pak zapotřebí číst skutečně jen jako taktickou hru.
To platí i dnes, kdy se ve veřejném prostoru snaží usilovně prosadit názor, že on jako (dříve či později) končící ředitel si jaksi samozřejmě musí vybrat svého nástupce, protože jde o zachování kontinuity.
Takto se jen pokouší zmrazit kritickou diskuzi o odkazu své éry: kdy jindy lze diskutovat o smyslu a způsob fungování naší přední sbírkové instituce, kdy jindy si lze ověřit „zadání veřejnosti".
Mluvilo se o výběrovém řízení na konci roku 2010 a vyhlášení Knížákova nástupce do půli roku 2011. Teď se objevila zpráva, že ministr ho chce znát už do května, kdy končí i úřednická vláda. Změní se tedy ještě celý ten „harmonogram" odchodu, odejde nakonec Milan Knížák dřív?
Pochybuji, že by odešel dříve. A to nikoliv proto, že bych ministra Riedelbaucha apriori považoval za pokračovatele zmíněné neslavné tradice. Během necelých pěti měsíců prostě i při nejlepší vůli není možné výběrové řízení kvalitně připravit, zorganizovat, vyhodnotit koncepční materiály kandidátů a vybrat vítěze. A pokud tento konkurz nemá být zase krytím pro politického trafikanta, měl by být vyhlášen jako mezinárodně otevřené řízení. Jeho přípravou by měla být pověřena výběrová komise složená z významných osobností odborné veřejnosti a kultury.
Když vyjdu z toho, že ministerstvo konkurz míní vážně, pak je realistický horizont jednoho roku. Podle mého soudu by se tak nový ředitel mohl ujmout otěží galerie nejdříve na začátku roku 2011. Za velký úspěch dnešního ministra bych proto považoval formulování jasných kvalifikačních kritérií pro kandidáty, schválení harmonogramu pro konkurzní řízení a sestavení výběrové komise. Tak by bylo zajištěno pokračování řízení i v nové situaci po parlamentních volbách.
Co po Knížákovi zbude? Hlavní kritika směřuje k tomu, že NG skoro vůbec nepořádala výstavy. Co nejhoršího a co nejlepšího podle vás Knížák udělal?
Já bych situaci neviděl tak dramaticky. Národní galerie byla, je a nesporně i po Knížákovi zůstane největší českou sbírkou výtvarných děl od antiky až po současnost, která tradičně svou skladbou i kvalitou patří k předním evropským institucím svého druhu. Problémy však začínají tehdy, jakmile se začneme zabývat kvalitou jejich zpracování a prezentace.
Přitom se nedá říci, že by galerie nepořádala vůbec žádné výstavy. Jejich úspěšnost se však neměří pouhým počtem, ale především kvalitativními aspekty, mezi něž patří aktuálnost a atraktivita témat a úroveň jejich odborného, muzeálně-didaktického a marketingového zpracování. Jednou z mála měřitelných veličin je počet návštěvníků, který v posledním desetiletí soustavně klesá i přesto, že třeba návštěvník Veletržního paláce býval v každém z pater započítáván zvlášť.
Čtěte také:
Tomáš Pospiszyl: Knížákovou snahou bude zůstat v NG co nejdéle
Fajt bloguje: Dajli medaili - nedajli medaili Milanu Knížákovi?'
Fajt: Co je pod mediální krustou Knížákových výroků
Ano, kvalitní příprava dobrých výstav je drahá, nicméně s jejich atraktivitou přirozeně stoupá i ekonomická rentabilita. Navíc za účelem přípravy a pořádání podobných projektů se dnes už běžně spojují dvě i více muzeí - čímž sdružují odborný potenciál, ale opakováním projektu na několika místech podstatně snižují i náklady.
V neposlední řadě zajímavá témata mnohem spíše přitáhnou pozornost sponzorů. A v těchto aspektech je dramaturgie žalostně slabá a nesouměřitelná s většinou podobných institucí v sousedních zemích. K nápravě však dneska až na pár výjimek chybí odpovídající odborné personální zázemí. A právě devastující personální politiku bych považoval za nejtragičtější dědictví Knížákovy vlády.
Naopak za rozumné jsem považoval počáteční expoziční spojení sbírky umění 19. století s tvorbou počátku 20. století ve Veletržním paláci, ačkoliv mělo toto tematické propojení dle mého soudu jít dál a nabourat tradiční dělení galerijních fondů na české a evropské školy.
Knížákova pozornost věnovaná prezentaci 19. století byla slibným vykročením - bohužel jen do té doby, než nedávným odsunem do problematického kontextu kláštera sv. Jiří na Pražském hradě oslabil umění 19. století o zakladatelské osobnosti moderního umění.
Co by mělo být podle vás posláním NG? A jak ho z tohoto pohledu Knížák naplňoval?
Poslání je definováno Statutem, který říká, že má získávat, shromažďovat, uchovávat a zpřístupňovat díla výtvarného umění, zajišťovat jejich ochranu, evidenci a inventarizaci a provádět soustavný odborný a vědecký výzkum a publikovat jeho výsledky. Galerie tedy není pouhým depozitářem.
Formální a alibisticky obecně znějící formulace z dnešního pohledu zastaralého galerijního Statutu však nepostihují důležitou proměnu muzejních institucí ve společnosti 21. století, která směřuje ke vzniku otevřené celospolečenské platformy sloužící k estetické, kulturní a vzdělanostní kultivaci veřejnosti. A v globalizujícím se světě pak k národním i internacionálním debatám o kulturních identitách i národních mytologiích.
A tuto roli nemohla Knížákova Národní galerie uzavřena v mezinárodní i národní izolaci a schována za konfrontačními výroky mediálně atraktivního ředitele naplnit.
Jaký typ člověka by měl být ředitelem NG? Spíše kurátorský, nebo úřednický? Manažer s kulturním cítěním, nebo odborník na umění s manažerským cítěním? Je to přece jen pořád i největší česká sbírkotvorná instituce, navíc by měla skloubit péči o současné a staré umění.
Ředitel Národní galerie by měl být v první řadě odborníkem na umění s odpovídajícím renomé doma i za hranicemi. Jedině tak může motivovat své zaměstnance, jedině tak se může stát důvěryhodným a inspirativním partnerem pro své kolegy mimo vlastní instituci. Měl by mít schopnost nadhledu a koncepčního rozhodování. Ke zvládnutí tak rozsáhlé instituce s obrovským majetkem však musí mít i příslušné úřední návyky a manažerské schopnosti. Není toho málo, nicméně nedávné příklady ze zahraničí tento trend jasně potvrzují.
Jaké je teď postavení NG doma a ve světě? Milan Knížák sám řekl, že Národní galerie má teď úplně jinou tvář než podobná muzea umění ve světě a že nepodléhá krátkodobým trendům. A myslel to pochopitelně v dobrém…
Ano, Knížákova Národní galerie je skutečně jiná než všechny ostatní srovnatelné instituce. Jenom pochybuji o tom, že tato ryze „česká" cesta, která jí zavedla do mezinárodní izolace, je tou nejvhodnější. Tak např. jedním z největších mezinárodních výstavních projektů posledního desetiletí byla výstava Slezsko, perla Koruny české, kterou Národní galerie uspořádala ve spolupráci s regionálním Muzeem mědi v polské Lehnici.
A vývoz mistrovských děl evropských malířů jako Peter Paul Rubense do technicky sice dobře vybavených výstavních síní obchodních domů v Japonsku hovoří sám za sebe. Většinou je totiž vhodnější nechat se inspirovat již vyzkoušenými a fungujícími příklady za našimi hranicemi. To ale platí obecně i o české politice
V článcích o Milanu Knížákovi se vždy píše, že jako rektor AVU (do ledna 1997) škole skutečně pomohl a že ji razantně proměnil - a že to také bylo jedno „z doporučení" na ředitele NG. Souhlasíte s tím?
Nesporně ano. V Akademii po roce 1989 bylo jeho černobílé vidění světa skutečně funkční. Já osobně jsem byl v roce 1999 jeho kandidatuře na generálního ředitele Národní galerie docela otevřený a moje stanovisko nebylo v žádném případě tak kategoricky vyhrocené jako některých tehdejších kolegů.
O to větší bylo zklamání, když jsem Milana Knížáka osobně poznal jako člověka vyhýbajícího se diskusím a vládnoucího výhradně ředitelskými edikty. Mediální bublina, v níž jsem ho do té doby vnímal, bohužel reálný obraz dosti značně zkreslovala. Záhy jsem pochopil, že jeho jedinou ambicí bylo instituci spoutat centralisticky svrchovanou mocí, sbírkám a jejich ředitelům odejmout kompetence, delimitované rozpočty a s tím i tolik potřebnou motivaci a usadit se na vrcholu pomyslné institucionální pyramidy jako deus ex machina.
Za této situace jsem odmítnul po vyhraném konkurzu na ředitelské místo opětovně přijmout jmenovací dekret a galerii jsem raději dobrovolně opustil. A svého kroku jsem nikdy nelitoval.
O Knížákovi se mluví jako o člověkovi s výbornými kontakty v politice, resp. o tom, že měl politikou podporu a krytí - což mu také vyneslo funkci. Pokud ji měl, čím si ji získal? A bylo to NG i ku prospěchu?
Samozřejmě že měl a má politickou podporu. Samo o sobě nic divného. Ředitel přední sbírkové instituce by přece měl dokázat hovořit s politiky, orientovat je v kultuře či kultivovat jejich vkus a zároveň získávat podporu pro své cíle. V našich podmínkách však jeho politické kontakty byly jedním z rozhodujících předpokladů pro získání funkce, jinou kvalifikaci totiž neměl, a jsou také hlavním důvodem, proč se nedaří odbornou veřejností kritizovanou situaci v Národní galerii vyřešit.
Politika Knížáka instalovala, politika ho musí deinstalovat. V tom však do budoucna vidím zásadní problém statutu ředitelů stávajících příspěvkových organizací. Již dlouho se hovoří o jejich transformaci na jinou formu, např. veřejnoprávní. Není nic horšího, než když ředitel galerie musí s obavami sledovat každé parlamentní volby, potažmo takřka každé zasedání parlamentu.
Jistě ne všelékem, ale v zahraničí většinou dobře fungující institucí jsou v těchto případech správní rady složené z veřejně uznávaných osobností z kulturního a veřejného života, které kontrolují ředitele, současně mu však poskytují potřebnou podporu.
Knížák byl asi vždy radikální člověk a umělec, stačí si přečíst, co dělal v 60. letech. Kdy se tahle nekonformnost změnila spíš v umanutost? Bylo to až po nástupu do NG a má to třeba i nějaký konkrétní impuls? Nebo to tak nějak patří ke gründerským 90. letům?
60. léta jistě patří k umělecky nejúspěšnějším obdobím Milana Knížáka - umělce. Nedokážu však říct, jak se jeho tehdy osvěžující odpor k establishmentu metamorfoval do dnešní posedlosti institucionální mocí. K tomu ho neznám dost dobře.
Zjevně však je jeho éra v čele Národní galerie pouhým pokračováním již v 90. letech započatého usilování o veřejné pocty a kumulaci funkcí, jimiž sám před 30 lety tak bytostně pohrdal: a tak když například byla Karlovou univerzitou odmítnuta jeho žádost o přijetí k doktorandskému studiu z důvodů chybějících kvalifikačních předpokladů, udělil si coby rektor AVU doktorský titul sám.
Jeho působení v Národní galerii je tak nesporným vyvrcholením jeho mocenských aspirací a úporné snahy stát v centru pozornosti. Konečně začal být vnímán i politiky, u některých z nich pak dokonce jeho manipulativně-povrchní a egocentrický styl komunikace dokonce našel přátelské porozumění.
Knížák dokáže mimořádně trefně formulovat základní nemoci současné české společnosti a pod jeho skicovité komentáře by se patrně podepsala většina z nás. Jenomže v jeho podání vyznívají morální soudy prvoplánovitě a nedůvěryhodně. Milan Knížák není Ivan Medek; jen dobře ví, co mediálně zapůsobí a nepovažuje pak za nutné se sám sebe a svého okolí ptát, zda se těmito poučkami skutečně řídí.
Jak byste ho popsal jako umělce, resp. jak byste charakterizoval jeho preference v umění. Neskrývá se tím, že pohrdá Kristiánem Kodetem, dá „svou" cenu Ztohovnům, ale nesnáší skupinu Guma Guar a Davida Černého. Dá se z jeho názorů na umění odečíst nějaká konzistence?
Myslím si, že lze jen stěží něco takového vysledovat. Silnější než jakýkoliv teoreticky zdůvodnitelný interpretační model dějin současného umění je pro Milana Knížáka bohužel osobní zkušenost. Toto riziko se stupňuje s jeho vyhraněnými uměleckými postoji - což jen dokazuje, že obsazování podobných postů aktivními umělci by mělo definitivně náležet do kapitoly dějin veřejných sbírek v 18. a 19. století.
V souvislosti s novým šéfem NG se mluví právě o vás, ale také o Zdeňku Felixovi, Markovi Pokorném nebo Petru Nedomovi. Budete se o post ucházet, případně máte ještě nějaké jiné typy?
Zdeněk Felix a Petr Nedoma patří dnes nesporně k předním evropským kurátorům a výtvarným kritikům. Pokud jde o mě, jsem velmi spokojený s tím co mám v Německu - v Berlíně, kde žiju s rodinou, jsem se habilitoval, mám zde svoje studenty a doktorandy, v Lipsku vedu internacionální vědecko-výzkumný a publikační projekt, pracuji na mezinárodních výstavách.
Při občasných návštěvách České republiky je mi však stále více jasné, že Praha si do budoucna nevystačí pouze s krásnou historickou fasádou, kterou si čas od času vlastním lajdáctvím tak trošku zničíme (viz Karlův most) - ale že bude mnohem častěji potřebovat oživit mezinárodně přitažlivou kulturní nabídkou.
A analogicky se to týká celé České republiky. Obraz země s jednou s největších korupcí v Evropě a nejdražším betonem by už konečně nahradit třeba obraz kulturní a kulturymilovné země s bohatou a dlouhou uměleckou tradicí. A k této diskusi rád přispěju.
Co by měl nový šéf udělat jako první věc, až přijde?
Odstranit betonové kolosy před Veletržním palácem a začít …
